Srpen 2017

Ten den jsem se rozhodl zemřít - Jonathan Destin ve spolupráci s Marie-Thérèse Cunyovou - IKAR

31. srpna 2017 v 13:40 | Suzy |  Knihy

Šikana a její důsledky



Tato kniha by měla být zařazena mezi povinnou četbu na základních školách druhého stupně. Tolik by se z ní ty děti naučily. Jelikož jsem něco podobného sama zažila, a proto se mě tato kniha přímo dotýká. Rozjitřila mi vzpomínky na moji základní školu, co všechno jsem tam zažila… To by bylo na samostatný článek. (kdybyste ho chtěli, dejte mi vědět do komentářů) My jsme teď tady, ale kvůli knize.

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH KNIHY SE SKUTEČNĚ STAL!
Jestli mi nevěříte, najděte si jeho stránky, které založila jeho rodina.

Jak jste asi pochopili, je to o chlapci Jonathanovi z Francie, který zažil šikanu na škole i vyhrožování mimo ni. Kvůli tomu se pokusil o sebevraždu upálením. Byl malý, tlustý, špatně se učil a vůbec se nebránil, nikomu to neřekl. Bál se, že se za něho budou jeho rodiče stydět. Až jednou mu přiložili pistoli k hlavě a přesně v té chvíli se rozhodl, že zemře. Tak si jednoho dne - 8. 2. 2011 koupil líh a kousek od kanálu se celý zapálil. Byl jako hořící pochodeň. Jelikož ho to začalo šíleně bolet, ale stále žil, skočil do kanálu, kde ho voda unášela pryč…

Jak to bylo dál, když ho vytáhli z kanálu, si můžete přečíst v této knize, kterou sepsal spolu se svojí rodinou a kamarádem Alexandrem. Možná si to přečte někdo, kdo je také terčem šikany a rozhodne se něco dělat. Jestli jste terčem šikany, tak musíte něco dělat, nemůžete si to nechat líbit! Pokud ano, následky si sebou ponesete celý život! Stejně jako Jonathan, se stále ještě léčí, museli mu udělat hrozně moc operací, transplantací kůže a ještě stále není v pořádku…

Rodiče a výchovní poradci na školách, jestli si tuto recenzi čtete, tak Vás prosím, mluvte se svým dítětem a se svými svěřenci, pokud máte podezření, že se něco děje. Musíte oběť uklidňovat, klást jí otázky a povzbudit ji k tomu, aby se Vám svěřila. Bylo by také skvělé, kdyby se na školách konaly přednášky na toto téma, s radami, co má člověk dělat.

Můžete to na dítěti také poznat, když dochází k větším změnám.
Mohou to být:
· poruchy spánku
· projevy neklidu a úzkosti
· změny na kůži (nenadálý výskyt ekzému)
· bolesti břicha
· zhoršení prospěchu
· změny chování - záchvaty zlosti, uzavírání se do sebe, provokace,…
· absence ve škole a systematické pozdní příchody

Je také dobré znát několik kontaktů, které Vám mohou pomoci, ať už jste oběť nebo její rodič.
Linka bezpečí
· Telefon: (+420) 116 111 (zdarma pro děti, mládež a studující do věku 26 let)
· Emailová adresa: pomoc@linkabezpeci.cz
Rodičovská linka
· Telefon: (+420) 840 111 234 nebo (+420) 606 021 021
· Emailová adresa: pomoc@rodicovskalinka.cz

10. Tajemné pohlazení

23. srpna 2017 v 22:26 | Suzy |  Strach a Láska
Ráno jsem se probudil tím nejhezčím způsobem, někdo mě pohladil po tváři. Zavrtěl jsem se a chtěl otevřít oči, ale někdo mi rychle přikryl hlavu a než jsem se z ní vymotal, byla neznámá pryč. Tak jsem vstal, oblékl se do nového šatu a s dobrým pocitem se šel podívat na nemocnou. Když jsem otevřel dveře, zahlédl služebnou, jak spí v křesle. Usmál se. Pohlédl na postel a opět posmutněl, hostitelka ležela úplně stejně, jako ji včera nechaly služebné. Sedl si vedle ní na postel, vytáhl její ruku zpod peřin, stiskl zápěstí a cítil, že její tep už je v pořádku. Ještě jí odkryl nohu a viděl, že i ta se lepší, už nebyla tak horká ani rudá. Opět ji zakryl a pohladil po tváři. Její víčka se zachvěla, protáhla se a otevřela oči. Když si uvědomila kde je a kdo sedí na její posteli, lekla se.
"Kde se tu berete a co tu dělám já? Co se vlastně stalo?" zeptala se zmateně. Povyprávěl jí vše, co se včera stalo.
"Promiň, vím, že jsi unavená, ale musím to vědět, kdo ti dal tu mast? Chtěl tě otrávit, rozumíš mi, mohla jsi zemřít. Musí se to říct králi, aby viník byl potrestán." řek jsem rozhodně.
"Ano rozumím ti, byl to Pavel, tvůj učitel lékařství." pohlédla na něj smutně.
"Dobře, trochu jsem to čekal, ale proč zrovna on? No to je teď jedno, hlavně běž spát, odpočívej, ať brzy nabereš sil. Já tě budu hlídat, kdyby se pokusil o něco podobného." zamyslel jsem se.
"Počkej, ale já nemohu odpočívat, někdo se musí starat o hrad a pak taky napsat králi a do krejčovství?" chtěla vstát.
"Neboj se, o všechno se postarám, hrad se o sebe postará, máš tu úžasnou kamarádku, celou noc se od tebe nehnula, vidíš, spí támhle v křesle." Mezi řečí ji znovu donutil lehnout a zakryl ji, při posledních slovech ukázal směrem ke křeslu.
"To je moje kamarádka Patrici, první co mi začal věřit, když jsem tu začala být sama paní, prosím tě zavolej Kubu, on už se o ni postará a díky, že se o všechno postaráš. Mohl bys mi začít říkat Leno?" ani nečekala na odpověď a usnula, ale on ji stejně odpověděl "Ano můžeš, já jsem Michal." Usmál se, vstal a vyšel z místnosti a zastavil první služebnou a zeptal se jí, kde by mohl najít Kubu, poslala ho do konírny a tak se tam hned vydal. Byl tam muž a zrovna pojil koně.
"Ty jsi Kuba?" zeptal jsem se.
"Ano a vy jste?" zeptal se Kuba a ani se neotočil.
"Jsem Michal, léčím tu vaši paní a mám tě za ní poslat, aby sis odnesl Patricii, usnula tam, když ji hlídala a já neměl to srdce jí budit."
Kuba vesele odpověděl "To jsem rád, děkuji, že jsi mě vyhledal, už jsem si o ni dělal starost, hned tam zajdu." Položil vědro a hned se vydal do hradu.
Já jsem tam zůstal sám, díval se na koně a přemýšlel, měl bych do krejčovství i za králem zajet sám, dopis je moc neosobní. Přešel ke koni, na kterém jel včera, osedlal ho a vyrazil do města. Nejdříve zajel do krejčovství a řekl Evženii, že je Lena nemocná a ještě nepřijde aspoň týden, co přesně jí je odmítl prozradit. Poté se vypravil ke hradu Špilberk a u brány se ohlásil, že musí jít ke králi ve věci jeho nové asistentky a ihned byl vpuštěn dovnitř, přihnal se k němu hofmistr. "Slyšel jsem správně, vy jdete za králem ve věci jeho nové asistentky?"
Jen jsem přikývl. "Tak to honem pojďte se mnou, král vás dozajista bude chtít vidět." Hofmistr se rychle vydal do nitra hradu a já běžel za ním. Prošli jsme mnoha krásně vyzdobenými chodbami, až jsme zastavili přede dveřmi královi pracovny. Hofmistr mi řekl, ať počkám a sám vešel dovnitř, nečekal jsem ani dlouho a byl jsem vpuštěn ke králi. Král na mě hleděl s očekáváním "Tak co se té holce zase přihodilo, neříkej, že si zase něco zlomila?" prohodil s úsměvem.
"Pane, omlouvám se za vyrušení, ale nezlomila si nic, ale někdo se ji pokusil otrávit." řekl jsem a čekal, že se mi vysměje, ale král se napřímil v křesle a zařval "Cože? No to snad ne a kdy se to stalo, proč jste mi nedal vědět dřív, ale především, víte už kdo to byl?"
"Omlouvám se, veličenstvo, ale musel jsem ji nejdříve pomoci, skoro zemřela. Musel jsem rychle sehnat protijed, bylo to v masti na tu její zraněnou nohu. A vím, kdo to byl, ale nebude se vám to moc líbit." sklopil jsem oči.
"Omluva se přijímá, ale teď mi konečně řekněte, kdo to byl?!" řekl král.
"Byl to doktor Pavel." řekl jsem a trochu couvl.
"Ten Pavel ten skunk, kdysi to byl můj nejlepší přítel, ale je pravda, že chtěl, aby Lena byla také popravena. Ještě jsem byl u toho, jak jí donesl tu mast. Hofmistře, pojďte sem!" zařval naštvaně. Hofmistr přiběhl. "Copak si přejete veličenstvo?"
"Zadržte doktora Pavla za pokus o vraždu. Běžte tam hned, určitě se pokusí utéct!" řekl mu už lehce klidněji král.
"Provedu hned." řekl Hofmistr a odběhl.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě král, hned jak se za Hofmistrem zavřely dveře.
"Jmenuji se Michal, veličenstvo." řekl jsem.
"Michale nechtěl by ses stát královským lékařem?"
"Moc rád bych, ale ještě nejsem doučen, Pavel mi nedal osvědčení, že mohu léčit a rád bych zůstal s Lenou, někdo se o ni musí postarat."
"Rozumím, jak chceš, budu se tedy muset poohlédnout jinde."
Najednou vběhl do místnosti Hofmistr, bylo na něm vidět, že nenese dobré zprávy, už ode dveří volal: "Pane králi, pane králi, lékař Pavel uprchl!"
"Vyhlaste po něm okamžitě pátrání, kdo mi ho přivede ať živého nebo mrtvého dostane velkou odměnu!" zařval znovu král "A teď běžte pryč, Hofmistře." opět se za Hofmistrem zaklaply dveře.
"Michale hned jeďte za Lenou, hrozí ji velké nebezpečí, určitě se ji pokusí zabít ještě jednou." řekl král.
"Už běžím vaše výsosti, dám ji hlídat ve dne v noci." už jsem byl skoro na odchodu, když král ještě řekl "Dejte na ni pozor, je to hodné a chytré děvče, odvážné."
"Nebojte, králi, nehnu se od ní na krok." řekl jsem a zavřel dveře. Seběhl jsem ke konírně, vzal si svého koně a uháněl na hrad Veveří.
Když jsem tam dorazil, bylo tam ticho, u brány nikdo, na chodbách nikdo, nikde nikdo jako po vymření, když jsem šel kolem schodů k ložnici, zaslechl jsem tam hrozný hluk, vyběhl jsem schody po dvou. V chodbě se sešli snad všichni z hradu, kuchaři, služebné, pradleny, lidé od koní, prostě všichni. Uprostřed někoho drželi za ruce, aby jim neutekl, byl to Pavel, pod nohama mu ležela dýka a na ruce jedné komorné byla dlouhá řezná rána, hned jsem v ní poznal Patricii, jelikož ji v náručí držel Kuba. "Zaveďte ho ihned do žaláře." rozkázal jsem "Někdo pojede jako posel ke králi, aby mu to vše vypověděl, jsou ještě nějací zranění kromě Patricie?" zeptal jsem se. Nikdo se nepřihlásil, akorát Kuba a zeptal se, jestli by tam mohl zajet, pustil jsem ho. Převzal jsem od něho Patricii. "Nemáte někdo kousek plátna, nebo něčeho na zavázání rány a nějaký alkohol na desinfekci?" zeptal jsem se okolostojících. Jedna žena co stála kousek ode mě, si utrhla z lemu šatů pruh a podala mi ho. "Bude to stačit?" zeptala se. Jeden co stál ještě kousek ode mě, vytáhl zpod lemu šatů čutoru. "Je to medovina, může být?" "Bude a může být." Vzal jsem čutoru a polil jí tu ruku a poté ji to obmotal. U desinfekce se trochu vzpouzela a tak jsem jí dal loknout, zřejmě byla ta Medovina docela silná, jelikož hned usnula. "Odneste ji do jejího pokoje, z toho se vyspí. A kde je Lena, je v pořádku?" hned mi otevřeli dveře do ložnice. Lena seděla na kraji postele a snažila se vstát. "Počkej, pomůžu ti stát." řekl jsem a vzal ji kolem pasu. Spolu jsme došli až přede dveře. "Děkuji za záchranu od vás všech, slyšela jsem všechno, co se tu stalo. Jsem ráda, že jste to všichni zvládli. Ještě jednou děkuji." řekla Lena a v očích měla slzy. Byla dojatá z toho, jak se jí všichni zastali. Odvedl jsem ji do pokoje, uložil ji a vyprávěl jí, jak jsem byl u švadleny a u krále. Ona na mě hleděla, ale pomalu se jí začaly zavírat oči a za chvilku už spala. Pomalu jsem se vykradl z pokoje a rozhodl se, že i když je tak brzo, tak už si taky půjdu lehnout, přece jen to byl náročný den. Šel jsem do pokoje, když jsem otevřel dveře a na posteli leželo, něco k jídlu, byla tam upečená křepelka, víno a kus chleba, pojedl jsem, dal talíř za dveře a lehl si, byl jsem tak unavený, že jsem usnul hned, jak jsem si lehl.
"Haló pane, vzbuďte se, máme vzácnou návštěvu!" říkal mi někdo do ucha a třásl se mnou "Paní jsem již vzbudila, už mluví s králem v knihovně."
Rychle jsem otevřel oči, oblékl se a běžel do knihovny. "Pane králi, omlouvám se, že jdu pozdě, spal jsem, bylo toho dnes na mě moc." zajíkavě jsem se omlouval, když jsem otvíral dveře.
"To je v pořádku, zatím jsem si promluvil s Lenou a dozvěděl se vše o tom, jak byl Pavel přemožen. Jsem rád, že byl dopaden tak brzo a nestihl nikomu ublížit." významně pohlédl na Lenu a ta se začervenala.
"Asi bych se mohla začít učit šermovat, určitě by to nebylo od věci." řekla Lena
"Znám jednu dámu, co vám jistě ráda pomůže. Je v mé osobní družině, jmenuje se Linda, umí úžasně zacházet se zbraněmi." řekl král s pýchou v hlase. "No už bych měl jet, manželka bude mít strach." prohlásil a vstal. Vyprovodili jsme ho s Lenou na nádvoří, kde čekala jeho družina. Král ještě než nasedl na koně, kterého mu štolba přivedl, si nechal zavolat Lindu. Z koně kousek od něj seskočila hnědovlasá dívka. "Lindo, zůstaneš tu a naučíš Lenu bojovat, myslím, že to bude ještě potřebovat." přikázal jí král, ona jen přikývla a zadívala se na nás, lépe řečeno se mi vpila do očí.
Nevím, jak dlouho jsme na sebe s Lindou hleděli, ale když jsem se vzpamatoval, král i s družinou byl pryč, dokonce i Lena odešla.
"Nepůjdeme dovnitř? Už je trochu zima." řekl jsem.
"Ano." řekla "jen si odstrojím koně a přijdu dovnitř." a vedla si koně do stáje.
Ne jen, že byla moc hezká, ale dokonce měla velice příjemný hlas, mohl bych ji poslouchat pořád.

9. Starý známý

23. srpna 2017 v 22:25 | Suzy |  Strach a Láska
Ráno jsem se probudila do deštivého dne. Odkryla jsem se, namazal si nohu, zavázala ji a přistoupila k oknu. Blesk střídal blesk a obloha byla úplně černá. Z nebe padaly obrovské kapky a kroupy. Neměla jsem z toho pohledu moc radost, ale naštěstí byla neděle a já nemusela jít do práce. Proto jsem se vrátila zpět do postele a začala si číst, s rozhodnutím, že Proměny dočtu. Za hodinu jsem neměla co dělat, proto jsem se vydala převléci za Terezkou. Našla jsem perfektní šaty na dnešní deštivý den, žluté pod kolena s černým páskem a mašlí v pase. Ta noha nevypadala moc dobře, byla celá nateklá, horká a úplně rudá. Ale šaty mi trochu rozjasnily den a tak jsem o tom moc nepřemýšlela, ještě učesat vlasy do copu a budu připravená jít na snídani.
Snídaně byla vynikající, na oslavu, že jsem se vrátila, byly palačinky s horkými malinami a jahodami. Po jídle jsem se přesunula do knihovny, jelikož se stala mým oblíbeným místem. Potkala jsem tam staříka, který něco mumlal a rovnal knihy v policích. Po chvilce si mě všiml, pozdravil mě a řekl, že se jmenuje Tomáš a je zdejším knihovníkem a pokud budu něco potřebovat, tak ať se ho zeptám. Vrátila jsem mu knihu Proměny a rovnou se ho zeptala, kde bych našla nějaké lékařské knihy. Beze slova zařadil knihu na místo a vedl mě na úplně opačnou stranu knihovny, než jsme byli a ukázal na dvě skříně plné knih. Některé knihy byly o bylinkách, zlomeninách, jedech, řezných ranách, nebo o porodech. Byly jich tam prostě hromady a každá o něčem jiném. Nevěděla jsem, kde začít.
"Začni třeba u bylinek, ty jsou pro začátek nejlepší." ozvalo se, zamnou, já jsem se lekla a otočila. Za mnou stál mladík z altánku, ten s tou loutnou, co jsem mu nevím proč důvěřovala a vrátila mu ji. Akorát teď z něj kapala voda.
"Kde se tu berete?" zeptala jsem se ohromeně.
"No můj učitel léčitelství, Pavel mi řekl, že nějaké troufalé děvče chce u něj studovat, chce zápisy a seznam četby." při řeči je vytáhl zpoza košile.
"Děkuji." řekla jsem a pohlédla na něj, to musí být ten Michal. On se na mě usmál. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě a viděla jsem, jak se pod ním tvoří na koberci mokrá skvrna.
"Pane, nechcete si půjčit něco z oblečení po mém muži, jste úplně celý mokrý." řekla jsem a nebylo to ze strachu o koberec, spíše o jeho zdraví.
"Ne děkuji, jen se na chvilku ohřeji u ohně a potom se vám podívám na tu nohu, máte ji moc rudou a oteklou, na to že by se měla už uzdravovat. Běžte si z nohy umýt tu mast a poté ji doneste." řekl a u toho si prohlížel moji nohu.
"Jistě," řekla jsem "hned se vrátím. Počkejte zatím zde a já vám sem nechám poslat trochu svařeného vína a něco k jídlu, abyste se rychleji zahřál." zvedla jsem se a váhavě vydala nahoru do pokoje. "Jak mohl vědět o masti?", dumala jsem. Po cestě jsem řekla služebné, kterou jsem potkala na schodech, aby se postarala o toho pána, co je v knihovně. Nahoře v pokoji jsem si nohu odvázala a umyla, až vůbec nebyla mastná a ani cítit po bylinkách. Vytřela jsem si nohu do sucha, vzala mast a sešla dolů.
V knihovně už Michal uschnul, povečeřel a teď přemýšlel, co to je za mast, když vůbec nepomáhá, ale spíš ubližuje. Najednou uslyšel dutou rána přede dveřmi a hned tam vyrazil. Když otevřel dveře, ležela tam jeho hostitelka v bezvědomí a ze strachu vykřikl "Pomoc!"
Přiběhla služebná a ptala se, co se stalo, a chtěla zvednout paní ze země, ale Michal ji zadržel. "Počkejte, musím se na ni nejdříve podívat, co se jí vůbec stalo." Zevrubně si ji prohlédl a všiml si, že něco křečovitě drží v ruce, rozevřel jí dlaň a vzal jí z ruky kelímek s mastí. Otevřel mast, přičichl a zhrozil se "Vždyť tohle je Rulík Zlomocný! Někdo se ji pokusil otrávit! Musíte ji ihned celou umýt, od hlavy až k patě, ale vezměte si k tomu někoho, aby jí hlídal jazyk. Kdyby ji zapadl tak se udusí."
Služebná zavolala, ať nachystají lázeň pro paní a zeptala se Michala, jestli by ji nepomohl a neodnesl do patra. Michal hostitelku vzal do náruče a odnesl, kam mu služebná ukázala, do ložnice a položil ji tam. Poté se vrátil do knihovny a vytáhl knihu o jedech, které si všiml a začetl se. Musí ji přece zachránit, je tak hezká, milá a mladá a kdo jiný by mu u krále dosvědčil, kdo jí dal tu mast, aby ho mohl označit za traviče a vyhnat z království. Nemohl však najít žádný protilék, našel akorát průběh otravy a úmrtí v bolestech. Služebná mu přišla říci, že paní už je po koupeli a leží v posteli a rovnou se ho zeptala, jestli paní dokáže pomoci.
"Myslím, že ano, v masti toho nebylo moc, maximálně pět, nebo šest kuliček a smrtelných je deset. Akorát musím sehnat protijed, jinak by se mohla uzdravovat dlouho a možná ne úplně a to určitě travič chtěl." řekl, otočil se na patě a běžel ven. Vzal si ve stáji koně a jel městem až za město do vsi k svojí matce. "Mami." volal už z dálky.
Kořenářka vyběhla z chaloupky a ptala se, co se stalo. Vše ji ve stručnosti vypověděl a zeptal se jí, jestli neví protijed. Odpověděla, že ví a dokonce má, přesto že je z ciziny a není ho moc. Našla v domečku na polici kelímek a podala mu ho. Dal jí měšec plný zlatek, které ji beztak nesl, naskočil na koně a jel zpět na hrad.
Na hradě už na něj netrpělivě čekali, jelikož paní v obličeji rudla a její tep se už skoro nedal nahmatat. Konečně vpadl do pokoje a nechal si podat lžíci a svařené víno. Nasypal do vína obsah kelímku, zamíchal a po lžičkách ho vpravil do nemocné.
"Pár hodin, nebo dnů bude spát, radši bych tu zůstal, abych na ni mohl pro jistotu dohlédnout. Mohl bych?" zeptal se.
"Po tom co jste pro naši paní udělal i pro nás, musíte zůstat. Někdo by měl napsat i do krejčovství a králi a mi jaksi nikdo neumíme psát, nemohl byste jim napsat vy?" zeptala se pokojská.
"Jistě a rád. Nechcete se třeba naučit psát a číst? Moc rád bych vás učil."
"Moc ráda, vždy jsem toužila být písařkou, ale nechtěli mě vzít do školy, protože jsem jenom dcerou rolníka." odmlčela se a pak začala opět mluvit, ale o něčem zcela jiném, o své paní. "Naše paní umí psát, číst a celkově je velice vzdělaná. Většinu se ale naučila až tady, chodil za ní mnich a učil ji. Toho jí zařídil její zesnulý manžel, byla to prý jediná podmínka jejich sňatku, ona na tom trvala. Poté jednou odjeli na královskou audienci a do rána se nevrátili. Byl akorát poslán list, že náš pán se pokusil zabít krále, ale omylem bodl do své ženy a že pán bude další den popraven i s celou svojí rodinou i s rodinou naší paní, na Velkém náměstí v Brně. Paní je prý v dobrých rukou a hojí se dobře. Měla velké štěstí, že to přežila. Za pár dní přišel další dopis, že se král rozhodl nechat ji žít, z čehož jsme měli velkou radost. A před nedávnem došel třetí dopis, poslední. Stálo v něm, že se paní probudila a cítí se dobře, akorát potratila. Pak ještě že se jí dostalo té pocty pracovat u krále, patří jí hrad a že má přání spálit všechny pánovy věci a manželskou postel. A brzy se vrátí domů. Už jsme se na ni těšili mi i v krejčovství, protože jim dělá návrhy na šaty a zákazníci ji mají rádi. A tak jsme všechno nachystali a už jen vyhlíželi z věže, kdy paní přijede. Je moc hodná a přátelská, nezaslouží si zemřít, to její manžel si to zasloužil." podotkla a zamyslela se, myslel jsem, že už ani nic neřekne, ale nakonec: "Jsem ráda, že jste tu byl a zachránil ji." řekla, setřela slzu a otevřela dveře hned vedle komnaty paní. "Tady můžete zůstat. Vyhovuje?" zeptala se.
Oněměl jsem úžasem, místnost byla překrásně uspořádána. Obsahovala vše, aby se za ni chemik, nebo lékař nemusel stydět. Byla plná baněk, chemických sloučenin, bylinek, odvarů, mastí, ale nejvíce místa zaplňovaly knihy, byly všude, na zemi i na posteli, která byla velice pohodlná, nic jiného tam nebylo. Byl jsem nadmíru spokojen, takto bych si pokoj zařídil i sám.
"Děkuji je dokonalý, teď kdybyste mi ještě poradila, jestli bych někde nesehnal nějaké oblečení?" zeptal se a s úsměvem ukázal na svoje zablácené oblečení.
"Jistě pane, donesu vám nějaké po zesnulém pánu a jistě jste unaven, klidně se vyspěte, já zatím paní klidně pohlídám, a kdyby se něco dělo, tak pro vás přijdu." řekla a odešla.
Byl jí velice vděčný, opravdu se mu chtělo spát a musí přeci nabrat sílu na zítřek. Proto se zul, sundal si kalhoty a lehl pod peřinu a jen co dolehl, tak spal. Ani neviděl, jak přišla komorná s oblečením, položila ho na židli a zase potichu odešla.

8. Opět doma a plno práce

23. srpna 2017 v 22:23 | Suzy |  Strach a Láska
Když jsem dorazila na hrad, tak byli všichni sloužící nastoupeni před hradem, nejspíš byli zpraveni o tom, že přijedu. Vystoupila jsem z kočáru a všechny oči se na mě podívaly. Jedna dívčina se osmělila a předstoupila přede mne.
"Co si žádáš?" zeptala jsem se a mile se usmála.
"Račte prominout paní, ale všichni chceme vědět, jak to bude dál, když je milostpán mrtev." zeptala se dívčina. Byla jsem ráda, že aspoň někdo se mě nebojí. Musela jsem se rychle rozhodnout, co budu dělat.
Dobře, vyberte si jednoho ze všech na hradě a ten ať přijde se všemi požadavky, ale už teď vám mohu říci, že propouštět určitě nebudu, alespoň prozatím." prohlásila jsem a všichni si oddechli.
"Budu na vaše rozhodnutí čekat v knihovně, a pokud někdo může, doneste mi tam sklenici něčeho studeného." dodala jsem a vydala se ke knihovně. Dívka co na mě prve promluvila, přiskočila a vzala mě v podpaží a doprovodila mě až do knihovny a našla mi i tu knihu, co jsem tam kdysi četla, Proměny. Taky jsem tam na stole zahlédla sklenici ledově vychlazené šťávy. Byla jsem velice ráda a vypila ji na dva loky. Dívka vzala sklenici a odešla se slovy, že donese další. Sedla jsem si do křesla, dala nohy na podnožku a začetla se do té úžasné knihy. Po pár stránkách zajímavé četby, vešel kluk s listinou a zadumaným výrazem v očích. Pohlédla jsem na něj s očekáváním a hned si všimla, že má jasně modré oči, ale v nich hluboký smutek. Představil se mi jako Kuba a vysvětloval, že mi nese seznam otázek a požadavků, co po mě sloužící a ostatní chtějí vědět. Pak také z kapsy vytáhl menší listinu a podal mi ji. Převzala jsem ji, pomalu rozevřela a četla. Když jsem pochopila od koho ta listina je a co pro mě znamená, ta představa mi až vyrazila dech. Bylo to hlášení pokladníka o stavu financí hradu. Bylo to velice příznivé, myslím, že je to tak příznivé, že bych nemusela až do konce života pracovat a ještě by to stačilo na další hrad.
Kuba začal předčítat seznam požadavků a některé z nich vyplnila, některé však ne, jelikož byly nesmyslné. Otázky byly různého druhu, některé ohledně mě, jiné o chodu hradu a o financích. Na většinu jsem odpověděla pravdivě, ne však na otázku ohledně peněz. Ale řekla jsem Kubovi, aby všechny ujistil, že se nemusí bát. Vysvětlila jsem mu vše ohledně mé nepřítomnosti na hradě i o mém studiu a pracích. On to naštěstí pochopil a slíbil, že nikomu nic neřekne a bude mě krýt.
Uprostřed hovoru vstoupila do knihovny ta dívka, co mi předtím tolik pomohla a nesla v ruce novou sklenici s vychlazenou šťávou. Ta dívka byla tak hodná a tak hezká, že se o ni muži museli mezi sebou rvát. Rozhodla jsem se, že konečně musím vědět, jak se jmenuje a taky jsem se jí zeptala. Odpověď zněla Patricie. Kuba naproti mně se změnil k nepoznání, začal se usmívat a trošku se i začervenal. Patricie se také na Kubu usmála, pak však oba posmutněli.
"Co se stalo? Proč jste najednou tak smutní? Nemohu vám nějak pomoci?" zeptala jsem se.
Oba se na mě polekaně podívali, ale Patricie měla v polekaném výrazu i kapku naděje. Rozhodla se mi věřit a prostě to všechno vysypala, že Kubu miluje a on ji taky, ale nemůžou se vzít. K tomu by potřebovali, aby vydělali peníze na domek a dobré živobytí a museli by odejít ze služby. Jelikož mi to děvče tolik věřilo a svěřilo se mi, rozhodla jsem se jim oběma pomoci. Slíbila jsem jim, že je propustím a dám peníze, aby mohli být spolu. Oba mě objímali a děkovali mi, ale poté se Patricie otočila a řekla, že proto, co jsem pro ně udělala, u mě zůstanou ještě rok. Já jsem byla ohromená a řekla, že jim moc děkuji, ale že se musí vzít a začít bydlet spolu. Oba jásali a tančili po komnatě.
Po chvilce jsem se omluvila, že si už asi půjdu lehnout. Dojmů dnes už bylo dost, proto jsem vstala a s Patricií po boku jsme se vydaly nahoru do patra. Knihu jsem si protentokrát vzala sebou, přece jen mi chybělo už jen pár stránek. Nahoře v ložnici mě přivítala Terezka a honem mě převlékala do noční košile, rozestýlala postel a rozžehala svíci. Protože, jak jsme se povídali v knihovně, tak čas rychle utekl a už bylo kolem deváté hodiny večerní. Jen co jsem si namazala nohu mastí a opět ji zavázala, jsem už skoro spala. Oči se mi zavíraly a zívala jsem o sto šest. Poslední, co jsem viděla, byla Terezka, jak zhasíná svíci.

7. Krutá pravda

23. srpna 2017 v 22:21 | Suzy |  Strach a Láska
"Kde to jsem?" byla moje první myšlenka, když jsem se vzbudila. U mé postele stál král a povídal si s mnichem doktorem. Mnich mu vysvětloval můj zdravotní stav. Dozvěděla jsem se, že jsem ztratila hodně krve a potratila. Když to řekl, začaly mi stékat slzy po tvářích. Nejspíš, aby odvedl mé myšlenky od bolesti ze ztráty dítěte, také mi řek, že jsem spala celé dva dny a že zatím byla moje nová rodina, manžel i můj otec popraveni. Mě ušetří, protože jsem mu zachránila život. Také mi vysvětlil, že se o mě postará, jelikož už nemám žádné příbuzné. Ohromilo, mě to a tak jsem se jen zmohla na otázku: "Proč?" pohlédl na mě překvapeně "Ty vážně nic nevíš?" zeptal se mě "Co bych měla vědět?"
Začal mi vyprávět o tom, co se dozvěděl o spiknutí. Vlastně to byla série náhod, nebo alespoň to tak ze začátku vypadalo. Když se můj otec dozvěděl, že se mu narodila dcera a pánu města syn, tak se rozhodl, že se vezmeme. A vévoda s úctou k mé matce souhlasil. Když děti povyrostly, vévoda vymyslel, jak mě Vladimír získá a díky tomu se Vladimír dostane blíž ke králi, aby ho mohl zabít. Dohodl se totiž s tribunálem, který rozhoduje, kdo vládne Svaté říše římské, že ho odstraní a z Vladimíra se stane král a ze mě královna Koruny české. Když se moje matka tohle všechno dozvěděla, rozhodla se, že od otce odejde i se mnou. Otec se však o jejím plánu dozvěděl a pokusil se ho překazit. Dohnal matku v lese, zbil ji, vzal mě do náruče a odnesl zpátky domů. Doufal, že se matka vrátí, ale ona se nevrátila. Než mě však otec odnesl, stihla mi matka dát na ruku svůj náramek z Jantaru, "Abys nezapomněla." řekla mi a políbila mě na čelo, poté odešla. Nejspíš nemohla být při tom, až vyrostu a pak mě zneužijí k něčemu tak hroznému jako je vražda krále.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Matka mě opustila jen kvůli tomu? Proto ji už nejspíš nikdy neuvidím? Byla jsem ještě smutnější než při zjištění o potratu. Rozhodla jsem se, že se matku pokusím vypátrat! Ale byla jsem moc slabá, než abych začala znovu plakat.
Otočila jsem se jen od krále na druhý bok a usnula hlubokým spánkem. Takto jsem spala další dva dny, někdy jsem v polospánku slyšela, jak vedle mé postele, vedou rozhovory mnich a král. Po těch dvou dnech a ještě jednom týdnu mi mnich dovolil vyjít z hradu na čerstvý vzduch. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít do zahrad. Kráčela jsem po prašných či kamenitých cestách kolem trávníků, záhonů s různými druhy květin, nebo důmyslně sestříhaných stromů a keřů. Když jsem obešla keř bílých růži zastřižený do tvaru koule, objevil se přede mnou krásný bílý altánek. Vešla jsem a způsobně usedla do jednoho z křesílek. Myšlenky se mi honily hlavou, začala jsem přemýšlet, co budu dělat. Rozhodla jsem se, že zajdu za králem a domluvím se s ním, jestli by nebyl ochotný sehnat mi nějakého učitele. Až se osamostatním, mohla bych si najít nějaké hezké místo písaře, pokud by vzali ženu, nebo bych se mohla znovu vdát. Pak jsem si vzpomněla, že už dlouho jsem nebyla v krejčovství, Evženie o mě má jistě strach. "Ale co tě to napadlo, holka.", pomyslela jsem si a usmála se své naivitě. Určitě se už dozvěděla, co se stalo v paláci a co je se mnou. To mě celkem rozveselilo a po cestě za králem, jsem si prozpěvovala. Než jsem vstoupila do pracovny jeho veličenstva, podrazila mi nohy Gordana. V první chvíli jsem jí chtěla vynadat, ale najednou jsem si vzpomněla, že tu vlastně nemá být a v návalu štěstí ji objala a ona mě celou olízala. Když jsem konečně vzhlédla od Gordany, stál u mě král. Chtěla jsem rychle vyskočit a poděkovat, ale ucítila jsem prudkou bolest v kotníku, o který jsem se opřela a znovu jsem se poroučela na zem. Král mi podal ruku a pomohl mi vstát. Musela jsem se rychle opřít o zeď, abych znovu nespadla. Král mě podepřel a doprovodil do pracovny a vzkázal mnichovi, aby přišel. Usadil se do křesla za psací stůl a já naproti němu na menší židli. Poté se mě zeptal, proč jsem ho hledala. Vysvětlila jsem mu, jak je pro mě důležité vzdělání a chtěla bych proto dále studovat. Zamyslel se a poté se mě zeptal, co všechno už umím. Vše jsem mu pověděla a postěžovala si, že v zemi není žádná škola, kam by chodili jak hoši, tak děvčata a když tak, jen základní, ale žádná, kdyby se rozhodli pro další důkladnější studium nějakého oboru. Řekl mi, že už o tom delší dobu uvažuje. Rád by otevřel univerzitu v Praze s učenci našimi, tak zahraničními, aby se rozmohla vzdělanost v zemi. Také se zmínil, že toho umím tak akorát, abych mu aspoň dočasně dělala asistentku. Měla bych za úkol přečíst všechny dokumenty a listiny, co přijdou z různých částí země, navrhnout odpověď, rozdělit je různým lidem a večer přijít za ním a vše s ním projednat. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ano, nebo ne. Nevěděla jsem, jestli to budu stíhat se svojí stávající prací a kde bych bydlela? Nyní jsem neměla domov. Nemohla jsem bydlet na Špilberku, nechtěla jsem krále využívat a hlavně bych s ním musela cestovat po různých koutech země. Ani u otce, protože zkonfiskovali všechen jeho majetek, akorát moje věci byly převezeny na Veveří, rozhodla jsem se tedy, že budu bydlet tam.
"Tak jaká je odpověď?" ptal se.
"Za určitých podmínek ano, výsosti." opáčila jsem.
"Dobře, tak jaké?" ptal se netrpělivě.
"Chtěla bych opět bydlet na Veveří, zachovat si práci u švadleny a udělat některé úpravy hradu, který je napsaný na Vladimíra. Potřebuji tam novou postel a spálit všechny Vladimírovi věci i s tou starou postelí. Potřebuji to vidět hořet." řekla jsem a nebojácně na něj pohlédla. Král se, ale nehněval, jak jsem si myslela, ale rozesmál se a volal: "Dobře, dobře, jak chceš ať je tedy po tvém."
"Děkuji, veličenstvo." poděkovala jsem
V tu chvíli někdo zaklepal a vešel mnich. Hleděl na krále a očima se ptal: "Co se stalo?" Král jenom kývl směrem ke mně a já zlehka zvedla pravou nohu, která už byla pěkně oteklá a modrá. Mnich jenom vzdychl a řekl: "Jestli to takhle půjde dál, tak by, jste si měla sehnat vlastního lékaře, slečno." U toho mi obmotával nohu kusem plátna.
"Pane mnichu, mohu se vás na něco zeptat?" zeptala jsem se.
"Ano můžete, ale oslovujte mě Pavle." odpověděl.
"Dobře, až budu zdravá, můžu se u vás začít učit lékařkou, pane Pavle?"
Král i Pavel se na mě oba zároveň podívali, ovšem každý jiným způsobem. Král udiveně až obdivně a Pavel rozzlobeně.
"Žena se nemůže stát lékařkou!" prohlásil.
"A proč ne? Zakazuje to snad nějaký zákon? Nejsem snad dostatečně pilná?" zněly mé argumenty.
"Ne pokud vím, zákon nikoliv. A že byste nebyla dostatečně pilná, to bych si radši ověřil sám." odmlčel se "Dobře, budu vás učit ve své třídě s ostatními studenty. Ovšem mám dojem, že žena tam budete jediná." posměšně se na mě ušklíbl.
"Děkuji, pane Pavle. Mohla bych se akorát zeptat, co si mám načíst za knihy?" zeptala jsem se.
"Řeknu nějakému studentovi, aby se za vámi zastavil se všemi poznámkami. Řekněme pozítří a myslím, že to bude Michal. Když se ho zeptáte, určitě vám vše vysvětli. Je to můj nejlepší student, i když hodně chybí a je často nemocen." vychloubal se Pavel.
"Jste výborný profesor i doktor Pavle, jsem rád, že jste vzal Lenu do učení. Jistě je také ráda a těší se na vaši první hodinu." podotkl Karel.
"Děkuji, veličenstvo, jen doufám, že to u nás bude stíhat, nebudu na ni brát ohledy, jen proto, že je žena. Slyšel jsem, že má dvě práce a na starost hrad Veveří." prohlásil Pavel.
"Jste velice dobře informován. Ano pracuji v krejčovství, pak také jako pomocnice v písemných záležitostech jejího veličenstva a inu hrad. Budu si muset někoho najít, aby mi ze začátku pomohl. Budu mít spoustu práce. Nemůžete mi dát nějaké berle, abych mohla aspoň trochu chodit?" Byla jsem rozčílena jestli někoho stihnu sehnat a pak si taky budu muset nějak poradit s tím hradem. Skoro jsem začala litovat, že jsem ho chtěla.
"Ano, hned pro ně zajdu." odvětil Pavel a odešel. Hned, jak se za ním zavřely dveře, král si mě začal skoro obdivně prohlížet.
"Proč si mě takto prohlížíte?" zeptala jsem se, jelikož mě jeho pohled rozptyloval od mých úvah o tom, jak se dostanu domů.
"Připadáš mi taková zvláštní, ale zároveň tě obdivuji. Snažím se přijít na to, proč chceš být lékařkou? Také by mě zajímalo, jak to budeš stíhat a proč nechceš pustit ani jednu práci. Co si od toho slibuješ?" zeptal se.
"Být Lékařka je můj sen už od dětství, tak jsem se rozhodla využít situace. Kdybych se ho zeptala bez vaší přítomnosti, tak by mě odmítl. Když pracuji v krejčovství, tak vydělávám a ještě mě to baví. Pokud budu nějakou dobu pracovat u vás, tak snad zjistím, kde je moje matka, aspoň její hrob." setřela jsem slzu, která se mi vedrala do oka. Karel chtěl asi něco říci, ale naštěstí v tu chvíli vešel do pracovny Pavel a v ruce nesl požadované berle, ještě mi donesl mast, kterou si mám mazat každé ráno i večer, když mi ji předával, zašklebil se. Vzala jsem je od něj a poděkovala se slovy, že se těším brzy na hodinu. Nějak se mi podařilo si je dát pod ruce, vstala ze židle, rozloučila se s králem i Pavlem a vyjít z pracovny bez pádu. Na chodbě jsem zastavila sluhu a vydala mu několik pokynů. Za prvé, aby mi zařídil odvoz na hrad Veveří a za druhé nařídil služkám, aby mi sbalily všechny věci. A až bude vše zařízeno, tak aby pro mě přišel do zahrady. Sluha odspěchal splnit pokyny a já se šla i s Gordanou projít do zahrady. Venku jsem konečně pustila všechny slzy, co se mi nashromáždily, ven. Se slzami v očích jsem se nějak dostala k altánku a tam si sedla. Když jsem se vyplakala a zvedla oči, uviděla jsem naproti sobě ležet Loutnu. Vstala jsem, podala si ji a znovu usedla. Dala si ji na klín a drnkala na ni, abych zjistila nakolik je naladěna. Zdála se, že je v pořádku. Hrála jsem, co mě napadlo a v hlavě se mi začalo rodit slovo za slovem a já začala zpívat tesknou píseň, která se mi rodila přímo ze srdce.:

"Jenom si říkám,
že člověk nemůže být sám
jeho duše by zahynula,
nemohla by letět dál.

Život by se zastavil
a řád by se zhatil.
Co dál k tomu říct
a zlá nebýt?
Mám chuť si stěžovat
a zaplakat nad tím, jak se mám.

Stále tě miluji,
ale stydím se to říct
nechci si to přiznat,
ale stále na tebe myslím..."


Najednou jsem přestala, vyrušil mě totiž nějaký šustot. "Je tam někdo?" zeptala jsem se ustrašeně. Najednou vystoupil zpoza keře bílých růží nějaký muž, omlouval se a vysvětloval, že ta Loutna je jeho. Nevím proč, ale věřila jsem mu a proto mu Loutnu vrátila. Poděkoval mi za důvěru a vypadal, že chce ještě něco říci, ale nejspíš si to rozmyslel a bez dalšího slova odešel. Celá ohromená jsem zůstala sedět a hleděla směrem, kudy neznámí odešel. V tomto rozpoložení mě našel sluha a oznámil, že vše je připraveno k odjezdu. Tak jsem vstala a vydala se za ním ke kočáru, který mě měl odvézt domů na Veveří i s věrnou Gordanou.

6. Audience a atentát

23. srpna 2017 v 22:20 | Suzy |  Strach a Láska
Když jsem se další ráno vzbudila, Vladimír vedle mě neležel. Byla jsem smutná, že ráno neprobíhá, tak jako každé před tím. Ležela jsem na zádech a přemýšlela o audienci, která se měla konat dneska. Nakonec jsem přece jen vstala a šla do komnaty za Terezkou, aby mi pomohla se obléci. Sešla jsem dolů a poslouchala, jestli ho nezaslechnu. Slyšela jsem jen šramot, jak nahoře Terezka uklízí. Rozhodla jsem se, že půjdu na něho čekat do rozsáhlé knihovny a najdu si knihu, která by mě na tu dobu zabavila. Chvilku jsem procházela knihu za knihou, až jsem našla knihu, která se jmenovala Proměny od básníka Publius Ovidia Naso a sedla si s ní v knihovně do křesla a dala si nohy na podnožku. Když jsem už byla za půlkou, vtrhl do knihovny Vladimír a začal na mě křičet, proč už nejsem oblečená? V klidu jsem založila knihu koženou záložkou a položila ji na stolek. Když jsem tak učinila, vstala jsem a popošla těch několik kroků, které nás s Vladimírem ještě dělili. Když jsem k němu došla, začala jsem mu klidným hlasem vysvětlovat, že mi nikdo neřekl, kdy odjíždíme. Už mírnějším hlasem mě poslal nahoru, ať se převleču, že už brzy vyrazíme. Vyběhla jsem schody po dvou a rychle se převlékla do šatů na audienci. Když jsem byla dostatečně upravená, sešla jsem zase dolů. Vladimír se tvářil spokojeně a vzal mě za rámě. Spolu jsme došly před hrad a nastoupili do kočáru. Pomalu jsme začali ujíždět směrem k městu na hrad Špilberk, ve kterém se král prozatím ubytoval. Nikdy tu nepobyl více jak jeden měsíc i když byl hrad postaven, jako přední královský hrad na Moravě. Když jsme dorazili k hradu, už byl jasně osvícen a zářil ve tmě. Byl to impozantní hrad. Už jsem se těšila, až budeme uvnitř. Kočár zastavil před rudým kobercem, který se táhnul až ke hradu. Kočí nám otevřel dvířka a pomohl mi vystoupit, poté seskočil z kočáru i Vladimír a ruku v ruce jsme vyrazili do hradu. Propletli jsme se hradem až do hlavního sálu, kde už tančilo množství párů, ale krále jsme nezahlédli. Poté co Vladimír pozdravil pár přátel, které jsem já ovšem neznala, vešel do sálu komoří, zaklepal holí o zem a ohlásil, že přichází: Český a Římsko-Německý král, hrabě Lucemburský a markrabě Moravský Karel IV. s manželkou.
Když komoří vypočítával královy tituly, poddaní se začali rozestupovat a vytvořili uličku k trůnům. Poté král vstoupil do sálu a ve svých letech vypadal úžasně a jeho mladá manželka Blanka z Valois vypadala po boku manžela překrásně. Moc jim to spolu slušelo. Společně dopluli k trůnům a usedli. Poté se seřadili všichni dvořané, knížata, hrabata, vyslanci a začala audience. Na konec řady jsme se postavili i mi. Když jsme se dostali ke králi, povstal a přišel si promluvit s mým manželem a seznámit se semnou. Ten však na nic nečekal, vytáhl zpod košile dýku a vrhl se na krále! Možná by ho i bodl, ale já jsem vskočila do rány a Vladimír tedy bodl mě. Když dýku vytáhl, svalila jsem se na podlahu. Stráže přiskočily a zneškodnily mého manžela. Ke mně zatím někdo přišel, zvedl mě a odnášel pryč. Než jsme opustili sál, omdlela jsem.

5. Nečekané překvapení

23. srpna 2017 v 22:18 | Suzy |  Strach a Láska
Ráno, proběhlo tak jako předešlého dne. Když jsem sešla na snídani a otevřela dveře do jídelny, stál tam nějaký postarší muž. Otočila jsem se a chtěla nenápadně zmizet, ale ten muž mě zavolal, abych k němu přišla. Otočila jsem se tedy zase do místnosti a vrátila se. Když jsem k němu přišla blíž, poznala jsem v něm učitele Aloise, který mě učil již předtím. Byla jsem šťastná, že ho opět vidím, ale zároveň jsem se styděla, že jsem ho nepoznala. Pár minut jsme se bavili o něm a o mě. Poté přišel Vladimír a oznámil mi, že tohle je můj domácí učitel, kterého mi slíbil již před svatbou. Byla jsem tak ráda, že jsem ho musela obejmout. Alois přede mnou prohlásil, že jsem byla jeho nejlepší žačka a že teď ve třídě nikdo nedává pozor, že se nudí. Proto se vydal mě hledat již včera, potkal prý, ale jen Vladimíra, s kterým se domluvil, že mě bude učit doma každé odpoledne. Hned jsem se s Aloisem přemístila do knihovny, kde každé odpoledne ve dvě hodiny začala moje výuka a trvala do pěti. Nejdříve jsme začali probírat matematiku, češtinu a dějiny. Poté přišla na řadu přírodověda, chemie a jazyky. Z jazyků němčina, polština a uherština. Postupovala jsem rychle kupředu, za tři týdny mě naučil vše, co znal. Mezitím jsem, každé dopoledne chodila do práce ke krejčové. Nejdříve mě zaučila na stavu, poté prodeji a nakonec účetnictví. Od brzkého rána jsem byla v práci a tkala, šila, nebo navrhovala šaty. Ani jsem si nevšimla a příjezd krále se přiblížil. Další den mi Vladimír řekl, že bych měla zajít pro šaty, boty a diadém, které jsem si nechala vyrobit, účet prý již vyrovnal. Vyjela jsem tedy z hradu na svém koni do města. Nejdříve jsem si zašla pro šaty, ty mi padly dokonale a žádné úpravy nebyly nutné, u bot to bylo těžší, nebyly totiž ještě dokončené, diadém byl dokonalý. Vyzvedla jsem vše, co bylo třeba a jela zpět. Vladimír mi řek, že mě chce vidět v tom, v čem půjdu ke králi. Převlékla jsem se tedy a ozdobila a sešla dolů. "Proč jsi bosá?" zeptala se mě "Boty ještě nebyly dokončené." odpověděla jsem "Počkej chvíli." řekl a odběhl. Sedla jsem si tedy na schod a čekala. Neseděla jsem tam ani dlouho, nanejvýš deset minut a přišel zpět a v ruce měl moje nové boty. Nic jsem neřekla a obula se. Hleděl na mě s obdivem a překvapením. "Moc ti to sluší, vše ti schvaluji." poklonila jsem se a tím mu poděkovala. Přišel ke mně a vášnivě mě políbil. Byla jsem šťastná, že jsem si vzala tak dobrého muže.

4. Seznámení s novým domovem

23. srpna 2017 v 22:16 | Suzy |  Strach a Láska
Když jsem se ráno probudila, už byl vzhůru, držel mě v náručí a zálibně se na mě díval. Gordana, jak jsem svou novou psí kamarádku pojmenovala, nám ležela u nohou. Nahnula jsem se k manželovi a políbila ho. Vysvětlil mi, že se mám jít obléci do komnaty, už na mě čeká komorná, která mi pomůže se ustrojit. Koupit mi prý i pár nových šatů, abych mohla nosit něco hezčího. Počká na mě prý pod schody. Poté jsme vstali. Oba jsme se šli obléci, já do své komnaty a on do své. Za mnou do dveří, vběhla také Gordanka.
Když jsem otevřela dveře, byly na asi deseti židlích připravené desatery šaty i s botkami, nebo jinými doplňky. U jedněch jsem zahlédla i kuši a u jedněch i můj nový meč. Uprostřed místnosti stála menší osůbka s černými kudrnatými vlasy. Představila se mi jako Tereza.
Pomalu jsem obcházela místnost a prohlížela si různé šaty, které tu byly. Vybrala jsem si tedy jedny volné bílé šaty se zlatým pásem těsně pod ňadry a zlaté sandály. Měla jsem chuť cítit se volně, proto jsem zvolila jen volný oděv bez šperků. Také jsem se domluvila s Terezkou, že dá pozor na Gordanku, přece za mnou nebude běhat celý den. Opustila jsem komnatu a pomalu scházel ze schodů dolů. Dole pod schody na mě opravdu čekal Vladimír. Měl na sobě také jen volné kalhoty a bílou košili. Zhodnotil můj oděv pohledem, a když jsem za ním sešla dolů, vášnivě mě políbil. Vzal mě za ruku a pomalu mě provázel po celém hradě, komnatu po komnatě. Byla jedna hezčí než druhá a v každé byla váza s květinami, nebo aspoň květinový vzor. Určitě to zařizovala Vladimírova matka. Po několika desítkách pokojů jsme došli do jídelny, byla tam prostřena lehká snídaně, chleba, máslo, šunka, med a čaj. Na konec jsem se rozhodla pro chleba s máslem a šunkou. Vladimír si dal chleba s medem. Divila jsem se, že s námi nesnídá Vladimírů otec, musela jsem se na to Vladimíra zeptat. Řekl, že má moc práce, ohledně toho, že má král přijet na hrad Špilberk. Musí nechat upravit hrad a přichystat audienci pro jeho veličenstvo. "To mi připomíná, Leno," podotkl "musíme ti na audienci koupit nějak nové šaty, abys na audienci u krále vypadala dobře." "To si nemohu vybrat jedny z těch, které jsi mi koupil už ty?" zeptala jsem se nevěřícně. Vladimír se na mě zadíval a vypadalo to, jakože přemýšlí. "Já jsem myslel, že si chceš šaty nechat ušít sama v tvé nové práci. Můžeš si je navrhnout, jak budeš chtít a také k nim musíš sehnat boty a diadém. A tomu já nerozumím." byla jsem mile překvapena, že uhodl, jak jsem se rozhodla ohledně krejčovství, ale spíš mě trápilo, že bych se měla naučit etiketě a konverzaci na vyšší úrovni, než jsem byla zvyklá, když jsem teď vážená paní. "Vladimíre," zeptala jsem se "neměla bych se nejdříve naučit etiketě, než budu moci s tebou na audienci ke králi?" "No vidíš, na to bych zcela zapomněl." vyhrkl "Král má, ale přijet až za tři týdny a tak máme ještě spoustu času. Půjdeš si nejdřív sehnat šaty a každé odpoledne dvě hodiny tě budu učit etiketu a konverzaci." "Jen týden, to přece nemohu stihnout, vždyť těch pravidel je tolik." posmutněla jsem. "Ne neboj se, jsi přece učenlivá, to hravě zvládneme." při těch slovech obešel stůl a zezadu mě objal. "Mám, ale jednu podmínku." prohlásila jsem "chci na tu zkoušku jít sama nikým nehlídaná, nechtěla bych ztratit tehdejší volnost." "Pro tentokrát, by se to dalo nějak zařídit. Dobře, ale brzo se vrať." "Vyrazím hned, jak se převléknu." Políbila jsem ho a vydala se zpět do komnaty. Opět jsem obcházela šaty a přemýšlel, které si mám teda obléci. Pojedu na koni a budu tam jen chvíli, tak snad tyhle. Ukázala jsem na zeleno-bílé šaty s dlouhými rukávy, širokou sukní a kapucí. Aspoň mě nebude nikdo obtěžovat. Terezka mi pomohla je obléci a já zamířila dolů z hradu a ven do konírny. Ve stáji jsem našla svého koně s novým sedlem a uzdou, nasedla jsem a vyjela z vrat dolů do města. Nejela jsem ani moc dlouho a byla jsem před krejčovstvím. Uvázala jsem koně a vešla dovnitř. "Dobrý den," pozdravila jsem "potřebovala bych do týdne nové šaty na audienci u krále." zavolala jsem. Za chvíli přišla Evženie, pozdravila mě a začala se ptát na obvyklé věci. Jakou bych chtěla barvu, druh látky a nařasení. Z mnoha látek jsem si vybrala červený a bílý samet a zlatou krajku. Vysvětlila jsem jí, jak si je představuji, ale ona mi nerozuměla. Vzala jsem si tedy od ní kousek papíru a brk, načrtla šaty a na nich jí vysvětlila, jak mají vypadat, dokonce jsem se rozhodla vylepšit je věncem se závojem. Byla nadšená z mého nápadu. Řekla mi, že míry už má a více se nemusím obtěžovat a šaty si mohu přijít vyzvednout za tři dny. Domluvila jsem se s ní ještě, kdy přijdu do práce, poděkovala jsem jí a vyšla z krejčovství. Hned vedle byl krámek s obuvnictvím, vešla jsem tedy dovnitř a vysvětli ševci, jak mají boty vypadat a na jakou příležitost jsou. Řekl, že za tři dny budou ušity. Takto jednoduše jsem to vyřešila i u zlatníka. Hned pochopil, co po něm chci a dal mi i stejný čas vyzvednutí objednávky. Mohla jsem se tedy vrátit ke koni a na hrad. Když jsem se vrátila ke hradu, čekal na mě již Vladimír. Řekl mi, že se mám převléci a mám za ním přijít do knihovny, kde mě bude učit. Když jsem vyšla po schodech do komnaty, čekala na mě již Terezka a Gordana spala v křesle. Našla jsem si šaty, ve kterých se budu cítit dostatečně pohodlně, abych se v nich mohla učit. Byly černo-červené se vzorem a výstřihem. V nich oblečená jsem se přemístila do knihovny. Vladimír na mě již čekal. Byl oblečen ve stejných barvách jako já. Byla jsem ráda, že budu mít svoji první lekci a to, že mě bude učit právě on. Jelikož byl čas oběda, začali jsme stolováním. Vedle mého talíře ležely tři vidličky, tři nože a čtyři lžičky. Každý měl jiný tvar nebo velikost. Postupně mi začal vysvětlovat, které jsou na salát, které na rybu, polévku, nebo dezert. Byla jsem z toho celá zmatená, ale rychle jsem to pochopila, pokud někde nebudou jinak zpřeházené, měla bych to zvládnout. Poté jsme přešli ke konverzaci, držení těla, gest, správnému účesu, oblékání a různým způsobům zdravení. Za jedno odpoledne mě vše naučil do té míry, abych před králem obstála a nezpůsobila pohromu. Po pár hodinách přijel Vladimírův otec a mohli jsme zasednout k večeři se všemi lžícemi, noži a vidličkami. Po večeři Vladimírův otec prohlásil, že jsem připravena. Poté se ujal slova Vladimír a řekl mi, že ráno pro mě má překvapení. Moc jsem se těšila na ráno, ale ještě mě čekala další překrásná noc.

3. Den D

23. srpna 2017 v 22:15 | Suzy |  Strach a Láska
Komorná mě doma připravuje na svatbu. "Moc se těším Vinni." Svěřuji se pomocnic, která mi pomáhá do šatů. "To věřím paní, moc vám to spolu sluší." Lehce se pokloní "Děkuji Vinni" Najednou slyšíme, že na zápraží něco rachotí, lekly jsme se, až jsme nadskočily. Někdo zaklepal na dveře. Vinni se šla podívat, kdo to je. Byl to kočí a s překotem nám sděloval, že se trochu opozdil a že máme zpoždění. Rychle jsme vyšly a já strnula úžasem a musela se opřít o rám dveří. Kočár byl překrásný. Byl celý bílý a posetý rudými růžemi. Koně byli také bílí s šedými dlouhými chlupy přes kopyta. Celý jejich zjev byl dokonalý. Kočí už nám otevřel dvířka a tak jsme rychle nastupovaly. Když jsme obě usedly, kočí za námi opět zavřel a vyskočil na kozlík. Poté jsme s ohromující rychlostí vyrazili z vrat. Výhledy se za oknem míjely a my letěli krajinou jako blesk. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme vjeli do města, ale najednou jsme stáli před kostelem. Lokaj mi otevřel dvířka a pomohl mi vystoupit. Zběsilou jízdou kočího jsem měla rozcuchané vlasy, Vinni hned přiskočila a upravila mě. Poté jsem se nechala klidně vést po červeném koberci do kostela. Kolem koberce se shromáždilo celé město a všude se ozývalo volání štěstí, ale šeptem se lidé ptali: "Proč si vybral zrovna ji? Ve městě je plno jiných krásnějších dívek." Ale já si jich nevšímala a zvolna kráčela ke kostelu. Vybral si mě přece pro to, že jsem celkem chytrá, průbojná a dobře stavěná abych porodila syna, aspoň jsem si to myslela. A tak jsem v klidu došla až před oltář. Stála jsem vedle svého snoubence a usmívala se a on mě držel za ruku. Byla jsem šťastná. Když mi řekl, abych mu podala ruku, aby mi navlékl snubní prsten, nečekala jsem, že zásnubní nepřekoná, ale stalo se. Byl překrásný, tenký stříbrný kroužek a do něj byl zasazen modrý diamant. Koukala jsem na Vladimíra s úžasem a překvapení, že jsem skoro přeslechla kněze, jak se mě ptá, jestli si Vladimíra chci vzít. Po svatbě jsme všichni i s pozvanými hosty odjeli na hrad na svatební hostinu. Když jsme dorazili na hrad, předali nám hosté svatební dary. Já jsem jich dostala nejvíce. Zde je jejich skromný výpočet: malý střední stříbrný pudl, krásného koně a meč. Vladimír dostal také nového koně a dýku. Dýku dostal od svého otce, a když ji mě v ruce, jeho úsměv se na chvilku zamračil, ale hned to bylo pryč. Brzy jsem na to přestala myslet a užívala si zábavu a tanec s manželem. Poté vypukla svatební hostina, kde byla podávána samá vybraná jídla a s manželem jsem protancovala půl noci. Když konečně odjeli poslední hosti, tak jsme konečně mohli odejít do svatební komůrky. Noc proběhla tak jak jsem si to vždy představovala.

2. Pochyby a nová práce

23. srpna 2017 v 22:14 | Suzy |  Strach a Láska
Až teď začínám přemýšlet, jestli mě nechce k něčemu jenom využít. Proč si opravdu nevybral někoho jiného, ale zrovna mě? O tom jsem přemýšlela, když jsem drhla podlahu. Najednou někdo vpadl do domu bez zaklepání a v zabahněných holinkách. Prudce jsem vzhlédla. Chtěla jsem zjistit, kdo to je? Ale když jsem spatřila Vladimírova otce, oněměla jsem. Tak vážená návštěva a já tu klečím na zemi s hadrem v ruce. Rychle jsem vstala. On mě při tom nespouštěl z očí.
,,Podej mi levou ruku." pravil.
Otřela jsem si je do zástěry a napřáhla ruku. Uchopil ji a přitáhl blíže k sobě. Když uviděl, jak se mi na prsteníčku blýská zásnubní prsten, objal mě a políbil na čelo. ,,Jak se jmenuješ vyvolená mého syna?" sklopila jsem oči a pípla ,,Lena, pane."
,,To je hezké jméno, po matce." řekl mi.
Že by znal mou matku? Také jsem se ho na to zeptala a on se začal smát a odpověděl: ,,Jistě že, byla to nejkrásnější a nejlepší pradlena v celém kraji."
To mě ohromilo, že by mě její krása minula? Nestačila jsem o tom dlouho přemýšlet, jelikož vévoda mluvil už dál.
,,Sám jsem si ji chtěl vzít, ale její otec to bůh-ví proč nechtěl. Nakonec se zamilovala do tvého otce a vzala si ho. Já si nakonec taky našel dívku z lidu. Jmenovala se Alexa, měla dlouhé rovné zrzavé vlasy a taky zelené oči, které uměly okouzlit. Byla prostě překrásná." povzdechl si. ,,Vladimír po ní ty oči podědil. A to mi stále připomíná, že jsem ji mohl určitě nějak zachránit, ale to už jsem moc odbočil." Co se Vladimírově matce stalo? Musím o tom potom popřemýšlet. Najednou jsem si vzpomněla na dobré mravy. ,,Omlouvám se, jsem neslušná. Nechcete něco k pití? Po tak dlouhé cestě." Vladimírův otec mávl rukou. ,,Nemám na to čas. Už budu muset jet, jen jsem chtěl vidět nastávající snachu z blízka."
Poklonil se, rozloučil a zmizel. Když odešel, šla jsem domýt tu podlahu. Jen jsem namočila hadr do kýblu s vodou, vpadly do místnosti další zabahněné holínky. Poznala jsem, že to není Vladimírův otec, měli totiž jiný odstín hnědé. Byly tmavší! Naštvaně jsem vzhlédla, kdo že mi to zase špiní podlahu. Tentokrát to byl Vladimír osobně a hned na mě: ,,Co po tobě chtěl můj otec? Mluv!"
Třásla jsem se po celém těle a klopila oči. Pomalu a potichu jsem začala hovořit, proč tu byl jeho otec a co vše říkal. Pomalu se Vladimír uklidňoval, a když jsem domluvila, tak se už zase usmíval.
Tuhle jeho tvář mám raději, rozhodla jsem se, že ho v manželství nebudu moc rozčilovat.
Vladimír se mi začal omlouvat, že to zprvu tak nemyslel. "Promiň, zlost na otce mě zaslepila, už se to nestane. Úplně jsem zapomněl, že pro tebe mám překvapení. Vezmeme se už zítra!" zděšeně jsem vyjekla. ,,Co tě to napadá?! Nemám napečené svatební koláčky, myrtu pro svatebčany, objednaný kostel a rozeslané pozvánky. To nejde…" těžce jsem dosedla na židly a rozvzlykala se ,,Počkej neplač," těšil mě snoubenec ,,vše už je zařízeno. Akorát se mnou pojedeš do města, vzít míru na svatební šaty. Tak se upokoj." Začala jsem si utírat oči do zástěry. ,,Cože?! Opravdu? Jak jsi to stihl za jeden jediný den?" zeptala jsem se nevěřícně.
,,Měl jsem pomocníky. Svého a tvého otce, kuchaře, zahradníky, zlatníka, kováře, koňaře a …"
Nyní jsem mu vpadla do řeči: ,,Na co koňaře a kováře?! Jak se mám za jeden den naučit jezdit na koni ve svatebních šatech?" pohlédla jsem zoufale na Vladimíra, ale on se jen usmál: ,,Kdybys mě nechala domluvit. Řekl bych že, a vozku, pojedeš kočárem."
Uf to byla úleva a začala jsem se ba i těšit, moje první jízda kočárem. Vladimír mě vyvedl z chalupy a nasedli jsme na koně. Tentokrát jsme cestou prohodili sotva pár slov. Byla jsem totiž uchvácena, jak rychle jedeme. Vladimír dojel ke krejčovství, kde bylo napsáno: "Výjimečně zavřeno." Ale on v klidu zaklepal a dveře se otevřely. "Jak to?" ptala jsem se sama sebe a zeptala jsem se na to i nahlas.
"Přemluvil jsem krejčovou a švadleny, aby dnes nikoho jiného nebraly. Protože to potřebujeme tak narychlo, aby to stihly ušít." vešly jsme dovnitř.
Bylo tu hezky a klid. Pohovky po stranách, uprostřed štokrle. Za pár minut jsem se měla dovědět, proč je to tak zařízeno.
"Drahoušku, já tě tu nechám, vyber si, jaké šaty chceš mít. Buď obyčejné bílé, nebo se zlatem či stříbrem, bez vlečky nebo s. Je to úplně v tvých rukou." řekl Vladimír. To byla jediná věc, kterou mě nechá na tu svatbu zařídit úplně samotnou. Pak zavolal: "Paní krejčová? Už jsme tady." Krejčová vplula do místnosti. "Může si vybrat, co chce. Za 2h se vrátím a ukážete mi, co jste spolu vymyslely. Nezapomeňte však, že se ta svatba bude konat před celým městem. Musí být dokonalé." řekl jí a odešel. Krejčová se mi představila jako Evženie. "Tak začneme tím, že si vás přeměřím." zamkla vchodové dveře a zatáhla závěsy "Svlečte se do spodního prádla a stoupněte si na stoličku." rozkazovala, když zapalovala louče, aby viděla na metr. Potom, když si mne přeměřila, začala mi ukazovat druhy látek, krajky, knoflíčky, perličky, nabarvená pírka,… různé barvy i velikosti.
Zkoušely jsme různé varianty, až jsme vymyslely ty nejkrásnější šaty na světě. Byly jen na tenkých ramínkách, celé světle modré až bílé s páskem pod ňadry, pošité stříbrnými plíšky. A aby mi nebyla zima, tak i do barvy pás, který byl volně přes ruce. Závoj byl ale trošku potíž, nemohla jsem si dlouho vybrat. Jestli mám zvolit délku podle mého nebo jeho stavu. V tom mi moc pomohla Evženie. Vysvětlila mi, že já si ho beru a to mě přesune do jeho stavu. K vyšším stavům se hodili dlouhé závoje až po kolena. Čím delší, tím lepší. Tak jsme ho naměřily, až mi byl lehce pod kolena, abych při cestě do kostela nebo z kostela nespadla. Ještě aby vše schválil Vladimír. Zatím jsme si s Evženií daly sklenici vína a u toho si popovídaly o chystané svatbě a nakonec i noci. Když totiž zjistila, že nemám matku, tak se mi jala vysvětlovat "co a jak." Já jsem jen valila oči a tváře mi jen hořely. Po asi hodině, co jsme si povídaly, přijel Vladimír. My jsme mu ukázaly nákresy, látky a nakonec i cenu. Vladimír byl nadšený "To je perfektní. Přesně takhle jsem si je představoval. Je vidět přesně to, co má být vidět. Jste velice schopná Evženie." Evženie zčervenala "Ani jsem moc neudělala, pane, to vše vaše paní. Já jsem jí jen poradila ohledně závoje." Vladimír se na mě obdivně podíval, mezitím ale Evženie už pokračovala "Kdyby pánu nevadilo, vzala bych ji do učení. Má přímo oko a smysl pro módu a barvy." Vladimír nadzvedl jedno obočí, pak se zasmál a řekl: "Ať se moje nastávající rozhodne sama." "Já si to ještě rozmyslím." řekla jsem překvapeně a zároveň nadšeně, už jsem se nemohla dočkat, až ji řeknu své Ano.

1. Náhoda

23. srpna 2017 v 22:13 | Suzy |  Strach a Láska
Zdravím jsem Lena a nyní je rok 1334. Narodila jsem se roku 1317. Jak jistě vidíte, je mi sedmnáct.
Jednou, to poprvé jsem ho uviděla.
Seděl na krásném koni, černém jako noc. Vysoký byl i bez koně, když z něj seskočil a přišel ke mně blíže. Oči měl zelené jako mech a vlasy černé, ale tak černé, že mé srdce vynechalo, alespoň tři údery. Hned se mi líbil, i to jak kráčel s elegancí kočkovité šelmy.
,,Všiml jsem si tě, už z dálky, kvítku líbezný." zrudla jsem na barvu červánku
"Nejsem líbezná, pane, neříkej to."
Vážně nejsem. Jsem taková plnoštíhlá s černými vlasy do pasu a stále vyděšenýma šedozelenýma očima.
,,Mě se zdáš překrásná. Nechceš doprovodit domů?"
Až se na to zeptal, všimla jsem si zbytku studentů, jak závidí mi statného muže, který se mi líbil.
,,Tak už jsme asi skončili." usmála jsem se na spolužáky, ,,Pokud chcete, můžete."
,,Dobře, jedeme."
Přistoupila jsem ke koni a pohladila mu hlavu. Poté mě uchopil za pas a vyzvedl mě do výše, jako bych nic nevážila. Bylo to nezvyklé, cítit jeho silné paže kolem svého pasu. Než jsem se stačila uvelebit na hřbetě, už seděl vedle mě. Objal mě a chytil otěže do rukou. Vysvětlila jsem mu kudy, má jet a pomalu jsme vyrazili od školy. Prodírali jsme se městem. Cestou jsme si povídali o všem možném a zjistila jsem, že není jen hezký, ale i vzdělaný. Bez toho, abych si všimla, jsme dorazili k domu, otec mne již netrpělivě vyhlížel ze zápraží domu. Když zpozoroval, že sedím na koni s tím elegantním pánem, hned se mu tvář trochu vyjasnila.
"Kde jsi tak dlouho?"
Chtěla jsem odpovědět, ale pán mne předešel. Vysvětlil mu, že jsme se lehce zapovídali a omlouval se za to. Prý se to už příště nestane. Vypadalo to tak, že je otec šťastný z toho co slyší a zeptal se: ,,A jak se jmenujete, pane, smím-li se zeptat?" pán se na mne podíval a klidně formálně odpověděl: ,,Vladimír III. syn zdejšího vévody." lehce jsem pobledla a myslela, že omdlím. Nakonec jsem se však ovládla.
,,Je vám dobře, má milá?"
,,Ale jistě, jen se mi trochu zamotala hlava…" Otec mi skočil do řeči: ,,No tak, co tu stojíš? Běž a dones víno, máme vzácného hosta." Rychle jsem odběhla a šla do sklepa pro víno. Když jsem vyšla ze sklepa a hledala džbán, do které bych víno nalila, musela jsem začít pochybovat. Proč si vybral zrovna mě? Proč ne někoho jiného? Třeba Sander od nás ze školy, musel ji tam dnes vidět, stála zrovna kousek ode mě a smála se mi. Zrovna šla z tržiště s košíkem plným různých látek zapřeným o takřka neviditelný bok. Do školy totiž nechodila. Tam mohli jen chlapci nebo velmi chytré dívky, naštěstí jsem byla mezi nimi. Ale byla bohatá a velice krásná, trochu jsem na ni žárlila. Co taky jiného může žena do manželství přinést? Rychle jsem nalila víno do číší a šla zavolat otce a Vladimíra z okna. Když jsem však vyhlédla ven, Vladimír si zrovna důvěrně povídal s otcem, dokonce měl ruku na jeho rameni! To jsem si nedovolila ani já! Ale brzy jsem to pustila z hlavy, jelikož už přicházeli ke stavení. Dala jsem číše a džbán na tác i s nakrájeným sýrem, co ležel na stole a vyšla z domu. Hned jak jsem vyšla ze dveří, přestali mluvit a Vladimír se na mne překrásným a svůdným způsobem usmál. V tu chvíli jsem se do něho zamilovala, láska jako z romantické knihy nebo pohádky.
,,Už mám nachystané víno i sýr k zakousnutí." oznámila jsem, když jsem se na něj dostatečně vynadívala a trochu ze mě opadlo jeho kouzlo.
,,Dobře, půjdeme tedy ke stolu?" ptal se Vladimír.
,,Jistě. Tudy." kývla jsem ke stolu pod Dubem s dvěma lavicemi, který byl už prostřen.
Když jsme pojedli, Vladimír vstal, ještě jednou si mne prohlédl od hlavy až k patě a šel ke svému koni.
,,To už odchází?" ptala jsem se otce smutně.
,,Nevím, možná jen něco hledá." a tvářil se nejistě.
Vladimír zřejmě našel, co hledal a vracel se k nám, u toho se mi díval zkoumavě do očí. ,,Co asi chce?" pomyslela jsem si a tvářila jsem se nejistě. Vladimír přede mnou zastavil, ještě jednou si mě prohlédl a poklekl ,,Cože?! A proč?" letělo mi hlavou, ale on už začal: ,,Leno, nechtěla by sis mě vzít za muže?" pohlédla jsem na otce, s otázkou v očích. Otec se na mne zamračil, že musím, je to přece vévoda, ale také se mi moc líbil. Bázlivě jsem řekla své ,,Ano." a on mi navlékl mahagonový prsten s karneolem. Byl překrásný, tak jsem ho políbila. On byl šťastný i můj otec tleskal rukama a smál se. Vladimír začal opět mluvit: ,,Koupíme velký dům ve městě nebo zůstaneme na hradě a budeme mít kopu dětí," zvážněl ,,ale budeš se muset přestat chodit do školy." ,,Cože? Mám se vzdát toho, po čem nejvíce toužím?!" vykřikla jsem rozhořčeně.
,,Ty toužíš po vzdělání?" vysmál se mi Vladimír
,,Ano," řekla jsem ,,možná více než po tobě.!"
Vladimírovi zjihl hlas ,,Ale lásko moje? Přece by ses na mě nenaštvala? To jsem nechtěl, jen jsem tě zkoušel. Zařídím ti domácího učitele, abys mohla zůstat doma. Chceš-li?" možná jsem kvůli tomu neměla dělat takový rozruch, pomyslela jsem si ,,Samozřejmě, že chci. Bude to jediná podmínka našeho sňatku." řekla jsem již sladším hlasem a políbila Vladimírovi obě líce. On mi to oplatil polibkem. Tím byla naše domluva zpečetěna. On se poté brzy rozloučil a zmizel.

KNIŽNICE = SOVINEC

23. srpna 2017 v 21:36 | Suzy |  ještě nevím
Jak s popisem této školy začít. Žáci by asi řekli domov. Opravdu je tu klid a rodinné prostředí. Škola totiž má jen čtyři třídy, jídelnu, ředitelnu, knihovnu a malý útulný byt pro osamělého, ale spokojeného učiteloškolníka. Škola celkově nevypadá nejlépe, protože nejsou peníze na opravy. Má oprýskané zdi, z komína odpadla cihla, není zateplená a má dvě okna (jedno, ale přes celou jednu zeď). Topí se vždy dřevem a píše se křídou na tabuli, nikdo si ale nestěžuje. Z jedné strany je na škole skoro umělecky napsáno KNIŽNICE, pod to však někdo sprejem napsal SOVINEC a to už škole zůstalo. I ředitelce se nový název líbil a tak sprejerství neřešila. Přeci jen oba názvy byly pravdivé. Půda je totiž rozdělena na tři části. Celá jedna polovina je plná knih, druhá část byt a třetí pravá stará půda, kde bydlí sova druh Sýc rousný. Ředitelka je tam dřív nechtěla, ale studenti za sovy tak protestovali a tento druh sovy je v naší zemi tak vzácný, že to nakonec raději vzdala.
Na někoho jsem zapomněla! V tom bytě na půdě bydlí pan Roman, školník a učitel v jedné osobě. Studenti ho milují. Hlavní ale je, že je taky školním knihovníkem. Shromažďuje, shání a půjčuje knihy. Taky tajně pomáhá Michaele a půjčuje jí knihy. Už zjistil, že nemá ráda krváky ani horory, nebo nějak zvlášť odborné knihy, ale ráda si přečte dobrodružný román nebo nějakou klasiku. Má taky ráda psy, je znamení býka a nesnáší svou práci. Za to ona ani nevěděla, že Roman existuje. Teda jednou se potkali na zápase a prohodili spolu pár slov, ale jinak se nestýkají. On jí sem tam tajně pomohl, že před zápasem posekal hřiště, Míša se totiž bojí sekačky na trávu. Sem tam něco v její škole opravil, nebo vylepšil školní web. Prostě dobrák od kosti. Ale poslední dobou mu dávala zabrat. Pořád se snažila zjistit, kdo to všechno dělá. Tak se musel na chvilku stáhnout a to pro ni zrovna měl tak dobrou knihu, úplně ho pálila v kapse!



AZNEM

23. srpna 2017 v 21:14 | Suzy |  ještě nevím
Škola pro děti zbohatlíků. Tvrdí, že existuje výběrový systém žáků a proto si říkají gymnázium. Ale nikdo nikdy žádný test nedělal a nikoho neodmítli, pokud měl na školné…
Už ten jejich název, že by udělali aspoň přesmyčku, aby to nebylo tak okaté, to je ani nenapadlo.
Ale jen přeci musím uznat, škola je to opravdu krásná. Úplně nově zateplená, má dvanáct tříd, ředitelnu, jídelnu, bufet, sekretariát, tělocvičnu a garáže. Francouzštinu, angličtinu, ruštinu a němčinu je učí rodilí mluvčí. Prý se uvažuje i o bazénu. A úplně nahoře je byt jednoho chudáka, ale o ní až později.
Škola má i novou střechu, bílou omítku a jen z boku logo (písmeno A v plamenech). Vevnitř taky bílé zdi, černé dveře, černobílé kachličky na zemi, interaktivní tabule a tak rychlí internet, že si o něm můžete nechat jen zdát. Teď se můžeme vrátit k té, co bydlí na půdě:
Jmenuje se Michaela a její starostí je, aby vše fungovalo. Ať už je to zařízení školy nebo administrativa. Chuděra, bylo jí teprve 25 let a na škole pracuje od té doby, co tu sama odmaturovala. Bylo to několik opravdu dlouhých, perných let a stále měla základní mzdu.
Už dávno by odešla, kdyby jí ta hodná duše nenechávala na stole knihy. Začalo to asi před rokem a týden, co týden se objevovala nová. Bylo to všechno možné od pohádek po thrillery. Když knihu dočetla, nechala ji večer na stole a ráno se objevila nová. Bylo to jako kouzlo. Samozřejmě se pokoušela zjistit, kdo to je. Večer se schovala v kanceláři a čekala, ale nikdo nepřišel…

Autogramiáda Ládi Hrušky

23. srpna 2017 v 21:07 | Suzy |  Ostatní

Opravdu hodně stará recenze, která byla v rozepsaných. Moc se omlouvám, nevím, jak se tam mohla dostat...


Je dvě hodiny moc?
Kde: knihkupectví Dobrovský na Joštové
Kdy: 23. 9. 2015
V kolik. 17:00

Tak jsem se opět osmělila a vyrazila s radostí na autogramiádu, pro jistotu o hodinu dřív, takže v 16 jsem byla na místě a dala si čaj. V 17 něco přišel Láďa, a že je tam moc dusno a půjde podepisovat ven. Chvilku se nikdo nehnul, všichni jsme čekali, že je to jen vtip. Když se ukázalo, že není, co se nestalo, všichni vybíhali ven, aby ukořistili nejlepší místo ve frontě. Já, jelikož nesnáším tlačení v davu, jsem z něj vystoupila a chvilku dělala, že si jen prohlížím nějakou knihu a poté je v klidu došla a stoupla si do fronty. Ve svém modýlku, alá jdu do divadla, jsem za chvilku dost zmrzala, a když mě potom ještě někdo hrubě vystrčili z mého místa ve frontě, už jsem toho měla plné zuby. Naštěstí jsem o ten podpis tolik stála, že jsem si stoupla na konec fronty a v doprovodu dvou skvělých dam, přečkala hodinu ve frontě. Když už jsem konečně stála tak šest metrů od něj, zachvátila mě panika: "Já to nedokážu." a řekla jsem to i nahlas. Dámy říkaly, že to zvládnu, ale jak pomalu přede mnou mizeli lidi, věděla jsem, že to teda opravdu ne. Přemluvila jsem jednu z dam, aby mi to dala podepsat a šla na konec fronty předstírat, že jsem teprve přišla. Tento "úskok" mi nakonec vyšel a já s podpisem a divokým bušení srdce poděkovala, jedním hlasitým děkuji a rychle zmizela.

Poučení pro příště: "Už nikdy v životě nepůjdu na autogramiádu sama."

Díky tomu, že byl venku, byl i vidět, tak pro vás mám i fotky:
1. je ještě z Dobrovského
2. první nával venku
3. konečně ho vidím :D
4. konečný podpis s věnováním


Ale jak jsem mohla soudit, je to velmi milý člověk a rád ses každým vyfotil. Doufám, že až příště bude mít autogramiádu v Brně, budu mít i více odvahy a pro podpis si půjdu osobně.

Prolog

23. srpna 2017 v 20:54 | Suzy |  ještě nevím
Dvě školy a každá úplně jiná. Jedna je gymnázium, druhá střední škola. Jedna bohatá a dotovaná příspěvky EU, druhá je ráda, že vůbec existuje a ví o ní jen nakladatelství. Na jedné jsou žáci nešťastní, šikana a sprosťárny, za to ve druhé je slyšen jen ticho…
Proč Vám je ale vlastně popisuji? Jelikož jsou od sebe vzdálené jen kousek. Každá má vlastní kopec, na kterém sídlí, jen hřiště, mezi oběma kopci, mají "napůl." Proč ty uvozovky, ptáte se? No vlastně patří AZNEM, ale ředitelka dovolila, že mi, děcka z KNIŽNICE nebo SOVINCE, jak jí říkáme mi žáci, na ni mohou taky. Ale kdo by tam chodil? Je to o život a nedá se tam číst…
Chodíme tam jen, když je každoroční zápas kluků ve fotbale a holek v přehazované. Což je zbytečné, stejně jsme nikdy nevyhráli. Ale kdo ví, třeba se to jednou zlomí...

Informace

23. srpna 2017 v 20:36 | Suzy |  ještě nevím

O čem bude tato dílovka?

Bude o dvou různých školách, které musí existovat u sebe, i když se úplně nemusí. Může mezi tím vším vykvést láska? Mezi školami, jako zakázané ovoce? To se ještě uvidí, jestli jim to okolnosti dovolí. Můžete se sami do příběhu zapojit a psát do komentářů připomínky. Všechny budou vítané, i ty negativní. Pokusím se na všem zapracovat, i když se mi to nebude líbit. Všichni se můžeme zasadit o lásku a konec v tomto příběhu.

Jak budou školy vypadat?

U kapitol jednotlivých škol bude popis, tak můžete posoudit, jak se mi obrázek povedl. Pokusila jsem se, ale kreslení není úplně moje parketa.

Jak se to nakonec bude jmenovat?

To vůbec netuším. Buď mě něco napadne, nebo opět můžete zasáhnout a něco kreativního vymyslet. Možná zakázané ovoce? Já teď fakt nevím. Napadá mě příběh, ale název vůbec...

Jana Eyrová - Charlotte Brontëová - Marta Vančurová – Radioservis

20. srpna 2017 v 19:45 | Suzy |  Audioknihy

Příběh mého srdce


Již klasický příběh o lásce z 19. století o Janě Eyrové, která vyrůstá u tetičky Reedové, ale teta ji nemá ráda a tak ji pošle do školy Lowood. Zůstane tam sedm let jako studentka a dva roky jako vychovatelka a rozhodne se, že si podá inzerát, jelikož se chce dostat někam jinam. Na její inzerát odpoví Paní Faifaxová z Thormifieldu. Jana se tam hned vydá a její život tam hezky plyne. Až jednou, když jde odnést do městečka dopis paní Fairfaxové, kousek od ní spadne jezdec z koně a ona mu pomáhá znovu do sedla. Muž poté rychle odjíždí. Když se vrátí do sídla, zjistí, že to byl pan Rochester…
Odtud započíná klasický příběh, který Janu vrhne do množství pocitů a postupně se zamiluje do pana Rochestera, ale můžou nakonec být spolu? Možná stačí jen trocha bolesti a úsilí a vše se může nakonec dopadnout dobře, to ovšem nezávisí na nás…
Dále Vám už děj nebudu popisovat, přece Vás o všechno neoberu, to byste si potom audioknihu ani nemuseli pouštět.

Knihu čte Marta Vančurová, která ji posunula ještě o úroveň výš, tím, jak ji procítěně interpretovala. Hudba nijak nenarušovala ani nepřehlušovala paní Martu, ale doplňovala ji. Myslím, že už jen z mého popisu se dá poznat, že tuto knihu zbožňuji. Za tu krátkou chvíli, co ji vlastním, jsem ji slyšela již mnohokrát, a i když má 6 hodin a 8 minut, mohla by být delší. Příběh je podmanivý, nijak moc předvídatelný a jsou v něm zahrnuty zajímavé postavy. Mohu ji tedy jedině doporučit.


Bible pro malé i velké - Starý zákon - Radovan Lukavský, Ondřej Vetchý, Libuše Šafránková, Ladislav Mrkvička, Jan Potměšil – Popron Music

20. srpna 2017 v 18:47 | Suzy |  Audioknihy

Kniha knih


Kniha, kterou nejspíš každý četl nebo o ní aspoň slyšel. Někdo se o ni i opírá, když odpovídá na otázky ohledně života. Někdo se na jejím základě i živý a vzdělává se v ní. Většina lidí na světě díky ní žije v harmonii. Jen jedna kniha a kolik toho dokáže, lidé kvůli ní vedou i války. Rozhodují se na základě jedné věty, když knihu náhodně otevřou na nějaké straně. Nechci tu zabřednout do polemizace nad tím jestli bůh je nebo není a co pro koho tahle kniha znamená. Sama si na tuto otázku nedovedu odpovědět. Proč taky zrovna já, bych měla znát odpověď na otázku otázek, nad kterou se už zamyslelo už tolik moudrých hlav.

Já tu chci přemýšlet o síle příběhu, o tom jestli je tato audiokniha dobrá, či ne, o ničem jiném, i když to svádí…
Nemyslím si, že bych ji musela blíže představovat, ale tak proč ne. Starý zákon je delší a starší část Bible (Písmo svaté) v této audioknize obsahuje 55 kapitol, které obsahují sbírku posvátných židovských knih s příběhy o stvoření světa, dějinách židovského národa a jeho zkušenostech s Hospodinem.

Tuto audioknihu bych asi doporučila každému, kdo má těsně před maturitou a už nemá čas na to, číst tuto poněkud objemnou knihu. Tato verze má jen 2 hodiny a 38 minut, ovšem je to jen Starý zákon, i když i to by Vám mohlo stačit. Je v ní všechno a dokonce podáno poměrně srozumitelným jazykem. Hudba, kterou k ní vybrali, také není rušivá, ale hodí se a příběhy doplňuje.

Obsah:
1. Radovan Lukavský - Stvoření
2. Radovan Lukavský - Zahrada Eden
3. Radovan Lukavský - Kain a Ábel
4. Radovan Lukavský - Noe a jeho archa
5. Radovan Lukavský - Potopa
6. Radovan Lukavský - Babylónská věž
7. Radovan Lukavský - Abramovo putování
8. Radovan Lukavský - Abram, Sáraj a Hagar
9. Radovan Lukavský - Sodoma a gomora
10. Ondřej Vetchý - Abrahamovi dva synové
11. Ondřej Vetchý - Obětování Izáka
12. Ondřej Vetchý - Izák a Rebeka
13. Ondřej Vetchý - Ezau a Jákob
14. Ondřej Vetchý - Jákob a Ráchel
15. Ondřej Vetchý - Jákob se žení
16. Ondřej Vetchý - Jákobův návrat
17. Ondřej Vetchý - Josefovy sny
18. Ondřej Vetchý - Josef v otroctví
19. Ondřej Vetchý - Faraónovy sny
20. Ondřej Vetchý - Josef nejvyšším správcem
21. Ondřej Vetchý - Benjamín a stříbrný pohár
22. Libuše Šafránková - Mojžíš v rákosí
23. Libuše Šafránková - Mojžíš je povolán bohem
24. Libuše Šafránková - Mojžíš varuje faraóna
25. Libuše Šafránková - Egyptské rány
26. Libuše Šafránková - Desátá rána
27. Libuše Šafránková - Přechod přes rákosové moře
28. Libuše Šafránková - Bůh ochraňuje Izraelce
29. Libuše Šafránková - Mojžíš dostává boží zákony
30. Libuše Šafránková - Zlaté tele
31. Ladislav Mrkvička - Zaslíbená země
32. Ladislav Mrkvička - Racheb a zvědové
33. Ladislav Mrkvička - Bitva o Jericho
34. Ladislav Mrkvička - Samson a lev
35. Ladislav Mrkvička - Samson a Delíla
36. Ladislav Mrkvička - Samson v chrámu
37. Ladislav Mrkvička - Samuel je povolán sloužit bohu
38. Ladislav Mrkvička - Saul, první král Izraelců
39. Ladislav Mrkvička - Saulův pád
40. Ladislav Mrkvička - Bůh si vyvoluje Davida
41. Ladislav Mrkvička - David a Goliáš
42. Ladislav Mrkvička - Saul se obrací proti Davidovi
43. Ladislav Mrkvička - Psanec David
44. Ladislav Mrkvička - Saulova smrt
45. Ladislav Mrkvička - Ať žije král
46. Ladislav Mrkvička - Moudrost krále Šalamouna
47. Ladislav Mrkvička - Šalamounův chrám
48. Ladislav Mrkvička - Elijáš v poušti
49. Ladislav Mrkvička - Izraelci se obracejí proti bohu
50. Ladislav Mrkvička - Elijášova poslední cesta
51. Jan Potměšil - Jeremjáš a hrnčířský kruh
52. Jan Potměšil - Izraelci v zajetí
53. Jan Potměšil - Zlatá socha
54. Jan Potměšil - Belšasarova hostina
55. Jan Potměšil - Daniel v jámě lvové


Povídky Jaroslav Hašek – Bohumil Bezouška – Audiostory

19. srpna 2017 v 17:59 | Suzy |  Audioknihy

Takový humor je pro mě záhadou


Hned, jak jsem si přečetla o čem kniha je, věděla jsem, že vůbec není pro mě. Vůbec nemám ráda humoristické povídky, jelikož je většinou vůbec nepochopím. Pan Hašek totiž píše velmi zvláštním způsobem, shazuje polici, vládu, obyčejné lidi i psychiatrii. Chápu, že v jeho době to bylo dokonce nutné, ale pro dnešní dobu se mi to nezdá úplně vhodné, i když se určitě najdou lidé, nejspíš jiná generace, kteří si tuto audioknihu rádi poslechnou a jeho humor ocení. Pro mě je ovšem nepochopitelný.

Obsah:
1. Nemravné kalendáře
2. Činnost moderního diplomata
3. Psychiatrická záhada
4. Časopisy pro mládež
5. Poctivý nálezce
6. Povídka o neslušném ježkovi
7. Pepíček Nový vypravuje o zasnoubení své sestry
8. U holiče
9. Stavovské rozdíly

Příkladem může být hned první povídka.:
Je o policejní stanici, na které se zrovna tu noc nic neděje. Až dorazí jeden policista s nemravnými kalendáři, které zkonfiskoval v trafice. Všichni policisté nad nimi nadávají, jak je to nestydaté, ale zároveň si radí, které strany jsou nejhorší, aby si je ten druhý mohl prohlédnout. Zkonfiskují je ze všech trafik ve městě. Dokonce je poté donesou vedoucímu komisaři panu Peroutkovi, který je dále pošle radovi, koncipistům a na policejní ředitelství, kteří si kalendáře rozeberou, aby se mravnost veřejnosti zachránila.

Chápu, že pro některé lidi je to velmi zábavné, ale já to bohužel asi nikdy nepochopím, proč si dělat legraci z tak důležitých lidí. Možná se na to dívám moc vážně…
Bohužel, i když pominu text, nemohu Vám audioknihu doporučit, jelikož její hudební doprovod je velmi rušivý. Když ji člověk poslouchá v MHD, musí ji pořád ztišovat a zesilovat, jelikož je hudba oproti knize tak hlasitá, ale na tu 1 hodinu a 27 minut to člověk vydrží, když chce…


Co myslíte Vy?

18. srpna 2017 v 23:21 | Suzy |  Básně
jak se v tomhle světě prosadit?
jen svoji práci správnému podstrčit
může mi dobře poradit
nebo mě kritikou porazit
když to neudělám
nic neztratím ani nezískám
mám to nechat náhodě
ať to za mě rozhodne?
nejsem s ní však ve shodě
a jestli tak velkou zodpovědnost zvládne
to je na pováženou
a nezdá se mi tato varianta příliš bezpečnou