10. Tajemné pohlazení

23. srpna 2017 v 22:26 | Suzy |  Strach a Láska
Ráno jsem se probudil tím nejhezčím způsobem, někdo mě pohladil po tváři. Zavrtěl jsem se a chtěl otevřít oči, ale někdo mi rychle přikryl hlavu a než jsem se z ní vymotal, byla neznámá pryč. Tak jsem vstal, oblékl se do nového šatu a s dobrým pocitem se šel podívat na nemocnou. Když jsem otevřel dveře, zahlédl služebnou, jak spí v křesle. Usmál se. Pohlédl na postel a opět posmutněl, hostitelka ležela úplně stejně, jako ji včera nechaly služebné. Sedl si vedle ní na postel, vytáhl její ruku zpod peřin, stiskl zápěstí a cítil, že její tep už je v pořádku. Ještě jí odkryl nohu a viděl, že i ta se lepší, už nebyla tak horká ani rudá. Opět ji zakryl a pohladil po tváři. Její víčka se zachvěla, protáhla se a otevřela oči. Když si uvědomila kde je a kdo sedí na její posteli, lekla se.
"Kde se tu berete a co tu dělám já? Co se vlastně stalo?" zeptala se zmateně. Povyprávěl jí vše, co se včera stalo.
"Promiň, vím, že jsi unavená, ale musím to vědět, kdo ti dal tu mast? Chtěl tě otrávit, rozumíš mi, mohla jsi zemřít. Musí se to říct králi, aby viník byl potrestán." řek jsem rozhodně.
"Ano rozumím ti, byl to Pavel, tvůj učitel lékařství." pohlédla na něj smutně.
"Dobře, trochu jsem to čekal, ale proč zrovna on? No to je teď jedno, hlavně běž spát, odpočívej, ať brzy nabereš sil. Já tě budu hlídat, kdyby se pokusil o něco podobného." zamyslel jsem se.
"Počkej, ale já nemohu odpočívat, někdo se musí starat o hrad a pak taky napsat králi a do krejčovství?" chtěla vstát.
"Neboj se, o všechno se postarám, hrad se o sebe postará, máš tu úžasnou kamarádku, celou noc se od tebe nehnula, vidíš, spí támhle v křesle." Mezi řečí ji znovu donutil lehnout a zakryl ji, při posledních slovech ukázal směrem ke křeslu.
"To je moje kamarádka Patrici, první co mi začal věřit, když jsem tu začala být sama paní, prosím tě zavolej Kubu, on už se o ni postará a díky, že se o všechno postaráš. Mohl bys mi začít říkat Leno?" ani nečekala na odpověď a usnula, ale on ji stejně odpověděl "Ano můžeš, já jsem Michal." Usmál se, vstal a vyšel z místnosti a zastavil první služebnou a zeptal se jí, kde by mohl najít Kubu, poslala ho do konírny a tak se tam hned vydal. Byl tam muž a zrovna pojil koně.
"Ty jsi Kuba?" zeptal jsem se.
"Ano a vy jste?" zeptal se Kuba a ani se neotočil.
"Jsem Michal, léčím tu vaši paní a mám tě za ní poslat, aby sis odnesl Patricii, usnula tam, když ji hlídala a já neměl to srdce jí budit."
Kuba vesele odpověděl "To jsem rád, děkuji, že jsi mě vyhledal, už jsem si o ni dělal starost, hned tam zajdu." Položil vědro a hned se vydal do hradu.
Já jsem tam zůstal sám, díval se na koně a přemýšlel, měl bych do krejčovství i za králem zajet sám, dopis je moc neosobní. Přešel ke koni, na kterém jel včera, osedlal ho a vyrazil do města. Nejdříve zajel do krejčovství a řekl Evženii, že je Lena nemocná a ještě nepřijde aspoň týden, co přesně jí je odmítl prozradit. Poté se vypravil ke hradu Špilberk a u brány se ohlásil, že musí jít ke králi ve věci jeho nové asistentky a ihned byl vpuštěn dovnitř, přihnal se k němu hofmistr. "Slyšel jsem správně, vy jdete za králem ve věci jeho nové asistentky?"
Jen jsem přikývl. "Tak to honem pojďte se mnou, král vás dozajista bude chtít vidět." Hofmistr se rychle vydal do nitra hradu a já běžel za ním. Prošli jsme mnoha krásně vyzdobenými chodbami, až jsme zastavili přede dveřmi královi pracovny. Hofmistr mi řekl, ať počkám a sám vešel dovnitř, nečekal jsem ani dlouho a byl jsem vpuštěn ke králi. Král na mě hleděl s očekáváním "Tak co se té holce zase přihodilo, neříkej, že si zase něco zlomila?" prohodil s úsměvem.
"Pane, omlouvám se za vyrušení, ale nezlomila si nic, ale někdo se ji pokusil otrávit." řekl jsem a čekal, že se mi vysměje, ale král se napřímil v křesle a zařval "Cože? No to snad ne a kdy se to stalo, proč jste mi nedal vědět dřív, ale především, víte už kdo to byl?"
"Omlouvám se, veličenstvo, ale musel jsem ji nejdříve pomoci, skoro zemřela. Musel jsem rychle sehnat protijed, bylo to v masti na tu její zraněnou nohu. A vím, kdo to byl, ale nebude se vám to moc líbit." sklopil jsem oči.
"Omluva se přijímá, ale teď mi konečně řekněte, kdo to byl?!" řekl král.
"Byl to doktor Pavel." řekl jsem a trochu couvl.
"Ten Pavel ten skunk, kdysi to byl můj nejlepší přítel, ale je pravda, že chtěl, aby Lena byla také popravena. Ještě jsem byl u toho, jak jí donesl tu mast. Hofmistře, pojďte sem!" zařval naštvaně. Hofmistr přiběhl. "Copak si přejete veličenstvo?"
"Zadržte doktora Pavla za pokus o vraždu. Běžte tam hned, určitě se pokusí utéct!" řekl mu už lehce klidněji král.
"Provedu hned." řekl Hofmistr a odběhl.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě král, hned jak se za Hofmistrem zavřely dveře.
"Jmenuji se Michal, veličenstvo." řekl jsem.
"Michale nechtěl by ses stát královským lékařem?"
"Moc rád bych, ale ještě nejsem doučen, Pavel mi nedal osvědčení, že mohu léčit a rád bych zůstal s Lenou, někdo se o ni musí postarat."
"Rozumím, jak chceš, budu se tedy muset poohlédnout jinde."
Najednou vběhl do místnosti Hofmistr, bylo na něm vidět, že nenese dobré zprávy, už ode dveří volal: "Pane králi, pane králi, lékař Pavel uprchl!"
"Vyhlaste po něm okamžitě pátrání, kdo mi ho přivede ať živého nebo mrtvého dostane velkou odměnu!" zařval znovu král "A teď běžte pryč, Hofmistře." opět se za Hofmistrem zaklaply dveře.
"Michale hned jeďte za Lenou, hrozí ji velké nebezpečí, určitě se ji pokusí zabít ještě jednou." řekl král.
"Už běžím vaše výsosti, dám ji hlídat ve dne v noci." už jsem byl skoro na odchodu, když král ještě řekl "Dejte na ni pozor, je to hodné a chytré děvče, odvážné."
"Nebojte, králi, nehnu se od ní na krok." řekl jsem a zavřel dveře. Seběhl jsem ke konírně, vzal si svého koně a uháněl na hrad Veveří.
Když jsem tam dorazil, bylo tam ticho, u brány nikdo, na chodbách nikdo, nikde nikdo jako po vymření, když jsem šel kolem schodů k ložnici, zaslechl jsem tam hrozný hluk, vyběhl jsem schody po dvou. V chodbě se sešli snad všichni z hradu, kuchaři, služebné, pradleny, lidé od koní, prostě všichni. Uprostřed někoho drželi za ruce, aby jim neutekl, byl to Pavel, pod nohama mu ležela dýka a na ruce jedné komorné byla dlouhá řezná rána, hned jsem v ní poznal Patricii, jelikož ji v náručí držel Kuba. "Zaveďte ho ihned do žaláře." rozkázal jsem "Někdo pojede jako posel ke králi, aby mu to vše vypověděl, jsou ještě nějací zranění kromě Patricie?" zeptal jsem se. Nikdo se nepřihlásil, akorát Kuba a zeptal se, jestli by tam mohl zajet, pustil jsem ho. Převzal jsem od něho Patricii. "Nemáte někdo kousek plátna, nebo něčeho na zavázání rány a nějaký alkohol na desinfekci?" zeptal jsem se okolostojících. Jedna žena co stála kousek ode mě, si utrhla z lemu šatů pruh a podala mi ho. "Bude to stačit?" zeptala se. Jeden co stál ještě kousek ode mě, vytáhl zpod lemu šatů čutoru. "Je to medovina, může být?" "Bude a může být." Vzal jsem čutoru a polil jí tu ruku a poté ji to obmotal. U desinfekce se trochu vzpouzela a tak jsem jí dal loknout, zřejmě byla ta Medovina docela silná, jelikož hned usnula. "Odneste ji do jejího pokoje, z toho se vyspí. A kde je Lena, je v pořádku?" hned mi otevřeli dveře do ložnice. Lena seděla na kraji postele a snažila se vstát. "Počkej, pomůžu ti stát." řekl jsem a vzal ji kolem pasu. Spolu jsme došli až přede dveře. "Děkuji za záchranu od vás všech, slyšela jsem všechno, co se tu stalo. Jsem ráda, že jste to všichni zvládli. Ještě jednou děkuji." řekla Lena a v očích měla slzy. Byla dojatá z toho, jak se jí všichni zastali. Odvedl jsem ji do pokoje, uložil ji a vyprávěl jí, jak jsem byl u švadleny a u krále. Ona na mě hleděla, ale pomalu se jí začaly zavírat oči a za chvilku už spala. Pomalu jsem se vykradl z pokoje a rozhodl se, že i když je tak brzo, tak už si taky půjdu lehnout, přece jen to byl náročný den. Šel jsem do pokoje, když jsem otevřel dveře a na posteli leželo, něco k jídlu, byla tam upečená křepelka, víno a kus chleba, pojedl jsem, dal talíř za dveře a lehl si, byl jsem tak unavený, že jsem usnul hned, jak jsem si lehl.
"Haló pane, vzbuďte se, máme vzácnou návštěvu!" říkal mi někdo do ucha a třásl se mnou "Paní jsem již vzbudila, už mluví s králem v knihovně."
Rychle jsem otevřel oči, oblékl se a běžel do knihovny. "Pane králi, omlouvám se, že jdu pozdě, spal jsem, bylo toho dnes na mě moc." zajíkavě jsem se omlouval, když jsem otvíral dveře.
"To je v pořádku, zatím jsem si promluvil s Lenou a dozvěděl se vše o tom, jak byl Pavel přemožen. Jsem rád, že byl dopaden tak brzo a nestihl nikomu ublížit." významně pohlédl na Lenu a ta se začervenala.
"Asi bych se mohla začít učit šermovat, určitě by to nebylo od věci." řekla Lena
"Znám jednu dámu, co vám jistě ráda pomůže. Je v mé osobní družině, jmenuje se Linda, umí úžasně zacházet se zbraněmi." řekl král s pýchou v hlase. "No už bych měl jet, manželka bude mít strach." prohlásil a vstal. Vyprovodili jsme ho s Lenou na nádvoří, kde čekala jeho družina. Král ještě než nasedl na koně, kterého mu štolba přivedl, si nechal zavolat Lindu. Z koně kousek od něj seskočila hnědovlasá dívka. "Lindo, zůstaneš tu a naučíš Lenu bojovat, myslím, že to bude ještě potřebovat." přikázal jí král, ona jen přikývla a zadívala se na nás, lépe řečeno se mi vpila do očí.
Nevím, jak dlouho jsme na sebe s Lindou hleděli, ale když jsem se vzpamatoval, král i s družinou byl pryč, dokonce i Lena odešla.
"Nepůjdeme dovnitř? Už je trochu zima." řekl jsem.
"Ano." řekla "jen si odstrojím koně a přijdu dovnitř." a vedla si koně do stáje.
Ne jen, že byla moc hezká, ale dokonce měla velice příjemný hlas, mohl bych ji poslouchat pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama