nikdy jsem nechápala ticho
které Vás halí jako roucho
vždy mě to děsilo
myšlenky rozdmýchalo
slzy pak vystoupily z očí
vím, je to jen slabost dívčí…
nyní však nacházím krásu
v nedostatku hlasů
vydávám se do ticha
po mechu má nožka pospíchá
nechci už nikoho slyšet
ani déšť pršet
hledám v něm inspiraci
která se mi v něm pomalu vrací
objímám se s ní, jako s dávno ztracenou
jelikož je pro mě velmi cenou
vyjádřím v ní své pocity
v obleku z anonymity
zabalená v krásných slovech
nepoznali byste to v mých úsměvech
jak dokáží kousat a bodat některá slova
která v sobě člověk radši uschová
svoje ticho si nedám nikým vzít
nenechám si náladu jen tak zkazit
budu si sama v tichu žít
a klidu si vážit
v odlehlé místnosti v domě
zcela nevědomě
jen si psát své verše
a občas zpívat ve sprše

