Tak musím si přiznat, že asi jako každý, si vozím z cest letáčky, pohlednice a magnety. Shromažďuji i lístky a programy z představení, na kterých jsem byla i recenze, které jsem poté psala. Básně z mých začátku i novější, mám napsané v různých sešitech, které mám přepečlivě uschované. To a ještě více jsou moje vzpomínky. Utvářejí moji osobnost.
Když vezmu každou jednotlivou věc do ruky, vždy si vzpomenu na podrobnosti o okolnostech, kdy jsem danou věc získala. Nad některými pláču a jiné mě dokáží rozesmát. Například mám jednu sádrovou sovu, dostala jsem ji od kamarádky, kterou už nevídám. Hrozně moc jsme si rozuměly a pak se to pokazilo. Stejně jsem si ji nechala a pokaždé, co se na ni podívám, vybaví se mi její tvář a píchne mě u srdce. A teď jeden veselejší příklad takovou shodu okolností, je to lístek do Janáčkova divadla, tento příběh můžete znát z jedné mojí povídky, která tady kdysi byla, ale pak jsem se rozhodla dát ji pryč. A jelikož to neumím, tak dobře so odstupem času vyjádřit, tak Vám sem dám odkaz, kde si ji můžete přečíst. (Říkala jsem si totiž, že opět obnovím sérii Sbírka lidí z MHD.)
Ale samozřejmě nejsilnějšími nosiči jsou pro mě fotky, ať už ty v telefonu nebo fotoalbu. Ráda nad nimi přemýšlím, jak moc jsem se změnila a vzpomínám na zážitky, které jsem zažila. Na svého dědečka nebo, že mám fotku s hadem od HC Kometa Brno z hubnoucího tábora Křetín.

Co bych ještě ráda dodala… Pro mě je taky takovou maličkostí, tento můj blog, který mám už od roku 2014, je plný vzpomínek na moje začátky. Částečně se na něm dá sledovat můj vývoj jako recenzenta, básníka i blogera. A za to jsem velmi ráda, že se mám kam vracet a kde tvořit články. Stejně, jako tento, která právě čtete…

