Duben 2017

Hrdinka epopeje

19. dubna 2017 v 18:55 | Suzy |  Básně
vím, že bych měla něco dělat
a ne jen pozorovat
ale já prostě neumím žít
snažím se pravidla najít
nevím jak spontánní být
a do historie nehty zarýt
chtěla bych něco znamenat
ale bojím se vyčnívat
někdy mám chuť zakřičet
aby o mě věděl celý svět
občas zase ani hlásek nevydat
a někam se schovat
jsem plná protikladů
schovaná v hradu
nikdo mě nenajde
bludištěm chodeb neprojde
do temnoty se propadám
už se brzy strhnout nechám
nemám sílu držet se světla
a být pořád milá
někdy chci říct: "Už ne!"
mé srdce po tom prahne
někdy mám chuť se předělat
vše vydloubat
zničit
byla bych proto ochotna vraždit
až by zbylo čisté plátno
vše by bylo znovu vytvořeno
a pomalováno
sebevědomá
všemi milována
prostě dokonalá
zbořila bych žebříčky hodnot
svých jistot
a šla znovu do boje
a vyšla jako hrdinka epopeje

Proč se neusmívám?

13. dubna 2017 v 20:06 | Suzy |  Básně
zlomené srdce mám
už ho nikdy nikomu nedám
je to už rok
připadám si jako cvok
nemohu zapomenout
jen v slzách plout
je to řezná rána
krev z ní kape
nikdo to nechápe
jsem zničená
nemohu volně dýchat
proč jsem jen musela milovat...
musím jen tohle sledovat
tajemství neznat
jsem odtržena
do kouta hozena
proč jen mě nepozdravíš?
chtěla bych vědět, co si myslíš
nenávidíš mě?
pokud ano
já tebe ne
je to až dojemné
ale stále Vás slečno, miluji

Hřbitov - strom - bílá říza

10. dubna 2017 v 1:07 | Suzy |  Sny
Někdy se bojím zavřít oči. Bojím se totiž, že už je neotevřu. Buď zapomenu, jak se to dělá nebo se stane to, co v mém snu. A to, že umřu…

(obrázek nepřesný, tak hubená opravdu nejsem) Smějící se

Jednou jsem si šla po ulici, už ani nevím kam, jen si pamatuji, že jsem mrkla. Přišlo mi, že jsem měla zavřené oči neskutečně dlouho. A když jsem je poté otevřela. Stála jsem na hřbitově po kotníky v mlze. V první chvíli jsem se snažila jen zvednout nohu z mlhy na zemi a to, že jsem na hřbitově, mi vůbec nepřišlo divné, ani to, že je hluboká noc a já jsem tu viditelně úplně sama. Zvednout nohu z mlhy se mi nedařilo, byla k ní snad přilepená nebo co. Bylo to děsivé. Když jsem konečně zvedla oči od země, nějak jsem si konečně plně uvědomila, kde jsem. Nejhorší ale bylo to, co jsem měla na sobě. Vím, je divné se tím zabývat za daných okolností… Ale bylo to opravdu strašné. Každý kdo mě zná, ví, že nejsem žádná hubená modelka, ale kus ženský. Takže když si mě představí v bílé říze, pukne smíchy… Pak mi to, ale najednou všechno docvaklo a začala jsem se pomaličku rozhlížet kolem sebe. Byla jsem opravdu na hřbitově, ale nesmím zapomenout podotknout, že na velmi hezkém hřbitově. Udržovaný, upravené cestičky, sestříhané keře a u každého hrobu byla svíčka. Úplně jako by je zrovna někdo zapálil. Začala jsem se pomalu procházet. Nebyl to velký hřbitov a tak jsem brzo došla k bráně ven. Když jsem se ale snažila sebevíc, nemohla jsem jí projít ven. Nebyla pro mě vůbec dosažitelná. Když jsem to tedy po pár pokusech vzdala a došla na druhý konec, konečně jsem pochopila. Stála tam totiž statná lípa a pod ní byl jediný hrob. Nebyla na něm svíčka. A bylo na něm jediné jméno. Bez data. Jen se symbolem růže. A to jméno, bylo moje jméno…