Říjen 2017

Propast

28. října 2017 v 17:23 | Suzy |  Básně
celý život stojím nad propastí
děsí mě svou blízkostí
už jen jeden krok
bude to pro mě šok
svět je ledový
ne pro lidi bláhový
musíme se skrývat
ostatní nedůvěřovat
vyletět z klece
udělat ze sebe blbce
stát se součástí světa
toho, kde vládne temnota

Chci být sám

28. října 2017 v 17:17 | Suzy |  Básně
přišla jsem o svoje nadání
o sebevyjádření
nevím, co budu dělat dál
už i poslední song dohrál
sám tu sedím
a přes slzy nevidím
ztracený a sám
vydaný všem představám
neměl bych tu být
a svou pravou totožnost krýt
nejsem anděl
ale z pekla ďábel
chraňte se
schovejte se
nechte mě už být
nesnažte se o odchyt
nepište
nevolejte
prostě se neozývejte
chci být sám
už stejně pro nikoho nic neznamenám

Vzpomínka na první pohovor a místo (2016)

22. října 2017 v 23:27 | Suzy |  Články
Hned v první větě Vás všechny musím upozornit, že toto není žádný "hate" na knihkupectví Barvič a Novotný. Tato vzpomínka je založena na pravdě. A i když už nikdy do tohoto knihkupectví nevkročím, chovám ho ve vysoké úctě a nebudu proti němu vystupovat a ani ho nikomu vymlouvat. Mají naprosto skvělý sortiment, milý personál a velkou historickou hodnotu pro naše město (Brno).

Pro ne Brňáky, tu máme hned odkaz:

A nyní už k věci:


Kde by tak asi chtěl pracovat takový blázen do knih jako já? No přeci v knihkupectví a které by asi bylo fajn a zrovna hledalo lidi? Knihkupectví Barvič a Novotný! Člověk by si asi řekl skvělá příležitost. Všimněte si toho slova asi.

Tak jsem jim poslala svůj životopis a tak za týden mi zavolali, že bych mohla přijít na pohovor. Myslela jsem, že se mi štěstím rozskočí hlava, ale jen domluvení termínu mi srazilo úsměv z tváře. Paní mi asi dvacetkrát dala na srozuměnou, že mají asi padesát zájemců a že by mě tam mohla nacpat mezi nějakého inženýra a paní, co vystudovala gymnázium se zaměřením na literaturu. Řekla jsem si, že jsem v háji. Ale stejně jsem jí odolala a řekla, že velmi ráda přijdu. Což ji moc nepotěšilo, jelikož se ani nerozloučila a zavěsila.

Musím přiznat, že jsem byla děsně nervózní. Ještě, než jsem vůbec odešla z bytu na pohovor, jsem se asi dvacetkrát převlékla a přezula, namalovala, odmalovala, namalovala a zase odmalovala. Nakonec jsem přeci vyrazila a klasicky, jako vždy dorazila moc brzo, asi o hodinu. Takže jsem měla krásnou příležitost obhlédnout konkurenci. Byla tam samá hubená a čerstvě vystudovaná holka, nebo kluci v saku a diplomatkou v ruce. Byla jsem na nervy a ještě se trochu propadla sebedůvěrou o něco níž. Dobře přiznávám se, že než jsem přišla na řadu, poznala jsem úplně nové dno sebedůvěry. Nakonec mne tedy zavolali, že mohu jít na řadu. Můžete si představit, v jakém jsem byla v šoku, že když jsem došla do místnosti, kde se mi měl změnit celý život, nebyl tam nikdo jiný než sám jedinečný a nedostižný pan Jan Kanzelsberger a jeho syn. Myslela jsem, že omdlím nebo se propadnu do země. Naštěstí se ani jedno nestalo. Pan Kanzelsberger byl velmi galantní, a když viděl v jakém jsem šoku, nabídl mi židli a dal mi chvilku času, abych se vzpamatovala. Pak začal klasický pohovor. Ptali se, proč chci zrovna k nim, kolik jsem přečetla knih za minulý rok, jak to vidím do budoucna, jestli se nechci brzo vdávat a tak. Pak jsme se dostali k mým koníčkům a k tomu, že mezi ně patří i recenze. Ptal se, jakou knihu jsem recenzovala jako poslední a jak jsem ji hodnotila. Odpověděla jsem, že Dívka ve vlaku (2015, Paula Hawkins) a vůbec se mi to nelíbilo. To byla zřejmě voda na jeho mlýn, jelikož už jsme se dál bavili jen o této knize a našem společném názoru, že je to odpad. I když jsme se shodli, že se této knihy opravdu prodalo hodně kusů, ale oba nechápeme proč. Když jsem odcházela, všimla jsem si hodin a toho, že jsem tam byla skoro hodinu, na rozdíl od ostatních zájemců, kterým stačilo deset minut. Stejně jsem ale nevěřila, že se mi vůbec ozvou. Hned další den ráno mi volali, že mi s radostí oznamují, že mne berou a mám se přijít domluvit na směny, podepsat smlouvu a projít si prodejnu. Když jsem zavěsila, jen jsem v šoku seděla a zírala na telefon. Nemohla jsem tomu uvěřit! Já budu pracovat v knihkupectví! Ale brzo se ukázalo, že to až tak super nebude…

Hned první den se konečně ukázalo, na jakou pozici mě přijali. Bylo to oddělení: průvodci, mapy, učebnice matematiky, věštecké karty a knihy s nápisem jak. No znáte to. Jak chovat, jak vyrobit, jak pěstovat, atd.… No nadšená jsem nebyla, ale řekla jsem si: "Nevzdám se!" Prošla jsem zaškolením od bývalého úsekáře, které trvalo asi tři dny, a pak jsem tam zůstala na všechno úplně sama. Jelikož to není úplně frekventované oddělení, byla jsem tam 95% času osamělá a bez zákazníků. Tak jsem si obcházela svůj úsek a sem tam otevřela nějakou knihu, abych měla přehled. Hned druhý den jsem dostala vynadáno za to, že se v pracovní době nesmí číst. To jsem si ale naštěstí obhájila, jelikož jsem si jen prohlížela knihy, které jsem měla v akčních novinkách, abych mohla zákazníkovi patřičně odpovědět na jeho dotazy ohledně knihy. To ale nebyl hlavní kámen úrazů! Jelikož jsem tam začala pracovat zrovna někdy v létě, bylo tam neskutečné horko. Klimatizace nefungovala a nedalo se otevřít okno, jelikož jsem hned za ním měla stavbu a tedy prach a hluk. Nedá se tedy divit, že se mi jednou udělalo z toho horka tak zle, že jsem si na chvilku sedla a to byl důvod mého brzkého propuštění. V pracovní době se totiž nesmí sedět, ale musíte aktivně chodit po úseku a oprašovat, rovnat nebo doplňovat. Abyste měli přehled, byla jsem tam dohromady čtrnáct dní.

Prostě si mě uprostřed dne zavolala paní vedoucí do kanceláře a na minutu mě propustila za čtení a sezení na prodejně. Až o hodně později jsem se dozvěděla, že hned další den na moje místo nastoupila blízká příbuzná paní vedoucí.

Tady máte příklad toho, že i když to může být Vaše vysněné místo, nemusíte z něho mít nakonec ani radost, ale na konci z něho možná budete s pláčem utíkat...