close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

1. Náhoda

23. srpna 2017 v 22:13 | Suzy |  Strach a Láska
Zdravím jsem Lena a nyní je rok 1334. Narodila jsem se roku 1317. Jak jistě vidíte, je mi sedmnáct.
Jednou, to poprvé jsem ho uviděla.
Seděl na krásném koni, černém jako noc. Vysoký byl i bez koně, když z něj seskočil a přišel ke mně blíže. Oči měl zelené jako mech a vlasy černé, ale tak černé, že mé srdce vynechalo, alespoň tři údery. Hned se mi líbil, i to jak kráčel s elegancí kočkovité šelmy.
,,Všiml jsem si tě, už z dálky, kvítku líbezný." zrudla jsem na barvu červánku
"Nejsem líbezná, pane, neříkej to."
Vážně nejsem. Jsem taková plnoštíhlá s černými vlasy do pasu a stále vyděšenýma šedozelenýma očima.
,,Mě se zdáš překrásná. Nechceš doprovodit domů?"
Až se na to zeptal, všimla jsem si zbytku studentů, jak závidí mi statného muže, který se mi líbil.
,,Tak už jsme asi skončili." usmála jsem se na spolužáky, ,,Pokud chcete, můžete."
,,Dobře, jedeme."
Přistoupila jsem ke koni a pohladila mu hlavu. Poté mě uchopil za pas a vyzvedl mě do výše, jako bych nic nevážila. Bylo to nezvyklé, cítit jeho silné paže kolem svého pasu. Než jsem se stačila uvelebit na hřbetě, už seděl vedle mě. Objal mě a chytil otěže do rukou. Vysvětlila jsem mu kudy, má jet a pomalu jsme vyrazili od školy. Prodírali jsme se městem. Cestou jsme si povídali o všem možném a zjistila jsem, že není jen hezký, ale i vzdělaný. Bez toho, abych si všimla, jsme dorazili k domu, otec mne již netrpělivě vyhlížel ze zápraží domu. Když zpozoroval, že sedím na koni s tím elegantním pánem, hned se mu tvář trochu vyjasnila.
"Kde jsi tak dlouho?"
Chtěla jsem odpovědět, ale pán mne předešel. Vysvětlil mu, že jsme se lehce zapovídali a omlouval se za to. Prý se to už příště nestane. Vypadalo to tak, že je otec šťastný z toho co slyší a zeptal se: ,,A jak se jmenujete, pane, smím-li se zeptat?" pán se na mne podíval a klidně formálně odpověděl: ,,Vladimír III. syn zdejšího vévody." lehce jsem pobledla a myslela, že omdlím. Nakonec jsem se však ovládla.
,,Je vám dobře, má milá?"
,,Ale jistě, jen se mi trochu zamotala hlava…" Otec mi skočil do řeči: ,,No tak, co tu stojíš? Běž a dones víno, máme vzácného hosta." Rychle jsem odběhla a šla do sklepa pro víno. Když jsem vyšla ze sklepa a hledala džbán, do které bych víno nalila, musela jsem začít pochybovat. Proč si vybral zrovna mě? Proč ne někoho jiného? Třeba Sander od nás ze školy, musel ji tam dnes vidět, stála zrovna kousek ode mě a smála se mi. Zrovna šla z tržiště s košíkem plným různých látek zapřeným o takřka neviditelný bok. Do školy totiž nechodila. Tam mohli jen chlapci nebo velmi chytré dívky, naštěstí jsem byla mezi nimi. Ale byla bohatá a velice krásná, trochu jsem na ni žárlila. Co taky jiného může žena do manželství přinést? Rychle jsem nalila víno do číší a šla zavolat otce a Vladimíra z okna. Když jsem však vyhlédla ven, Vladimír si zrovna důvěrně povídal s otcem, dokonce měl ruku na jeho rameni! To jsem si nedovolila ani já! Ale brzy jsem to pustila z hlavy, jelikož už přicházeli ke stavení. Dala jsem číše a džbán na tác i s nakrájeným sýrem, co ležel na stole a vyšla z domu. Hned jak jsem vyšla ze dveří, přestali mluvit a Vladimír se na mne překrásným a svůdným způsobem usmál. V tu chvíli jsem se do něho zamilovala, láska jako z romantické knihy nebo pohádky.
,,Už mám nachystané víno i sýr k zakousnutí." oznámila jsem, když jsem se na něj dostatečně vynadívala a trochu ze mě opadlo jeho kouzlo.
,,Dobře, půjdeme tedy ke stolu?" ptal se Vladimír.
,,Jistě. Tudy." kývla jsem ke stolu pod Dubem s dvěma lavicemi, který byl už prostřen.
Když jsme pojedli, Vladimír vstal, ještě jednou si mne prohlédl od hlavy až k patě a šel ke svému koni.
,,To už odchází?" ptala jsem se otce smutně.
,,Nevím, možná jen něco hledá." a tvářil se nejistě.
Vladimír zřejmě našel, co hledal a vracel se k nám, u toho se mi díval zkoumavě do očí. ,,Co asi chce?" pomyslela jsem si a tvářila jsem se nejistě. Vladimír přede mnou zastavil, ještě jednou si mě prohlédl a poklekl ,,Cože?! A proč?" letělo mi hlavou, ale on už začal: ,,Leno, nechtěla by sis mě vzít za muže?" pohlédla jsem na otce, s otázkou v očích. Otec se na mne zamračil, že musím, je to přece vévoda, ale také se mi moc líbil. Bázlivě jsem řekla své ,,Ano." a on mi navlékl mahagonový prsten s karneolem. Byl překrásný, tak jsem ho políbila. On byl šťastný i můj otec tleskal rukama a smál se. Vladimír začal opět mluvit: ,,Koupíme velký dům ve městě nebo zůstaneme na hradě a budeme mít kopu dětí," zvážněl ,,ale budeš se muset přestat chodit do školy." ,,Cože? Mám se vzdát toho, po čem nejvíce toužím?!" vykřikla jsem rozhořčeně.
,,Ty toužíš po vzdělání?" vysmál se mi Vladimír
,,Ano," řekla jsem ,,možná více než po tobě.!"
Vladimírovi zjihl hlas ,,Ale lásko moje? Přece by ses na mě nenaštvala? To jsem nechtěl, jen jsem tě zkoušel. Zařídím ti domácího učitele, abys mohla zůstat doma. Chceš-li?" možná jsem kvůli tomu neměla dělat takový rozruch, pomyslela jsem si ,,Samozřejmě, že chci. Bude to jediná podmínka našeho sňatku." řekla jsem již sladším hlasem a políbila Vladimírovi obě líce. On mi to oplatil polibkem. Tím byla naše domluva zpečetěna. On se poté brzy rozloučil a zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama