Září 2017

Nová chuť do života?

12. září 2017 v 18:38 | Suzy |  Články
Když se člověk dožije určitého věku, měl by se zastavit a ohlédnout se zpět. Stojím hned za důležitou životní křižovatkou a musím se proto ohlédnout.

Prožila jsem za svých dlouhých skoro dvacet jedna let, pěkné věci, prošla peklem základní školy, šikanu, přežila jsem ji a ještě povstala jako fénix z popela a byla silnější, než kdy dřív. Věřila jsem, že nyní to bude jen lepší. Vybrala jsem si střední školu a těšila se, jak to bude super. Po asi jednom roce, co jsem bezcitně zavraždila všechny svoje sny a pohřbila je někam do hlubin mého mozku, jsem si přiznala, že tahle škola byl v mnoha ohledech krok vedle. Ovšem našla jsem si několik přátel, novou vášeň pro psaní a… už vlastně nic.

Moje životní křižovatka, za kterou se právě nacházím, byla maturita. Tvrdě jsem čtyři roky pracovala a věřila, že to nakonec se svou pílí nakonec zvládnu. Po tom, co jsem ronila krev, pot a slzy, jsem se dohrabala až k maturitě. Tři pokusy nestačily, vždycky jsem se posunula o nějaké to procento blíž k cíli, ale ani to nestačilo. Proto Vám chci říct to, co jsem se za těch něco málo let naučila. To, že se budete snažit, budete dělat všechno jak se má, učit se a tvrdě pracovat, Vám nezajistí výsledek!

Když jsem se ohlédla zpět, zjistila jsem, že se mnou škola udělala jen to, že si už vůbec nedůvěřuji, méně se směji, zanevřela na vše, co jsem kdysi měla ráda a začala jsem nenávidět jakékoliv vzdělání.

I přesto všechno se znovu pokusím najít si plnohodnotné místo ve společnosti. Proč bych se o to nemohla pokusit? Vždyť žijeme jen jednou. Budu se snažit více si důvěřovat. Najdu si opět chuť na sobě pracovat. Sice mám jen základní vzdělání a tím jsem pro svět naprostá nula, ale já se nevzdám a budu dál bojovat. Budu na tom pracovat po svém. Budu psát lepší recenze, nebudu se snažit, aby mě měl každý rád. Najdu si něco, co mě bude bavit. Rozloučím se s pár přáteli, kteří mě stahovali ke dnu, a najdu si některé, kteří mě na mé cestě podpoří.

Přeci jen jsem za ten život něčeho dosáhla, napsala jsem několik povídek (19), básní (kolem 54) a recenzí (70). Rozepsala jsem knihu Strach a Láska, kterou jsem sice nedokončila, protože jsem se bála, ale stejně to byl jen začátek. Doufám, že budu schopná napsat něco lepšího. Seznámila jsem se s mnoha zajímavými lidmi. Osobně jsem potkala několik svých oblíbených autorů (Ladislav Špaček, Robert Fulghum, Arnošt Goldflam).

Zvládla jsem toho za jeden život dost a doufám, že můj život bude dál neméně zajímavý, i když teď z pohledu nejnižšího tvora společnosti.

12. Nový přítel

6. září 2017 v 21:14 | Suzy |  Strach a Láska
Když jsem se ráno vzbudila, šla jsem se převléci a tam na mě čekala Terezka a pěkně mi vyhubovala, že jsem si ty šaty nestáhla sama, prý na mě čekala, ale potom to vzdala a teď s nimi bude mít spoustu práce, aby je dostala do původního stavu. Opravdu, když jsem si je stáhla, byly pomačkané až hrůza pohledět. Omlouvala jsem se, ale Terezka, jen řekla, ať se převleču a jdu.
"Počkejte." zastavila mě ještě ve dveřích a porovnala mi šaty, poté se zeptala: "Roman s vámi nedojel?"
"Ale ano dojel, ale hrozně se opil, tak jsme ho s Kubou nechali v maštali spát na seně. Můžete se jít podívat." řekla jsem a vyšla z převlékárny, byla jsem unavená, a když jsem došla do jídelny, byla tam spousta lidí. Seděla tam Linda, Michal a Roman a bavili se s nějakými cizími lidmi. Zmateně jsem tam stála a jen na ně hleděla. Konečně si mě všiml Michal a šel za mnou. Já jsem si musela sednout, nebylo mi dobře.
"Říkají, že přišli, protože jste je pozvala." řekl na vysvětlenou.
"Co prosím? Já pozvala jen jednoho, měl mi s něčím pomoci." ošila jsem se.
"Vždyť taky ano, tohle je jeho družina, jejich pán je v knihovně a povídá si s Tomášem. Mohu se již vrátit? Linda nemá Romana ráda, rád bych ji před ním ochránil." poprosil a oba jsme pohlédli na Lindu, která na nás hleděla a snažila se setřást Romana, který se jí stále snažil obejmout. Michal, když to spatřil, přispěchal jí na pomoc a dal mu facku, až to hvízdlo. No tohle divadlo jsem nemusela vidět a tak jsem rychle odspěchala do knihovny. Když jsem otevřela dveře, opravdu tam seděl Tomáš a ten neznámý spolu v družném hovoru.
"Neruším vás?" zeptala jsem se po chvilce, co jsem tam stála a nikdo si mě nevšímala.
"Á dobrý den, jen jsme tu s Rudolfem rozebírali obsah této knihovny." řekl Tomáš a vstal, aby mi uvolnil místo. "Vy dva si určitě máte, co říci, tak já bych snad šel." řekl a opravdu odešel.
"Tak jste se již seznámil s naší knihovnou?" zeptala jsem se.
"Ano je velmi rozsáhlá a krásně uspořádána." odpověděl.
"Co kdybychom se navzájem představili?" zeptala jsem se. "Ale nejdříve vy."
"Ale jistě, na co já myslím. Jmenuji se Rudolf IV. Habsburský." řekl a napřímil se v křesle.
"Já jsem Lena, jak jsem vám už říkala a jsem písařka, lomeno pomocnice krále Karla IV. a potřebuji od vás pomoci. Hledám svoji matku, která mě opustila, když jsem byla malá. Mohu vám sehnat její podobiznu, a pokud byste se ve vaší zemi poptal, byla bych vám neskonale zavázána." hleděla jsem na zem, nemohla jsem se na něj podívat, co kdyby se mi začal smát, to bych nevydržela.
"Hm tak proč ne, zůstanu na vašem hradě ještě den nebo dva, tak sežeňte tu podobiznu a jak se jmenovala?" řekl a zachmuřil se.
"Lena stejně jako já, prý se jí také velmi podobám." řekla jsem a usmívala se na něj.
"Rád bych vás trochu poznal, než odjedu, nebude to problém, že ne?" zeptal se a hleděl mi do očí.
"Ale jistě že ne. Jen se vám asi nebudu moci věnovat, tak jak byste si přál, budu muset chodit do své nové práce a za králem na pochůzky." pohrávala jsem si s náramkem a říkala si, jestli mu ho potom než odjede, nemám dát, třeba by mu to pomohlo, když mi ho dala matka, ale nechtělo se mi od něj odloučit.
"Budu tedy chodit s vámi, stejně jsem tu měl zůstat a dát na vás pozor, když se vás králův dvorní lékař pokusil zabít. Král si to přál, i když je už v hladomorně, mohl mít spoustu pomocníků a přisluhovačů, stále po vás může někdo jít." řekl.
"Dobře tedy, něco sním, obléknu se a pojedu do krejčovství, můžete tedy jet se mnou." držela jsem se pevně područek a zaryla do nich nehty, z nějakého důvodu mě jeho tón hlasu dovedl k nepříčetnosti, zůstala jsem ještě chvilku sedět, abych se uklidnila, a poté jsem rázným krokem vyšla z knihovny. Nahoře jsem se oblékla do šatů s kápí přes vlasy, vzala si dýku a schovala ji pod šaty, poté až jsem se úplně uklidnila, sešla potichu dolů po schodech a vyklouzla do konírny, nasedla jsem na koně a vyřítila se s ním ze stáje a z hradu ven. Nechtěla jsem, aby mě hlídal, nejsem malé děcko. Když jsem celá uřícena vpadla do krejčovství, Evženie se mě lekla.
"Kde se tu bereš, děvče, myslela jsem, že po té slávě na hradě budeš ještě vyspávat?" divila se a oprašovala ze mě prach po rychlé jízdě.
"No oslavy nejsou nic pro mě, tak jsem šla brzy domů." řekla jsem a snažila se uklidnit, Evženie si naštěstí ničeho nevšimla.
"To je dobře, slyšela jsem, že se král kvůli něčemu hrozně naštval a teď s nikým nemluví. No to je jedno, nejsme žádné drbny a máme spoustu práce, dnes musíš ušít troje šaty, snad to zvládneš, já nutně musím něco zařídit." řekla a odešla.
Když jsem si sedla ke stavu a začala tkát a zabrala se do práce, přestala jsem myslet na mého ochránce Pavla a začala vymýšlet, jak bych ty šaty mohla nabarvit, jelikož nám tyto zákaznice neřekly žádné podrobnosti, jak mají vypadat, jen že je to na oslavu číchsi narozenin a ony tam musí být nejkrásnější. Evženie mi první popsala jako hubenou zrzku a tak jsem je udělala vkusné a zelené s jemným řasením, byly moc hezké. Další dáma byla kyprá tmavovláska s velkým poprsím, musela jsem proto hodně řasit, abych její nelichotivá místa zakryla a vyzdvihla něco jiného z její krásy a z nějakého mě neznámého důvodu jsem je udělala červené s prošíváním a strávila proto na nich více času než jsem chtěla. Další byla blondýnka střední postavy, proto jemně modré a přemohla jsem se a udělala je obtažené a dole od kotníků rozevřené a hodně nařasené a vyšila na ně mušle a jako by vlnky. Všechny tři zákaznice si pro ně měli přijít zítra hned po ránu a tak jsem napsala Evženii vzkaz, že přijdu kolem poledne, kdyby se to zákaznicím nelíbilo, nechtěla jsem to slyšet přímo od nich, stačí, když mi to Evženie všechno přeříká. Poté jsem zamkla, klíč jsem od ní dostala hned na začátku, vyskočila na koně a hnala se na Špilberk ke králi. Po cestě se mi zdálo, že mě někdo sleduje, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem přijela, hned jsem byla vpuštěna do hradu, Hofmistr se mě hned, jak jsem slezla z koně, ujal a vedl mě do hradu, aby mi ukázal moji pracovnu. Byla situovaná hned vedle královi, takže když jsem tam vešla, měla jsem výhled na krále, protože byly otevřené spojovací dveře.
"Á Leno, jak se máš?" pozdravil mě a vešel ke mně do pracovny, pohlédl za mě, jako by něco nebo někoho hledal a zamračil se. "Vidím, že se ti Rudolf moc nezalíbil a tak jsi mu utekla, že?"
"Mám se dobře a nejsem malé dítě, aby mě pořád někdo hlídal, Linda už mě toho dost naučila a nebylo moc těžké mu zmizet." pousmála jsem se.
"Hofmistře, pošli pro Rudolfa IV. Habsburského, ať ho hned přivede. Až Lena pojede domů, už tu dávno bude, je to jasné, potřebuji si s ním promluvit." král si mě nevšímal a klidně úkoloval Hofmistra, jako by si nevšiml mé poznámky. Přesunula jsem se proto ke stolu a začala si číst pergameny a listiny, které na něm byly položeny a třídit je. Když Hofmistr odešel a král si mě konečně začal všímat, měla jsem už roztříděné všechny listiny kromě jedné a ta se mi moc nezamlouvala, protože byla nějakou cizí řečí, které jsem nerozuměla, ale byla adresovaná panovníkovi a tak jsem ji dala na jeho hromádku. Vstala jsem, vzala jeho hromádku a donesla mu ji do pracovny a položila ji tam na stůl mezi ostatní hromady papírů, které se tam povalovaly. Jak mohl v takové nepořádku pracovat, mi bylo záhadou.
"Nechcete, abych vám pomohla a trochu uklidila ten stůl? Máte na něm tolik listin." zeptala jsem se a zvedla jedno obočí.
"Jestli se ti chce, klidně. Stejně se nejspíš půjdu trochu najíst, od rána jsem nic nejedl." řekl a chtěl odejít.
"Já také ne." vyklouzlo mi.
"Něco ti přinesu, ale zatím se čiň. Leno, a kdybys něco potřebovala, zeptej se Hofmistra, hned ti ho radši zavolám." Když jsem si sedla do králova křesla, zrovna přišel Hofmistr, zeptala jsem se ho, koho mám zavolat, když potřebuji odnést listiny do různých částí hradu a kdybych chtěla třeba vodu. Řekl mi, že si mám zavolat služku a ony to všechno udělají, poté mi podal zvoneček. Zazvonila jsem, až když byl pryč, nevím proč, ale trochu mi naháněl strach. Byl malý, tělnatý a bohatě oblečen, také byl nabubřelí a shlížel na mě svrchu. To jsem neměla ráda. Přiběhla malá a drobná služtička a zeptala se mě, co si budu přát, zeptala jsem se jí, jestli by mi nedonesla sklenici něčeho studeného a aby roznesla listiny, co mám na stole, hned pochopila můj systém na stole a vmžiku byla pryč. Mezitím jsem si četla listiny, co měl král na stole a rozdělovala je, na některé jsem si dovolila navrhnout odpověď. Když se služka vrátila, donesla mi sklenici limonády a vynesla odpadky, které jsem jí nachystala na úctyhodnou hromadu, nabídla jsem jí, že ji pomůžu, ale ona, že to teda ne a kdyby to viděl král, tak by bylo zle. Opět jsem si sedla, napila se a rozhlížela se po králově pracovně. Líbily se mi obrazy, co měl na stěnách, převážně proto, že to nebyly výjevy z bitev nebo lovů, jak bylo ve zvyku, ale byl tam obraz jeho manželky, krajin, hradů nebo ptáků. Vzala jsem si sklenici, vstala a přešla do svojí pracovny, abych se pořádně podívala, jak to vypadá tam. Byla to krásna, přesně tak bych ji chtěla, byla tam moje podobizna, ale hlavně přes jednu stěnu hrad Veveří, mohla bych se na něj dívat hodiny a pokaždé bych našla něco nového. Čas pomalu utíkal a mě začalo kručet v břiše, ale hlavně jsem neměla co dělat. Po chvilce jsem si všimla, že je v mé pracovně knihovna, přešla jsem k ní a našla tam spoustu zajímavých knih, hned jsem si jednu vyndala a donesla si ji ke stolu, protože nebyla zrovna malá, byly to výjevy z Prahy doprovázené krátkými verši. Nad touto knihou jsem úplně zapomněla na čas a na to, že bych měla jet domů. Když jsem po delší době zvedla hlavu, lekla jsem se, jelikož naproti mně seděl Rudolf, ten vévoda a upřeně a taky naštvaně na mě hleděl.
"Kam jste si myslela, že jdete? Král mi poslal posla, aby mě přivedl, už jsem s králem i mluvil a pěkně mě kvůli tobě seřval." pěkně rychle přešel k tykání, až mě to překvapilo.
"Chtěla jsem vám dokázat, že se o sebe dokážu postarat sama." řekla jsem, byl to můj jediný argument. "Nemůžete mě přece hlídat na každém kroku, byla jsem v krejčovství sama a potřebovala jsem přemýšlet nad návrhy a akorát byste mě rušil, a kdyby tam byla Evženie, jistě by vás tam taky ráda neměla. Také tady potřebuji pracovat a číst spousty a spousty listin, uklízet králi stůl a navrhovat odpovědi. Já vás tady prostě nechci." tu poslední větu jsem skoro vykřikla a poté se skácela k zemi.

"Haló proberte se. Nestrašte mě tak, kdyby se vám něco stalo, tak bych to nepřežil." mluvil někdo, byla jsem moc unavená a ten hlas mi nic neříkal.
"Kdo to mluví? Kdo jste?" zašeptala jsem, na víc jsem neměla sílu.
"To jsem já Rudolf, nesmíte se rozrušovat nebo ano, ale musíte víc jíst. Samou slabostí jste omdlela. Máte sílu vstát?" pohladil mě po hlavě.
Myslím, že jsem kývla, ale nevím to určitě a Rudolf mi pomohl vstát. Vzal mě do náručí a nesl mě dolů na nádvoří, kde nasedl na koně a mě si posadil před sebe, opřela jsem se o něj a usnula nebo omdlela, nevím to jistě. Probrala jsem se až v posteli a uvědomovala si jen někoho, kdo ležel vedle mě a objímal mě jednou paží kolem pasu a spal. Když jsem chtěla vstát, nemohla jsem, držel se mě jako klíště. Byla jsem unavená a tak jsem opět usnula, když jsem se vzbudila podruhé, byl už vzhůru a hleděl na mě, byl to Rudolf, kdo vedle mě ležel, ulevilo se mi a z nějakého popudu jsem ho políbila.

11. Změny na hradě

6. září 2017 v 21:08 | Suzy |  Strach a Láska
Dá se říci, že za poslední týden, se toho změnilo hodně. Michal si mě nevšímal tolik jako dřív a běhal pořád za Lindou, do které se zamiloval, bylo to na něm hodně poznat. Ona nebyla vůči němu taky úplně chladná, ale přece měla určitý odstup. Trávila čas převážně se mnou a učila mě bojovat a střílet z luku, nebo jezdila na koni po lese a lovila zvěř nebo se chodila projít kolem řeky, ovšem vždy sama. Bylo to zvláštní. Já jsem se bavila, tak že jsem střílela, bojovala se strážemi mečem, věnovala se účetnictví, pracovala v krejčovství, četla nebo chodila za králem na porady. Docela mě to bavilo a aspoň jsem se nenudila, ale přece mi jen chyběl Vladimír i táta, i když to nebyli dobří lidé a chtěli svrhnout krále. Přemýšlela jsem a tesknila, až jsem si umínila, že najdu svoji matku, nevěděla jsem, jestli umřela nebo ne, ale chtěla jsem vědět, co se s ní pak stalo, že se ke mně nevrátila, i když se určitě dozvěděla, že jsem sama a může se ke mně vrátit… Rozhodla jsem se, že půjdu za králem a požádám ho o pomoc. Další den, jsem vyrazila za králem a vyžádala si audienci, byla jsem ihned vpuštěna, král stál u okna a vypadal, že mě ani nezaznamenal. Sedla jsem si do křesla a rovnou se zeptala: "Pane králi, mohl byste mi pomoci najít moji matku?" král se ke mně ani neotočil a řekl "Ano rád ti pomůžu, ale nevím jak přesně. Můžu tě spřátelit s různými vyslanci z různých koutů země i ze zahraničí, přijedou za dva dny."
"To budu moc ráda, pane králi, jistě přijdu." usmála jsem se šťastně
Už se mi v hlavě začal rodit plán, jak si seženu šaty a boty, budu hvězdou večera a domluvím se s vyslanci, aby našli moji matku. To bude úžasné.
"Budu moc rád a teď už si běžte sehnat nějaké krásné šaty." stále hleděl z okna. Vyšla jsem z pracovny a šla do konírny pro koně a jela do města do Krejčovství, abych si navrhla nové šaty, napadly mě jedny vskutku nádherné, ale vám je popíšu, až je budu vyzvedávat a o přestávce jsem vyšla ven sehnat si nějaké boty. Přede dveřmi seděl slepý muž, hleděl na cestu, a když mě uslyšel, řekl: "Almužnu, prosím madam." Hodila jsem mu minci a šla dál, zase jsem měla o čem přemýšlet, naštěstí jsem nezapomněla na ty boty a domluvila se se ševcem, který byl opravdu mistr ve svém oboru.
Takto jsem vám shrnula, co se dělo a teď co se stalo po těch dvou krátkých dnech. Vyzvedla jsem si boty, šaty, které jsem si navrhla i ušila, byly už doma. Šaty sice nejsou zrovna podle poslední módy, ale jsou krásné. Rudé hedvábí s náznakem růží, ohrnuté velké rukávy, vlnitý stříbrný pásek, u krku jemný výstřih do véčka pošitý perličkami. Vlasy jsem si spletla do tří copů: dvou menších copů po stranách hlavy a jednoho většího vzadu. Hlavu mi navíc zdobila stříbrná čelenka s velkým kamenem uprostřed. Střevíčky červené s menším podpatkem a též pošité malými perličkami, které se k šatům úžasně hodily. Když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, vypadala jsem vskutku nádherně.
Takto vystrojená jsem se vydala ven ke kočáru, kde již na mě čekal můj doprovod Roman, můj nový učitel na strunné nástroje. Byl to vzdělaný, svým způsobem hezký a umělecky založený muž, moc jsem se těšila, že pojedu s ním a trochu ho poznám. Pozdravili jsme se a nastoupili do kočáru, kde jsem nadhodila téma Karlova univerzita v Praze, o které mi král řekl, že by ji chtěl založit. Mohli by tam chodit jak děvčata, tak kluci. Ovšem bylo by k tomu potřeba tři akty, zakládající listina (bula) od papeže, potvrzení v Avignonu a také Eisenašský diplom, díky němuž by univerzita dostala určitá privilegia. Takto naše diskuse pokračovala, dokud jsme nedorazili ke Špilberku, ani jsem si nevšimla, kdy jsme vyrazili z Veveří, tak zabraná jsem byla do hovoru. Rozhodla jsem se, že určitě pomohu Karlovi založit tuto univerzitu, bylo by to dobré pro celou zemi, protože když chtěl někdo studovat více, než běžný základ musel do zahraničí. Byla jsem si vědoma, že to nebude stát malé peníze a vůbec to nebude jednoduché, otevřít takovou univerzitu, musí se postavit, zaplatit učitele, sehnat učebnice a žáky. No čekalo mě hodně práce, ale teď jsem se těšila, až zase uvidím krále, třeba pohovořím s královnou a možná najdu někoho, kdo mi pomůže najít matku.
Zábava byla v plném proudu, když jsme vešli opět do stejného sálu, jako když jsem byla na hradě poprvé, dokonce jsem poznala to místo, kde mě Vladimír bodl, na koberci byla stále patrná skvrna.
Chvilku jsem tam stála jako opařená, ale potom mi někdo poklepal na rameno, byla to královna, rychle jsem se uklonila.
"Jsi v pořádku má milá?" zeptala se. Byla jsem ohromena jejím vzhledem, povídalo se, že je krásná, ale ne tak krásná jak ji udělaly šaty, co měla na sobě, Bílé s volnými rukávy a zlatými ozdobnými prvky, také měla rozpuštěné vlasy barvy pšenice a v nich zasazenou korunu, která ještě více vystihovala její půvab. Šaty jsem již viděla, jelikož jsem prací na nich strávila hodiny a hodiny času ale práce se opravdu vyplatila, když jsem je mohla vidět na člověku, kterému byly určeny.
"Ano, jen mě překvapila ta skvrna a vše se mi najednou vrátilo, je mi smutno." Pohlédla jsem na zem, jelikož se mi do očí hrnuly slzy a to ne jen ze skvrny, ale i šatů, byla jsem na sebe opravdu pyšná.
"To je v pořádku, stále to je ještě čerstvé, bude ti zase dobře, smutek pomine."
"Děkuji, královno, jste moudrá a velmi vám to sluší."
"Ale no tak nech toho, ještě se začnu červenat." A opravdu ji naskočil ruměnec, ale o tom jsem pomlčela.
"Královno jistě vité, proč jsem tady,…" Nestihla jsem však doříct, jelikož mi královna skočila do řeči.
"Abys viděla naživo svoje šaty nebo proto, abys našla někoho, kdo ti pomůže najít tvou matku? S obojím ti mohu pomoci." zatočila se a poté se ke mně naklonila a pošeptala: "Vidíš toho pána, jak se právě vybavuje s mým manželem? Jdi za ním a zeptej se ho, jestli si pamatuje na bílou růži a určitě ti pomůže."
"Děkuji moc výsosti." Samou radostí jsem jí políbila ruku a odešla jsem za tím pánem, co mi řekla, jelikož už se od krále oddělil a odešel s pohárem vína na balkón. Skoro jsem vyšla na balkón, když mě zaskočil můj doprovod již trošku přiopilý Roman a požádal mě o tanec, jelikož by bylo nezdvořilé ho odmítnout, když se uvolil, že mě doprovodí, tak jsem svolila a něco málo si s ním zatančila. Skoro mě shodil a musela jsem ho hodně podpírat a vést většinu tance, ale i tak jsem to přežila, moc velký trapas jsme taky nezpůsobili a tak jsem se s ním rozloučila a opět se vydala na balkón. Stál tam poměrně vysoký, statný a sličný muž, nebyl ani moc starý, jak se z dálky zdálo, držel v ruce pohár vína a díval se na hvězdy.
"Dobrý den, poslala mě za vámi královna." řekla jsem a on sebou při mých slovech trhnul, ale neotočil se.
"Ach jistě, co si její výsost žádá?" zeptal se. Měl příjemný hlas.
"No řekla mi, že mi poradíte ohledně jisté záležitosti a prý mi pomůžete, když vám připomenu bílou růži…" chtěla jsem pokračovat, ale nenechal mě, rychle se ke mně otočil a chytnul mě za paže.
"Co ti řekla ohledně té růže, co víš?" Byl moc hezký a měl každé oko jiné jedno modré a druhé zelené.
"Já nic nevím, jen řekla, že když vám to řeknu, tak mi pomůžete v jisté mojí záležitosti, byla bych vám velmi vděčná." světe div se, netřásla jsem se, ale zpříma jsem se mu dívala do očí.
"Dobře, budu vám věřit, co byste ode mě chtěla?" pustil mě a opět se otočil ke hvězdám.
"Já jsem Lena z hradu Veveří kousek odsud a byla bych vám vděčná, kdybyste tam jel se mnou a mohli bychom si o tom promluvit v soukromí, samozřejmě až zítra ráno až se vyspíte, ale rozhodněte se, jak uznáte za vhodné, já jedu domů." s těmito slovy jsem se vrátila, chytla Romana pod rameny a vlekla ho do kočáru, kde jsem ho usadila a jeli jsme domů. Když jsme přijeli, Kuba na nás čekal a hned ustájil koně a pomohl mi vynést Romana z kočáru do maštale a tam jsme ho umístili do slámy, aspoň si uvědomí, co udělal. Já jsem vyšla do ložnice a hned usnula.