12. Nový přítel

6. září 2017 v 21:14 | Suzy |  Strach a Láska
Když jsem se ráno vzbudila, šla jsem se převléci a tam na mě čekala Terezka a pěkně mi vyhubovala, že jsem si ty šaty nestáhla sama, prý na mě čekala, ale potom to vzdala a teď s nimi bude mít spoustu práce, aby je dostala do původního stavu. Opravdu, když jsem si je stáhla, byly pomačkané až hrůza pohledět. Omlouvala jsem se, ale Terezka, jen řekla, ať se převleču a jdu.
"Počkejte." zastavila mě ještě ve dveřích a porovnala mi šaty, poté se zeptala: "Roman s vámi nedojel?"
"Ale ano dojel, ale hrozně se opil, tak jsme ho s Kubou nechali v maštali spát na seně. Můžete se jít podívat." řekla jsem a vyšla z převlékárny, byla jsem unavená, a když jsem došla do jídelny, byla tam spousta lidí. Seděla tam Linda, Michal a Roman a bavili se s nějakými cizími lidmi. Zmateně jsem tam stála a jen na ně hleděla. Konečně si mě všiml Michal a šel za mnou. Já jsem si musela sednout, nebylo mi dobře.
"Říkají, že přišli, protože jste je pozvala." řekl na vysvětlenou.
"Co prosím? Já pozvala jen jednoho, měl mi s něčím pomoci." ošila jsem se.
"Vždyť taky ano, tohle je jeho družina, jejich pán je v knihovně a povídá si s Tomášem. Mohu se již vrátit? Linda nemá Romana ráda, rád bych ji před ním ochránil." poprosil a oba jsme pohlédli na Lindu, která na nás hleděla a snažila se setřást Romana, který se jí stále snažil obejmout. Michal, když to spatřil, přispěchal jí na pomoc a dal mu facku, až to hvízdlo. No tohle divadlo jsem nemusela vidět a tak jsem rychle odspěchala do knihovny. Když jsem otevřela dveře, opravdu tam seděl Tomáš a ten neznámý spolu v družném hovoru.
"Neruším vás?" zeptala jsem se po chvilce, co jsem tam stála a nikdo si mě nevšímala.
"Á dobrý den, jen jsme tu s Rudolfem rozebírali obsah této knihovny." řekl Tomáš a vstal, aby mi uvolnil místo. "Vy dva si určitě máte, co říci, tak já bych snad šel." řekl a opravdu odešel.
"Tak jste se již seznámil s naší knihovnou?" zeptala jsem se.
"Ano je velmi rozsáhlá a krásně uspořádána." odpověděl.
"Co kdybychom se navzájem představili?" zeptala jsem se. "Ale nejdříve vy."
"Ale jistě, na co já myslím. Jmenuji se Rudolf IV. Habsburský." řekl a napřímil se v křesle.
"Já jsem Lena, jak jsem vám už říkala a jsem písařka, lomeno pomocnice krále Karla IV. a potřebuji od vás pomoci. Hledám svoji matku, která mě opustila, když jsem byla malá. Mohu vám sehnat její podobiznu, a pokud byste se ve vaší zemi poptal, byla bych vám neskonale zavázána." hleděla jsem na zem, nemohla jsem se na něj podívat, co kdyby se mi začal smát, to bych nevydržela.
"Hm tak proč ne, zůstanu na vašem hradě ještě den nebo dva, tak sežeňte tu podobiznu a jak se jmenovala?" řekl a zachmuřil se.
"Lena stejně jako já, prý se jí také velmi podobám." řekla jsem a usmívala se na něj.
"Rád bych vás trochu poznal, než odjedu, nebude to problém, že ne?" zeptal se a hleděl mi do očí.
"Ale jistě že ne. Jen se vám asi nebudu moci věnovat, tak jak byste si přál, budu muset chodit do své nové práce a za králem na pochůzky." pohrávala jsem si s náramkem a říkala si, jestli mu ho potom než odjede, nemám dát, třeba by mu to pomohlo, když mi ho dala matka, ale nechtělo se mi od něj odloučit.
"Budu tedy chodit s vámi, stejně jsem tu měl zůstat a dát na vás pozor, když se vás králův dvorní lékař pokusil zabít. Král si to přál, i když je už v hladomorně, mohl mít spoustu pomocníků a přisluhovačů, stále po vás může někdo jít." řekl.
"Dobře tedy, něco sním, obléknu se a pojedu do krejčovství, můžete tedy jet se mnou." držela jsem se pevně područek a zaryla do nich nehty, z nějakého důvodu mě jeho tón hlasu dovedl k nepříčetnosti, zůstala jsem ještě chvilku sedět, abych se uklidnila, a poté jsem rázným krokem vyšla z knihovny. Nahoře jsem se oblékla do šatů s kápí přes vlasy, vzala si dýku a schovala ji pod šaty, poté až jsem se úplně uklidnila, sešla potichu dolů po schodech a vyklouzla do konírny, nasedla jsem na koně a vyřítila se s ním ze stáje a z hradu ven. Nechtěla jsem, aby mě hlídal, nejsem malé děcko. Když jsem celá uřícena vpadla do krejčovství, Evženie se mě lekla.
"Kde se tu bereš, děvče, myslela jsem, že po té slávě na hradě budeš ještě vyspávat?" divila se a oprašovala ze mě prach po rychlé jízdě.
"No oslavy nejsou nic pro mě, tak jsem šla brzy domů." řekla jsem a snažila se uklidnit, Evženie si naštěstí ničeho nevšimla.
"To je dobře, slyšela jsem, že se král kvůli něčemu hrozně naštval a teď s nikým nemluví. No to je jedno, nejsme žádné drbny a máme spoustu práce, dnes musíš ušít troje šaty, snad to zvládneš, já nutně musím něco zařídit." řekla a odešla.
Když jsem si sedla ke stavu a začala tkát a zabrala se do práce, přestala jsem myslet na mého ochránce Pavla a začala vymýšlet, jak bych ty šaty mohla nabarvit, jelikož nám tyto zákaznice neřekly žádné podrobnosti, jak mají vypadat, jen že je to na oslavu číchsi narozenin a ony tam musí být nejkrásnější. Evženie mi první popsala jako hubenou zrzku a tak jsem je udělala vkusné a zelené s jemným řasením, byly moc hezké. Další dáma byla kyprá tmavovláska s velkým poprsím, musela jsem proto hodně řasit, abych její nelichotivá místa zakryla a vyzdvihla něco jiného z její krásy a z nějakého mě neznámého důvodu jsem je udělala červené s prošíváním a strávila proto na nich více času než jsem chtěla. Další byla blondýnka střední postavy, proto jemně modré a přemohla jsem se a udělala je obtažené a dole od kotníků rozevřené a hodně nařasené a vyšila na ně mušle a jako by vlnky. Všechny tři zákaznice si pro ně měli přijít zítra hned po ránu a tak jsem napsala Evženii vzkaz, že přijdu kolem poledne, kdyby se to zákaznicím nelíbilo, nechtěla jsem to slyšet přímo od nich, stačí, když mi to Evženie všechno přeříká. Poté jsem zamkla, klíč jsem od ní dostala hned na začátku, vyskočila na koně a hnala se na Špilberk ke králi. Po cestě se mi zdálo, že mě někdo sleduje, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem přijela, hned jsem byla vpuštěna do hradu, Hofmistr se mě hned, jak jsem slezla z koně, ujal a vedl mě do hradu, aby mi ukázal moji pracovnu. Byla situovaná hned vedle královi, takže když jsem tam vešla, měla jsem výhled na krále, protože byly otevřené spojovací dveře.
"Á Leno, jak se máš?" pozdravil mě a vešel ke mně do pracovny, pohlédl za mě, jako by něco nebo někoho hledal a zamračil se. "Vidím, že se ti Rudolf moc nezalíbil a tak jsi mu utekla, že?"
"Mám se dobře a nejsem malé dítě, aby mě pořád někdo hlídal, Linda už mě toho dost naučila a nebylo moc těžké mu zmizet." pousmála jsem se.
"Hofmistře, pošli pro Rudolfa IV. Habsburského, ať ho hned přivede. Až Lena pojede domů, už tu dávno bude, je to jasné, potřebuji si s ním promluvit." král si mě nevšímal a klidně úkoloval Hofmistra, jako by si nevšiml mé poznámky. Přesunula jsem se proto ke stolu a začala si číst pergameny a listiny, které na něm byly položeny a třídit je. Když Hofmistr odešel a král si mě konečně začal všímat, měla jsem už roztříděné všechny listiny kromě jedné a ta se mi moc nezamlouvala, protože byla nějakou cizí řečí, které jsem nerozuměla, ale byla adresovaná panovníkovi a tak jsem ji dala na jeho hromádku. Vstala jsem, vzala jeho hromádku a donesla mu ji do pracovny a položila ji tam na stůl mezi ostatní hromady papírů, které se tam povalovaly. Jak mohl v takové nepořádku pracovat, mi bylo záhadou.
"Nechcete, abych vám pomohla a trochu uklidila ten stůl? Máte na něm tolik listin." zeptala jsem se a zvedla jedno obočí.
"Jestli se ti chce, klidně. Stejně se nejspíš půjdu trochu najíst, od rána jsem nic nejedl." řekl a chtěl odejít.
"Já také ne." vyklouzlo mi.
"Něco ti přinesu, ale zatím se čiň. Leno, a kdybys něco potřebovala, zeptej se Hofmistra, hned ti ho radši zavolám." Když jsem si sedla do králova křesla, zrovna přišel Hofmistr, zeptala jsem se ho, koho mám zavolat, když potřebuji odnést listiny do různých částí hradu a kdybych chtěla třeba vodu. Řekl mi, že si mám zavolat služku a ony to všechno udělají, poté mi podal zvoneček. Zazvonila jsem, až když byl pryč, nevím proč, ale trochu mi naháněl strach. Byl malý, tělnatý a bohatě oblečen, také byl nabubřelí a shlížel na mě svrchu. To jsem neměla ráda. Přiběhla malá a drobná služtička a zeptala se mě, co si budu přát, zeptala jsem se jí, jestli by mi nedonesla sklenici něčeho studeného a aby roznesla listiny, co mám na stole, hned pochopila můj systém na stole a vmžiku byla pryč. Mezitím jsem si četla listiny, co měl král na stole a rozdělovala je, na některé jsem si dovolila navrhnout odpověď. Když se služka vrátila, donesla mi sklenici limonády a vynesla odpadky, které jsem jí nachystala na úctyhodnou hromadu, nabídla jsem jí, že ji pomůžu, ale ona, že to teda ne a kdyby to viděl král, tak by bylo zle. Opět jsem si sedla, napila se a rozhlížela se po králově pracovně. Líbily se mi obrazy, co měl na stěnách, převážně proto, že to nebyly výjevy z bitev nebo lovů, jak bylo ve zvyku, ale byl tam obraz jeho manželky, krajin, hradů nebo ptáků. Vzala jsem si sklenici, vstala a přešla do svojí pracovny, abych se pořádně podívala, jak to vypadá tam. Byla to krásna, přesně tak bych ji chtěla, byla tam moje podobizna, ale hlavně přes jednu stěnu hrad Veveří, mohla bych se na něj dívat hodiny a pokaždé bych našla něco nového. Čas pomalu utíkal a mě začalo kručet v břiše, ale hlavně jsem neměla co dělat. Po chvilce jsem si všimla, že je v mé pracovně knihovna, přešla jsem k ní a našla tam spoustu zajímavých knih, hned jsem si jednu vyndala a donesla si ji ke stolu, protože nebyla zrovna malá, byly to výjevy z Prahy doprovázené krátkými verši. Nad touto knihou jsem úplně zapomněla na čas a na to, že bych měla jet domů. Když jsem po delší době zvedla hlavu, lekla jsem se, jelikož naproti mně seděl Rudolf, ten vévoda a upřeně a taky naštvaně na mě hleděl.
"Kam jste si myslela, že jdete? Král mi poslal posla, aby mě přivedl, už jsem s králem i mluvil a pěkně mě kvůli tobě seřval." pěkně rychle přešel k tykání, až mě to překvapilo.
"Chtěla jsem vám dokázat, že se o sebe dokážu postarat sama." řekla jsem, byl to můj jediný argument. "Nemůžete mě přece hlídat na každém kroku, byla jsem v krejčovství sama a potřebovala jsem přemýšlet nad návrhy a akorát byste mě rušil, a kdyby tam byla Evženie, jistě by vás tam taky ráda neměla. Také tady potřebuji pracovat a číst spousty a spousty listin, uklízet králi stůl a navrhovat odpovědi. Já vás tady prostě nechci." tu poslední větu jsem skoro vykřikla a poté se skácela k zemi.

"Haló proberte se. Nestrašte mě tak, kdyby se vám něco stalo, tak bych to nepřežil." mluvil někdo, byla jsem moc unavená a ten hlas mi nic neříkal.
"Kdo to mluví? Kdo jste?" zašeptala jsem, na víc jsem neměla sílu.
"To jsem já Rudolf, nesmíte se rozrušovat nebo ano, ale musíte víc jíst. Samou slabostí jste omdlela. Máte sílu vstát?" pohladil mě po hlavě.
Myslím, že jsem kývla, ale nevím to určitě a Rudolf mi pomohl vstát. Vzal mě do náručí a nesl mě dolů na nádvoří, kde nasedl na koně a mě si posadil před sebe, opřela jsem se o něj a usnula nebo omdlela, nevím to jistě. Probrala jsem se až v posteli a uvědomovala si jen někoho, kdo ležel vedle mě a objímal mě jednou paží kolem pasu a spal. Když jsem chtěla vstát, nemohla jsem, držel se mě jako klíště. Byla jsem unavená a tak jsem opět usnula, když jsem se vzbudila podruhé, byl už vzhůru a hleděl na mě, byl to Rudolf, kdo vedle mě ležel, ulevilo se mi a z nějakého popudu jsem ho políbila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama