Nepochopená

14. července 2015 v 18:08 | Suzy
Chodila jsem po pěšinkách klidným lesem, poslouchala zpěv ptáků, pozorovala hemžení v trávě a hlavně přemýšlela o té události. Ve snech jsem viděla jeho tvář, ve dnech zase výslechovou místnost, mysleli si, že jsem ho unesla já! Už zase se mi do očí draly slzy, ale já to nebyla, nikdy bych toho nebyla schopná.

Došla jsem k útesu a hleděla dolů.
"Tohle by byla taky možnost." pomyslela jsem. "Ne, bylo by to přiznání viny, musím se očistit, musím ho najít." Když jsem to domyslela až sem, slyšela jsem rachot a otočila se, jel za mnou kočárek, nikdo ho nedržel a mířil rovnou k útesu! Zvláštní bylo, že nikdo nevolal: "Ó mé dítě, pomoc zachraňte ho." O tom však nebyl čas přemýšlet, jelikož kočárek už se blížil. Rozběhla jsem se proti němu a vší silou jsem zaryla nohy do hlíny a napřáhla ruce. Kočárek do mě narazil plnou silou, skoro jsem to neustála a něco si udělala s rukou, ale zastavila jsem ho, když jsem se podívala dovnitř, málem mě to porazilo, vždyť to byl on, ten kluk z novin, jak si všichni myslí, že jsem ho unesla já, poznala bych ho kdekoliv. Pak mě napadlo: "Co tu dělá, neměl by být s únosci? Možná už jim k ničemu nebyl a chtěli ho zabít. Musím ten kočárek shodit dolů, aby na mě nepřišli!" Vyndala jsem malého z kočárku, který spal a shodila kočárek dolů. Zapla jsem si malého do speciální kapsy v bundě, jelikož jsem potřebovala ruce na zdolání cestičky kolem srázu dolů do města a vyrazila. Rukou jsem se chytla kmenu a dala nohu dolů na první kořen, potom jsem se pomalu posouvala dolů po cestě, kterou jsem šla snad tisíckrát, bohužel nikdy ne zraněná. Ruku jsem šetřila pomaleji, než jindy slezla dolů. Ještě kousek a budu dole na cestě. Konečně jsem stála na rovné silnici a vyrazila do města na policii, když jsem stála na zastávce, smála jsem se na celé kolo, "Našla jsem ho." byla jsem šťastná, už mě přestanou podezírat. Dojela jsem do města a rovnou šla na policii, když jsem řekla, že jsem našla dítě, co se ztratilo a že jsem ho zachránila z kočárku, který skoro spadl z útesu, všichni se na mě dívali jako na blázna. Vyndala jsem malého z kapsy a všichni užasli. Vzali mi dítě a mě odvedli do cely. Proč jsem nechápala, vždyť jsem ho zachránila, měli by být rádi…

Později za mnou přišel právník a řekl mi, že si všichni myslí, že to já jsem ho unesla a jak mě drželi ve vězení, tak jsem se bála a rozhodla se udělat ze sebe hrdinku tím, že ho zázračně najdu. Začaly mi téct slzy. "To jsem nechtěla, tak to nebylo!" chtěla jsem říct, ale nemohla jsem. Otočila jsem se zády k právníkovi a zeptala se ho, jestli by mi nemohl sehnat lékařské ošetření pro ruku, protože bolela jako čert.

Se zasádrovanou rukou jsem seděla ve vyšetřovací vazbě a hleděla na stůl, naproti mně seděl detektiv a usmíval se. Rozhodla jsem se, že co můžu ztratit, když mu to řeknu a tak mu všechno popsala, jak se to stalo. Mlčel celou dobu, co jsem mluvila i nějaký čas potom. Konečně promluvil a větu, kterou jsem slyšela moc ráda: "Chtějí s vámi mluvit rodiče uneseného chlapce. Vlastně to není dovoleno, ale jelikož se nechcete přiznat, nedáváte nám na vybranou." Vstal, otevřel dveře, dovnitř vešli dva lidé, které jsem hned poznala, byli to Sovovi, kterým se ztratil syn, ale neusmívali se, mračili se na mě a paní plakala, položila jsem kapesník, který jsem měla v kapse,
na stůl. Pohlédla na něj, jako by byl jedovatý, otočila se a opět vyšla z místnosti. Zůstala jsem sedět jako opařená a z očí se mi opět koulely slzy, kapesníkem jsem si utřela oči a pohlédla na pana Sovu, který nade mnou stál, jako rozzuřený anděl pomsty. Dostala jsem strach, takhle jsem ho nikdy neviděla, začalo mi být jasné, že pokud mi někdo pomůže, on to nebude…
"Proč jsi to udělala?" zeptal se a hleděl na mě, stále při tom stál u dveří, jakoby se mě bál. "To mě tak nenávidíš, že jsi mi unesla vlastního syna?"
"Já to neudělala. Zachránila jsem ho." řekla jsem potichu, věděla jsem, že kdyby se hodně naštval, zabil by mě…
"Zopakuj to víc nahlas!" zařval přes celou místnost.
"Já to neudělala. Zachránila jsem ho." řekla jsem nahlas a pohlédla mu zpříma do očí, což jsem dělala jen zřídka.
Nenávistně na mě pohlédl. "Nelži a neciv na mě!" řekla a nijak potichu. Jestli to takhle půjde dál, vysklí všechna okna…
Nevím, kde se ve mně vzala ta vlna odvahy, ale řekla jsem: "Já nelžu." řekla jsem zcela klidně. V tu chvíli stál najednou u mě a vlepil mi takovou facku, že jsem spadla z židle a roztrhla si ret o hranu stolu. Krev crčela na podlahu a mě prostoupila mdloba, poprvé v životě jsem omdlela a bylo to přesně v tu pravou chvíli.

Později jsem se dozvěděla, že mě odvezli do nemocnice, kde mě prohlédli, zašili mi ret, opravili sádru, která při mém pádu pukla a kvůli které jsem nejspíš omdlela, poté mě odvezli na jednolůžkový pokoj s ostrahou, venku i vevnitř. Další den byl soud, kam jsem mohla jít. Když jsem tam dorazila, převlečená do kostýmku, na nohách lodičky, se zašitým rtem a rukou v sádře, všichni co přišli aby, buď svědčili, nebo mě aspoň podpořili, byli v šoku. Došla jsem do soudní místnosti vrávoravým krokem a sedla si na místo obžalované a vedle mě můj právník, kterého mi přidělili, na místě obhajoby seděli Sovovi a jejich placený právník. Pohlédla jsem na místo, kde sedí porota, která teprve přijde, těsně před soudcem.
"Přichází porota" Pohlédla jsem tím směrem jedním okem, abych věděla, jak na tom jsem. Ale nic jsem nevyvodila, všichni se tvářili stejně, každý byl jiného věku, výšky, povolání, vzájemně se neznali. "Jak tohle dopadne?" pomyslela jsem si.
"Povstaňte, přichází soudce Savoy." Vstala jsem a podívala jsem se na něj s pokorou, tenhle člověk má v ruce můj život i osud. Nevypadal nijak zvláštně, muž okolo čtyřicítky, trochu při těle, chůze pevná a rázná, v obličeji přísný výraz a zelené oči.
"Posaďte se." řekl soudce a soudní zřízenec ho seznámil s případem a podal mu složku.
Postupně vypovídali všichni moji známí, spolužáci, učitelé, psychiatr, psycholožka, lidi, které jsem ten den potkala v lese, všichni se shodli v jednom: "Velmi milá vnímavá dívka, která by nikomu neublížila, snad jen sobě."
"Povstaňte, porota se odchází poradit." Povstala jsem a odešla se soudním zřízencem do cely, kde jsem měla počkat do té doby, než se porota poradí, potom jsem se vrátila opět na své místo.
"Povstaňte, přichází porota." povstala jsem a pak si znovu sedla.
"Dospěla porota k rozsudku?" zeptal se soudce.
"Ano dospěla ctihodnosti." odpověděl muž s brýlemi, typický knihomol.
"A ten zní?" zeptal se soudce.
"Shledáme obžalovanou NEVINOU z případu unesení dítěte." řekl knihomol.
Nemohla jsem tomu uvěřit, spravedlnost přeci jen existuje. Po odchodu soudce se se mnou právník rozloučila a já vyrazila domů.

Před vchodem do paneláku, mi někdo přimáčkl zbraň na záda a řekl: "Ruce vzhůru a otoč se." Dala jsem ruce vzhůru, i když s tou sádrou to šlo opravdu těžko a pomalu se otočila, stál za mnou pan Sova a mířil na mě pistolí 9 mm Browning short. Bylo mi hned jasné, že jeho omluvou mě to neskončí a on mě zastřelí, takže jsem dala ruce dolů. "Já vím, že jsi to udělala, i když u soudu jsi dělala neviňátko! Zasloužíš si zemřít, aspoň už nikomu žádné dítě neukradneš." řekl a vystřelil. Cítila jsem palčivou bolest na hrudníku a skácela se k zemi…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lenkaknel lenkaknel | Web | 14. července 2015 v 20:26 | Reagovat

Dobré, i když ten konec je trochu depresivní... Jen mě zaráží, kde se tam najednou bere knihomol? :-D

2 Suzy Suzy | 14. července 2015 v 20:30 | Reagovat

No to taky nevím, ale uznej tenhle sen bys nechtěla. Určitě nechceš vědět, co původně bylo místo Sovovi. Ale myslím, že to víš... :-D

3 lenkaknel lenkaknel | 15. července 2015 v 16:49 | Reagovat

Nechtěla. Má dedukce asi není na takové úrovni, abych na to přišla. Jestli to tu nechceš říkat veřejně, napiš mi na mail :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama