cítím se tak sama
přijdu si neznámá
tak opuštěná
úplně nedoceněná
nic mi nejde lehce
už ani spánek mě nechce
vyčerpaná a zmožená
depresivně laděná
nevím, co dělat
k ničemu se nemůžu odhodlat
cítím, že se něco změnilo
v duši zlomilo
zpěv mi nějak nepomáhá
spíš mě naopak zmáhá
práh bolesti už jsem překonala
se smrtí jsem tvrdě bojovala
lidi mě děsí
telefon mi radši zavěsí
nikdo mi nemůže pomoct
ani nic říct
protože to nemůže pochopit
jak se jeden člověk může trápit
jakou může cítit bolest
že se to ani nedá snést
kdybyste se zeptali, proč?
cítím bezmoc
ale spíš je to nemoc
snažím se s tím něco dělat
nic nepodělat
žít život s notami v ruce
smát se každé vrásce
jsou to znaky utrpení i boje
životního postoje
končím pozitivně
doufám, že se to zlepší a to brzo
potřebuji jen čas

