8. Opět doma a plno práce

23. srpna 2017 v 22:23 | Suzy |  Strach a Láska
Když jsem dorazila na hrad, tak byli všichni sloužící nastoupeni před hradem, nejspíš byli zpraveni o tom, že přijedu. Vystoupila jsem z kočáru a všechny oči se na mě podívaly. Jedna dívčina se osmělila a předstoupila přede mne.
"Co si žádáš?" zeptala jsem se a mile se usmála.
"Račte prominout paní, ale všichni chceme vědět, jak to bude dál, když je milostpán mrtev." zeptala se dívčina. Byla jsem ráda, že aspoň někdo se mě nebojí. Musela jsem se rychle rozhodnout, co budu dělat.
Dobře, vyberte si jednoho ze všech na hradě a ten ať přijde se všemi požadavky, ale už teď vám mohu říci, že propouštět určitě nebudu, alespoň prozatím." prohlásila jsem a všichni si oddechli.
"Budu na vaše rozhodnutí čekat v knihovně, a pokud někdo může, doneste mi tam sklenici něčeho studeného." dodala jsem a vydala se ke knihovně. Dívka co na mě prve promluvila, přiskočila a vzala mě v podpaží a doprovodila mě až do knihovny a našla mi i tu knihu, co jsem tam kdysi četla, Proměny. Taky jsem tam na stole zahlédla sklenici ledově vychlazené šťávy. Byla jsem velice ráda a vypila ji na dva loky. Dívka vzala sklenici a odešla se slovy, že donese další. Sedla jsem si do křesla, dala nohy na podnožku a začetla se do té úžasné knihy. Po pár stránkách zajímavé četby, vešel kluk s listinou a zadumaným výrazem v očích. Pohlédla jsem na něj s očekáváním a hned si všimla, že má jasně modré oči, ale v nich hluboký smutek. Představil se mi jako Kuba a vysvětloval, že mi nese seznam otázek a požadavků, co po mě sloužící a ostatní chtějí vědět. Pak také z kapsy vytáhl menší listinu a podal mi ji. Převzala jsem ji, pomalu rozevřela a četla. Když jsem pochopila od koho ta listina je a co pro mě znamená, ta představa mi až vyrazila dech. Bylo to hlášení pokladníka o stavu financí hradu. Bylo to velice příznivé, myslím, že je to tak příznivé, že bych nemusela až do konce života pracovat a ještě by to stačilo na další hrad.
Kuba začal předčítat seznam požadavků a některé z nich vyplnila, některé však ne, jelikož byly nesmyslné. Otázky byly různého druhu, některé ohledně mě, jiné o chodu hradu a o financích. Na většinu jsem odpověděla pravdivě, ne však na otázku ohledně peněz. Ale řekla jsem Kubovi, aby všechny ujistil, že se nemusí bát. Vysvětlila jsem mu vše ohledně mé nepřítomnosti na hradě i o mém studiu a pracích. On to naštěstí pochopil a slíbil, že nikomu nic neřekne a bude mě krýt.
Uprostřed hovoru vstoupila do knihovny ta dívka, co mi předtím tolik pomohla a nesla v ruce novou sklenici s vychlazenou šťávou. Ta dívka byla tak hodná a tak hezká, že se o ni muži museli mezi sebou rvát. Rozhodla jsem se, že konečně musím vědět, jak se jmenuje a taky jsem se jí zeptala. Odpověď zněla Patricie. Kuba naproti mně se změnil k nepoznání, začal se usmívat a trošku se i začervenal. Patricie se také na Kubu usmála, pak však oba posmutněli.
"Co se stalo? Proč jste najednou tak smutní? Nemohu vám nějak pomoci?" zeptala jsem se.
Oba se na mě polekaně podívali, ale Patricie měla v polekaném výrazu i kapku naděje. Rozhodla se mi věřit a prostě to všechno vysypala, že Kubu miluje a on ji taky, ale nemůžou se vzít. K tomu by potřebovali, aby vydělali peníze na domek a dobré živobytí a museli by odejít ze služby. Jelikož mi to děvče tolik věřilo a svěřilo se mi, rozhodla jsem se jim oběma pomoci. Slíbila jsem jim, že je propustím a dám peníze, aby mohli být spolu. Oba mě objímali a děkovali mi, ale poté se Patricie otočila a řekla, že proto, co jsem pro ně udělala, u mě zůstanou ještě rok. Já jsem byla ohromená a řekla, že jim moc děkuji, ale že se musí vzít a začít bydlet spolu. Oba jásali a tančili po komnatě.
Po chvilce jsem se omluvila, že si už asi půjdu lehnout. Dojmů dnes už bylo dost, proto jsem vstala a s Patricií po boku jsme se vydaly nahoru do patra. Knihu jsem si protentokrát vzala sebou, přece jen mi chybělo už jen pár stránek. Nahoře v ložnici mě přivítala Terezka a honem mě převlékala do noční košile, rozestýlala postel a rozžehala svíci. Protože, jak jsme se povídali v knihovně, tak čas rychle utekl a už bylo kolem deváté hodiny večerní. Jen co jsem si namazala nohu mastí a opět ji zavázala, jsem už skoro spala. Oči se mi zavíraly a zívala jsem o sto šest. Poslední, co jsem viděla, byla Terezka, jak zhasíná svíci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama