jako malá jsem viděla světlo
věřila v právo na štěstí
doufala v dobro
dívala se dopředu
netušila, že se za mnou plíží zlo
když jsem to nejméně čekala
tak mě dostihlo
kdysi jsem bojovala
a cestu z nešťastného koloběhu hledala
po pár letech jsem to vzdala
všechny zuby jsem si na hrbolaté cestě života vymlátila
nehty do krve polámala
jak jsem se pevně držela jeho stěn
srdce vykrvácelo z ran od tolika "přátel"
nyní tu stojím zničená
nevím, proč ještě stojím na svých nohou
ještě mě nějaký provázek stále drží nad tou propastí
nevím, kde je
nevím, za co drží
co tak důležitého mě s životem pojí
stále jdu proti zdi
doufám v zázrak, že se to změní
najdu ze smutného koloběhu vytržení
provázky se obnoví
a život začne být zase růžový



