7. Krutá pravda

23. srpna 2017 v 22:21 | Suzy |  Strach a Láska
"Kde to jsem?" byla moje první myšlenka, když jsem se vzbudila. U mé postele stál král a povídal si s mnichem doktorem. Mnich mu vysvětloval můj zdravotní stav. Dozvěděla jsem se, že jsem ztratila hodně krve a potratila. Když to řekl, začaly mi stékat slzy po tvářích. Nejspíš, aby odvedl mé myšlenky od bolesti ze ztráty dítěte, také mi řek, že jsem spala celé dva dny a že zatím byla moje nová rodina, manžel i můj otec popraveni. Mě ušetří, protože jsem mu zachránila život. Také mi vysvětlil, že se o mě postará, jelikož už nemám žádné příbuzné. Ohromilo, mě to a tak jsem se jen zmohla na otázku: "Proč?" pohlédl na mě překvapeně "Ty vážně nic nevíš?" zeptal se mě "Co bych měla vědět?"
Začal mi vyprávět o tom, co se dozvěděl o spiknutí. Vlastně to byla série náhod, nebo alespoň to tak ze začátku vypadalo. Když se můj otec dozvěděl, že se mu narodila dcera a pánu města syn, tak se rozhodl, že se vezmeme. A vévoda s úctou k mé matce souhlasil. Když děti povyrostly, vévoda vymyslel, jak mě Vladimír získá a díky tomu se Vladimír dostane blíž ke králi, aby ho mohl zabít. Dohodl se totiž s tribunálem, který rozhoduje, kdo vládne Svaté říše římské, že ho odstraní a z Vladimíra se stane král a ze mě královna Koruny české. Když se moje matka tohle všechno dozvěděla, rozhodla se, že od otce odejde i se mnou. Otec se však o jejím plánu dozvěděl a pokusil se ho překazit. Dohnal matku v lese, zbil ji, vzal mě do náruče a odnesl zpátky domů. Doufal, že se matka vrátí, ale ona se nevrátila. Než mě však otec odnesl, stihla mi matka dát na ruku svůj náramek z Jantaru, "Abys nezapomněla." řekla mi a políbila mě na čelo, poté odešla. Nejspíš nemohla být při tom, až vyrostu a pak mě zneužijí k něčemu tak hroznému jako je vražda krále.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Matka mě opustila jen kvůli tomu? Proto ji už nejspíš nikdy neuvidím? Byla jsem ještě smutnější než při zjištění o potratu. Rozhodla jsem se, že se matku pokusím vypátrat! Ale byla jsem moc slabá, než abych začala znovu plakat.
Otočila jsem se jen od krále na druhý bok a usnula hlubokým spánkem. Takto jsem spala další dva dny, někdy jsem v polospánku slyšela, jak vedle mé postele, vedou rozhovory mnich a král. Po těch dvou dnech a ještě jednom týdnu mi mnich dovolil vyjít z hradu na čerstvý vzduch. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít do zahrad. Kráčela jsem po prašných či kamenitých cestách kolem trávníků, záhonů s různými druhy květin, nebo důmyslně sestříhaných stromů a keřů. Když jsem obešla keř bílých růži zastřižený do tvaru koule, objevil se přede mnou krásný bílý altánek. Vešla jsem a způsobně usedla do jednoho z křesílek. Myšlenky se mi honily hlavou, začala jsem přemýšlet, co budu dělat. Rozhodla jsem se, že zajdu za králem a domluvím se s ním, jestli by nebyl ochotný sehnat mi nějakého učitele. Až se osamostatním, mohla bych si najít nějaké hezké místo písaře, pokud by vzali ženu, nebo bych se mohla znovu vdát. Pak jsem si vzpomněla, že už dlouho jsem nebyla v krejčovství, Evženie o mě má jistě strach. "Ale co tě to napadlo, holka.", pomyslela jsem si a usmála se své naivitě. Určitě se už dozvěděla, co se stalo v paláci a co je se mnou. To mě celkem rozveselilo a po cestě za králem, jsem si prozpěvovala. Než jsem vstoupila do pracovny jeho veličenstva, podrazila mi nohy Gordana. V první chvíli jsem jí chtěla vynadat, ale najednou jsem si vzpomněla, že tu vlastně nemá být a v návalu štěstí ji objala a ona mě celou olízala. Když jsem konečně vzhlédla od Gordany, stál u mě král. Chtěla jsem rychle vyskočit a poděkovat, ale ucítila jsem prudkou bolest v kotníku, o který jsem se opřela a znovu jsem se poroučela na zem. Král mi podal ruku a pomohl mi vstát. Musela jsem se rychle opřít o zeď, abych znovu nespadla. Král mě podepřel a doprovodil do pracovny a vzkázal mnichovi, aby přišel. Usadil se do křesla za psací stůl a já naproti němu na menší židli. Poté se mě zeptal, proč jsem ho hledala. Vysvětlila jsem mu, jak je pro mě důležité vzdělání a chtěla bych proto dále studovat. Zamyslel se a poté se mě zeptal, co všechno už umím. Vše jsem mu pověděla a postěžovala si, že v zemi není žádná škola, kam by chodili jak hoši, tak děvčata a když tak, jen základní, ale žádná, kdyby se rozhodli pro další důkladnější studium nějakého oboru. Řekl mi, že už o tom delší dobu uvažuje. Rád by otevřel univerzitu v Praze s učenci našimi, tak zahraničními, aby se rozmohla vzdělanost v zemi. Také se zmínil, že toho umím tak akorát, abych mu aspoň dočasně dělala asistentku. Měla bych za úkol přečíst všechny dokumenty a listiny, co přijdou z různých částí země, navrhnout odpověď, rozdělit je různým lidem a večer přijít za ním a vše s ním projednat. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ano, nebo ne. Nevěděla jsem, jestli to budu stíhat se svojí stávající prací a kde bych bydlela? Nyní jsem neměla domov. Nemohla jsem bydlet na Špilberku, nechtěla jsem krále využívat a hlavně bych s ním musela cestovat po různých koutech země. Ani u otce, protože zkonfiskovali všechen jeho majetek, akorát moje věci byly převezeny na Veveří, rozhodla jsem se tedy, že budu bydlet tam.
"Tak jaká je odpověď?" ptal se.
"Za určitých podmínek ano, výsosti." opáčila jsem.
"Dobře, tak jaké?" ptal se netrpělivě.
"Chtěla bych opět bydlet na Veveří, zachovat si práci u švadleny a udělat některé úpravy hradu, který je napsaný na Vladimíra. Potřebuji tam novou postel a spálit všechny Vladimírovi věci i s tou starou postelí. Potřebuji to vidět hořet." řekla jsem a nebojácně na něj pohlédla. Král se, ale nehněval, jak jsem si myslela, ale rozesmál se a volal: "Dobře, dobře, jak chceš ať je tedy po tvém."
"Děkuji, veličenstvo." poděkovala jsem
V tu chvíli někdo zaklepal a vešel mnich. Hleděl na krále a očima se ptal: "Co se stalo?" Král jenom kývl směrem ke mně a já zlehka zvedla pravou nohu, která už byla pěkně oteklá a modrá. Mnich jenom vzdychl a řekl: "Jestli to takhle půjde dál, tak by, jste si měla sehnat vlastního lékaře, slečno." U toho mi obmotával nohu kusem plátna.
"Pane mnichu, mohu se vás na něco zeptat?" zeptala jsem se.
"Ano můžete, ale oslovujte mě Pavle." odpověděl.
"Dobře, až budu zdravá, můžu se u vás začít učit lékařkou, pane Pavle?"
Král i Pavel se na mě oba zároveň podívali, ovšem každý jiným způsobem. Král udiveně až obdivně a Pavel rozzlobeně.
"Žena se nemůže stát lékařkou!" prohlásil.
"A proč ne? Zakazuje to snad nějaký zákon? Nejsem snad dostatečně pilná?" zněly mé argumenty.
"Ne pokud vím, zákon nikoliv. A že byste nebyla dostatečně pilná, to bych si radši ověřil sám." odmlčel se "Dobře, budu vás učit ve své třídě s ostatními studenty. Ovšem mám dojem, že žena tam budete jediná." posměšně se na mě ušklíbl.
"Děkuji, pane Pavle. Mohla bych se akorát zeptat, co si mám načíst za knihy?" zeptala jsem se.
"Řeknu nějakému studentovi, aby se za vámi zastavil se všemi poznámkami. Řekněme pozítří a myslím, že to bude Michal. Když se ho zeptáte, určitě vám vše vysvětli. Je to můj nejlepší student, i když hodně chybí a je často nemocen." vychloubal se Pavel.
"Jste výborný profesor i doktor Pavle, jsem rád, že jste vzal Lenu do učení. Jistě je také ráda a těší se na vaši první hodinu." podotkl Karel.
"Děkuji, veličenstvo, jen doufám, že to u nás bude stíhat, nebudu na ni brát ohledy, jen proto, že je žena. Slyšel jsem, že má dvě práce a na starost hrad Veveří." prohlásil Pavel.
"Jste velice dobře informován. Ano pracuji v krejčovství, pak také jako pomocnice v písemných záležitostech jejího veličenstva a inu hrad. Budu si muset někoho najít, aby mi ze začátku pomohl. Budu mít spoustu práce. Nemůžete mi dát nějaké berle, abych mohla aspoň trochu chodit?" Byla jsem rozčílena jestli někoho stihnu sehnat a pak si taky budu muset nějak poradit s tím hradem. Skoro jsem začala litovat, že jsem ho chtěla.
"Ano, hned pro ně zajdu." odvětil Pavel a odešel. Hned, jak se za ním zavřely dveře, král si mě začal skoro obdivně prohlížet.
"Proč si mě takto prohlížíte?" zeptala jsem se, jelikož mě jeho pohled rozptyloval od mých úvah o tom, jak se dostanu domů.
"Připadáš mi taková zvláštní, ale zároveň tě obdivuji. Snažím se přijít na to, proč chceš být lékařkou? Také by mě zajímalo, jak to budeš stíhat a proč nechceš pustit ani jednu práci. Co si od toho slibuješ?" zeptal se.
"Být Lékařka je můj sen už od dětství, tak jsem se rozhodla využít situace. Kdybych se ho zeptala bez vaší přítomnosti, tak by mě odmítl. Když pracuji v krejčovství, tak vydělávám a ještě mě to baví. Pokud budu nějakou dobu pracovat u vás, tak snad zjistím, kde je moje matka, aspoň její hrob." setřela jsem slzu, která se mi vedrala do oka. Karel chtěl asi něco říci, ale naštěstí v tu chvíli vešel do pracovny Pavel a v ruce nesl požadované berle, ještě mi donesl mast, kterou si mám mazat každé ráno i večer, když mi ji předával, zašklebil se. Vzala jsem je od něj a poděkovala se slovy, že se těším brzy na hodinu. Nějak se mi podařilo si je dát pod ruce, vstala ze židle, rozloučila se s králem i Pavlem a vyjít z pracovny bez pádu. Na chodbě jsem zastavila sluhu a vydala mu několik pokynů. Za prvé, aby mi zařídil odvoz na hrad Veveří a za druhé nařídil služkám, aby mi sbalily všechny věci. A až bude vše zařízeno, tak aby pro mě přišel do zahrady. Sluha odspěchal splnit pokyny a já se šla i s Gordanou projít do zahrady. Venku jsem konečně pustila všechny slzy, co se mi nashromáždily, ven. Se slzami v očích jsem se nějak dostala k altánku a tam si sedla. Když jsem se vyplakala a zvedla oči, uviděla jsem naproti sobě ležet Loutnu. Vstala jsem, podala si ji a znovu usedla. Dala si ji na klín a drnkala na ni, abych zjistila nakolik je naladěna. Zdála se, že je v pořádku. Hrála jsem, co mě napadlo a v hlavě se mi začalo rodit slovo za slovem a já začala zpívat tesknou píseň, která se mi rodila přímo ze srdce.:

"Jenom si říkám,
že člověk nemůže být sám
jeho duše by zahynula,
nemohla by letět dál.

Život by se zastavil
a řád by se zhatil.
Co dál k tomu říct
a zlá nebýt?
Mám chuť si stěžovat
a zaplakat nad tím, jak se mám.

Stále tě miluji,
ale stydím se to říct
nechci si to přiznat,
ale stále na tebe myslím..."


Najednou jsem přestala, vyrušil mě totiž nějaký šustot. "Je tam někdo?" zeptala jsem se ustrašeně. Najednou vystoupil zpoza keře bílých růží nějaký muž, omlouval se a vysvětloval, že ta Loutna je jeho. Nevím proč, ale věřila jsem mu a proto mu Loutnu vrátila. Poděkoval mi za důvěru a vypadal, že chce ještě něco říci, ale nejspíš si to rozmyslel a bez dalšího slova odešel. Celá ohromená jsem zůstala sedět a hleděla směrem, kudy neznámí odešel. V tomto rozpoložení mě našel sluha a oznámil, že vše je připraveno k odjezdu. Tak jsem vstala a vydala se za ním ke kočáru, který mě měl odvézt domů na Veveří i s věrnou Gordanou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama