Oblečení: černý oblek, bílá košile, stříbrné manžetové knoflíčky, černá kravata, lakovky, noty, pouzdro pro housle
Postava: starý, menší, modré oči, brýle s kulatými obroučkami, vlasy stříbrné
Výraz: nervózní, potící ruce, úsměv
Abych se trošku představil, jmenuji se Richard a hraji v Janáčkově divadle, v orchestru housle. Nedávno jsme nacvičovali hudbu k opeře La Traviata od Giuseppe Verdiho, když se mi najednou za hlavou ozval hlas našeho dirigenta, který si zvyknul chodit kolem nás, že jsem se prý velmi zlepšil a chtěl by mě obsadit do jednoho projektu, který plánuje, a mám za ním po zkoušce přijít. Začal jsem se bát, když je náš dirigent na někoho hodný a pak ho pozve k sobě do "pracovny," tak se může stát jen jedno a to, že ho vyrazí. Po zkoušce jsem se pomalu a smutně ploužil k jeho dveřím, zaklepal jsem a zevnitř zaznělo veselé dále. Vešel jsem a zavřel dveře, ať je moje ponížení, co nejmenší. Na své židli seděl dirigent a usmívala se na mě. Takhle se na mě díval, tak deset minut, až mě začalo mrazit. Poté začal vykládat, jak si vymyslel, jeden malý projekt na oslavu narození Leoše Janáčka. Takový jen malý koncert pro všechny, co pracují v divadle a pro největší mecenáše našeho divadla. Že bychom mohli nacvičit koncert, sólo pro housle a orchestr. A ty housle, bych byl já. Musím uznat, že jsem zůstal stát, protože o tomto se mi v mém věku, už ani nezdálo a to jsem po tom zamlada velmi toužil. Přál jsem si být velký virtuóz, a aby mě všichni znali, ale teď chvilku před odchodem do penze, jsem chtěl jen hrát pro radost. Ovšem dirigent si to nenechal vymluvit.
Tak proto si tu tak stojím, držím se, co mi síly stačí držadla v tramvaji, protože dnešní mládež vás nepustí sednout a potí se mi ruce. Úplně cítím, jak mi pot teče z rukou až na hnědovlasou slečnu, která se držela, za tu stejnou tyčku, jen kousek pode mnou. Slečna zvedla oči, věnovala mi krásný úsměv a dál hleděla z okna. Měl jsem už další zastávku vystupovat a tak jsem se na ni usmál také. Co mě poté překvapilo, bylo, že slečna vystoupila semnou a také vyrazila směr Janáčkovo divadlo. Vystoupala po schodech ke hlavnímu vstupu, otočila se a ještě jednou mi rozpustile zamávala bílou růží, kterou držela v ruce. Já jsem jí též mávnul a už o poznání míň nervózní jsem si vykračoval kousek dál ke vchodu pro zaměstnance.
Když jsem přišel do orchestřiště, ozval se potlesk, zvedl jsem oči a uklonil se. Okem jsem zahlédl hřívu hnědých vlasů, která seděla hned v první řadě, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Pozvedl jsem housle a začal hrát, ale jak jsem hrál, s obrovským zapálením a láskou, vzpomněl jsem si na tu slečnu, která mi darovala tak hezký a důvěřivý úsměv. Když jsme dohráli, ozval se ohlušující potlesk a já se podíval nahoru a usmál se. Nahoře v první řadě totiž seděla ta slečna s růží a tu růži, tu krásnou růži, bílou jako sníh mi hodila dolů a já jí chytil. Vyrazil jsem domů s pocitem štěstí a znovu jsem s ní jel, sice jen dvě zastávky, ale celou cestu jsme se na sebe přes celou tramvaj usmívali.

