krásné počasí
neodpovídá mojí depresi
v černé nemůžu vydržet ani vteřinu
je to, jako kdybych měla na sobě kožešinu
v tomhle vedru
nejradši být na řeky meandru
trochu se schladit
svoji psychiku upravit
někde u vody
vytvořit si nové záchytné body
nemůžu stále spoléhat na ostatní
ale využít i síly vlastní
stále doufat, že jednou bude lépe
ta představa mi až ruce rozklepe
nevím, jestli bych tak byla schopná žít
a dokázala šance využít
rozpadám se na kousky
už mě nerozveselí ani zákusky
ztrácím sama sebe
jak blízko už je asi nebe?
nevidím žádný důvod trápit se dál
po cestě, kterou jsi mi dal
trny už i v dlaních
po tolika zmařených očekáváních
jak se plazím
vším tím trním a mlázím
neudělal jsi mi to vůbec jednoduché
ale je to takové bezduché
velmi osamělé
potkávám někoho jen ojediněle
krev na roztrhaných šatech
po projití po tolika ostnatých drátech
bolest, už jen ta mi zůstala
dřív jsem o ní jen čítala
teď je to má souputnice
jediná společnice
schovávám se ve stínu
nikdy si ani chvilku neodpočinu
na kraji, nikdy ne uprostřed
hlavně se na mě nesoustřeď
jsem jen ta, co kráčí deštěm bez deštníku
prostě jedna z básníků
životních poetů
dopisující poslední větu

