slovo: ŠÁLEK
"Jak se máš?" ozvalo se za mnou v prázdném pokoji, ve kterém jsem stála. Vyděsilo mě to. Snažila jsem se uklidnit a vsugerovat si, že je to jenom sen. Rozhlédla jsem se po místnosti a snažila se najít něco iracionálního, co by moji myšlenku potvrzovalo. Byla jsem v úplně prázdném pokoji bez oken a jen dvěma dveřmi naproti sobě. Na stropě blikala žárovka bez stínítka. Všechno vypadalo jako opravdové. Pohlédla jsem na svoje oblečení, měla jsem na sobě pyžamo a tlusté ponožky. Překvapilo mě to, asi mě někdo unesl zatímco jsem spala, usoudila jsem. Rozhodla jsem se zariskovat a otevřela jedny dveře. Byl za nimi úplně stejný pokoj, v jakém jsem nyní stála, přesto jsem vstoupila dovnitř. Jakmile jsem zavřela dveře, opět se ozvalo: "Jak se máš?"
V pokoji, ve kterém jsem byla předtím vrzly dveře a byly slyšet kroky, chřestění a drhnutí, jak něco klapalo drápy o podlahu. Něco tam je, letělo mi hlavou a začaly se mi potit ruce. Ve strachu jsem vyrazila k dalším dveřím, abych se dostala pryč. Zpocené ruce mi klouzaly po klice. Nějak se mi je podařilo otevřít a opět za sebou zavřít. "Jak se máš?" ozvalo se znovu, snažila jsem se odhadnout směr, ale přišlo mi, že to zní ze všech stran. Slyšela jsem, jak se můj pronásledovatel opět posunul do pokoje hned vedle mě, čuchá a škrábe kolem dveří. Musela jsem opět do dalšího pokoje, začala jsem zběsile utíkat jen dál a dál, dveře za dveřmi a každé jsem za sebou vždycky pečlivě zavřela. Vždycky se ozvalo "Jak se máš?". Byla jsem ráda, že na mě mluví aspoň někdo. Měla bych mnohem větší strach, kdyby se už nic neozvalo. Potily se mi ruce a slyšela jsem, jak dýchá zvíře, co běželo za mnou. Umdlévala jsem, byla jsem unavená a už jsem nemohla dál. Bolely mě nohy. Najednou se mi zvrtla noha na prahu, o který se mi zachytila jedna z ponožek a já dopadla na zem, jak široká tak dlouhá. Ponožka se mi vysmekla z nohy a zůstala viset na prahu. Ležela jsem na zemi a bála jsem se otočit, jen jsem poslouchala, jak se blíží moje smrt a tepe mi ve zřejmě zraněném kotníku. Funění najednou přestalo. Slyšela jsem, jak se to plíží ke mně. Ucítila jsem, jak si to na mě stouplo a zarylo drápy do mých zad. Hrozně to bolelo, tíha zvířete spojená s bolestí a krví tekoucí z mých zad, mě donutila vypustit zaúpění a začaly mi z očí téct slzy. Musela jsem si nějak ulevit před tím, co se muselo stát. Nehodlala jsem se vzdát. Pomalu jsem přitahovala ruce pod tělo, abych se mohla vzepřít. Na záda mi mezitím dopadaly sliny a to něco mi očichávalo vlasy. Vší silou jsem se zapřela a pokusila se zvednout, abych zvíře shodila na zem. Bohužel jsem nečekala, že bude až tak těžké. Zvedla jsem se sotva pár centimetrů nad zem a docílila jen toho, že zvíře více zatnulo drápy do mých zad. Neubránila jsem se výkřiku, ale podařilo se mi nějakým zázrakem otočit na bok. Najedou se ozval tříštivý zvuk a já jsem otevřela oči. Ani nevím, kdy jsem je zavřela. Ale kolem sebe jsem neviděla ten prázdný pokoj, ale svoji ložnici. Ležela jsem v posteli. Rychle jsem se posadila a rozhlédla se, když jsem pokládala nohy na zem, ucítila jsem mokro na jedné své bosé noze, na které jsem neměla ponožku. Podíval jsem se blíže k zemi a uviděla, že jsem zřejmě během divokého snu shodila na zem šálek s vodou, který jsem měla na nočním stolku. V té chvíli mi došlo, že to byl pouhý sen. Ulevilo se mi. Ještěže jsem shodila ten šálek, kdo ví, jak by to jinak dopadlo.

