Oblečení: batoh, spacák, lopata, kšiltovka, uniforma, vše v maskáčovém provedení
Postava: vyšší, černovlasý, podsaditý, dlouhé prsty
Výraz: trudomyslný, jiskra v oku
Konečně pojedu domů! Konečně mě, Karla po roce výcviku pouští na dva měsíce domů do Olomouce. Čeká tam na mě moje žena a rodiče, třeba přijel i Václav. Už se nemůžu dočkat. Ráno si balím věci a naposledy se rozloučím s kamarády. U východu dostávám propouštěcí papíry a lístek na trolejbus a vlak. Jedu v tramvaji a koukám se z okna. Nějak se přestávám těšit. Vždyť všichni víme, že stejně za dva měsíce mě čeká další rok. Po tom, co jsem dělal a co jsem se naučil, bojím se, že až přijedu domů, tak mě nepoznají, že prostě nezapadnu. Asi budu jiný, vždyť každý člověk se časem změní a já je neviděl už rok. Ale snažím se být optimistický.
Těším se na svou ženu, jak bude čekat na nádraží, jak mi slíbila. V minulém dopisu jsem jí ještě psal, kdy přijedu. Odepsala, že mě odveze domů a tam bude už celá rodina. Nevím však, co si mám myslet o tom, že nás bude o jednoho víc? Není snad Katka těhotná, to by se mi líbilo, mít syna. Ale spíš si koupila psa, jak o tom vždycky snila. Určitě to bude jezevčík a bude mít nějaké rozkošné jméno, jako sušenka. Ne to by tomu psu neudělala. Moje žena je skvělá, taky byla v armádě, ale ona je pravá vojanda a já mám zatím jen základní výcvik. Je pravda, že jsem do toho šel, jen kvůli své ješitnosti, ale to bych jí nikdy nepřiznal. Táta byl rád, když jsem mu to řekl, už kdysi se mě tam snažil dostat stůj co stůj, ale já nechtěl. Neměl jsem motivaci. Nebyl jsem jako bratr Václav, který se stal námořním důstojníkem a nedávno byl na misi někde v Perském zálivu.
Proberu se ze vzpomínek a najednou jsem u nádraží. Rychle vystoupím, jen tak tak. Vcházím do staré budovy hlavního nádraží. Hledám na svítící tabuli svůj vlak, pojede až za půl hodiny. Co tak dlouho budu dělat? Koupím si sendvič se šunkou a sýrem, sedím na lavičce a hledím na strop. Vlastně si ho moc neuvědomuji, až když se najednou něco pohne. Zbystřím, ale je to jen létající balónek ve tvaru letadla, chvilku se na něj dívám, ale nakonec se vrátím ke svým myšlenkám. Z tlampače se ozve ostrý zvuk a vybízí cestující, aby nastoupili do vlaku směr Olomouc. To je můj vlak, uvědomím si a spěchám na čtvrtou kolej. Naštěstí ho stihnu a sedám si na volné místo. Nějak jsem unavený, tak si rychle uložím batožinu a opřu hlavu o sklo. Ani si neuvědomuji, kdy jsem usnul…

