Červenec 2015

101 mandal pro krásný den - Albatros/CooBoo

31. července 2015 v 20:13 | Suzy |  Knihy

Zábava nejen pro děti


Pokud máte rádi omalovánky, ale ty standartní vás už nebaví, hned si utíkejte koupit tyto úžasné mandaly. Jsou dokonalé, já osobně jsem si je začala užívat hned, jak jsem přišla domů, jelikož už jsem chtěla kombinovat a zkoušet. Super na tom taky je, že můžete fixami i pastelkami, protože se to nepropíše jo a můžete si své dílko utrhnout, stejně jako známku, ale opatrně. Mrkající

Jsou tam různé, nikdy nevíte, co máte čekat na další stránce, ukázku můžete vidět v sekci Galerie, podsložka Recenze a když to rozkliknete, tak tam je sekce 101 mandal pro krásný den.

Přeji spoustu zábavy a napište, jak se vám knížka líbí. Usmívající se

Myšlenkové mapy

15. července 2015 v 22:52 | Suzy |  Články
Vždy jsem tento nový trend chtěla vyzkoušet, a proto jsem vybrala téma povídky, pod kterým jsem si opravdu nedokázala nic představit NERVY V ČOKOLÁDĚ. Díky mapě jsem si uspořádala myšlenky a vzniklo dokonce i více možností než jsem čekala. Nyní i vzniká povídka na jedno z témat, tipnete si, který jsem nakonec vybrala? Smějící se


Nepochopená

14. července 2015 v 18:08 | Suzy
Chodila jsem po pěšinkách klidným lesem, poslouchala zpěv ptáků, pozorovala hemžení v trávě a hlavně přemýšlela o té události. Ve snech jsem viděla jeho tvář, ve dnech zase výslechovou místnost, mysleli si, že jsem ho unesla já! Už zase se mi do očí draly slzy, ale já to nebyla, nikdy bych toho nebyla schopná.

Došla jsem k útesu a hleděla dolů.
"Tohle by byla taky možnost." pomyslela jsem. "Ne, bylo by to přiznání viny, musím se očistit, musím ho najít." Když jsem to domyslela až sem, slyšela jsem rachot a otočila se, jel za mnou kočárek, nikdo ho nedržel a mířil rovnou k útesu! Zvláštní bylo, že nikdo nevolal: "Ó mé dítě, pomoc zachraňte ho." O tom však nebyl čas přemýšlet, jelikož kočárek už se blížil. Rozběhla jsem se proti němu a vší silou jsem zaryla nohy do hlíny a napřáhla ruce. Kočárek do mě narazil plnou silou, skoro jsem to neustála a něco si udělala s rukou, ale zastavila jsem ho, když jsem se podívala dovnitř, málem mě to porazilo, vždyť to byl on, ten kluk z novin, jak si všichni myslí, že jsem ho unesla já, poznala bych ho kdekoliv. Pak mě napadlo: "Co tu dělá, neměl by být s únosci? Možná už jim k ničemu nebyl a chtěli ho zabít. Musím ten kočárek shodit dolů, aby na mě nepřišli!" Vyndala jsem malého z kočárku, který spal a shodila kočárek dolů. Zapla jsem si malého do speciální kapsy v bundě, jelikož jsem potřebovala ruce na zdolání cestičky kolem srázu dolů do města a vyrazila. Rukou jsem se chytla kmenu a dala nohu dolů na první kořen, potom jsem se pomalu posouvala dolů po cestě, kterou jsem šla snad tisíckrát, bohužel nikdy ne zraněná. Ruku jsem šetřila pomaleji, než jindy slezla dolů. Ještě kousek a budu dole na cestě. Konečně jsem stála na rovné silnici a vyrazila do města na policii, když jsem stála na zastávce, smála jsem se na celé kolo, "Našla jsem ho." byla jsem šťastná, už mě přestanou podezírat. Dojela jsem do města a rovnou šla na policii, když jsem řekla, že jsem našla dítě, co se ztratilo a že jsem ho zachránila z kočárku, který skoro spadl z útesu, všichni se na mě dívali jako na blázna. Vyndala jsem malého z kapsy a všichni užasli. Vzali mi dítě a mě odvedli do cely. Proč jsem nechápala, vždyť jsem ho zachránila, měli by být rádi…

Později za mnou přišel právník a řekl mi, že si všichni myslí, že to já jsem ho unesla a jak mě drželi ve vězení, tak jsem se bála a rozhodla se udělat ze sebe hrdinku tím, že ho zázračně najdu. Začaly mi téct slzy. "To jsem nechtěla, tak to nebylo!" chtěla jsem říct, ale nemohla jsem. Otočila jsem se zády k právníkovi a zeptala se ho, jestli by mi nemohl sehnat lékařské ošetření pro ruku, protože bolela jako čert.

Se zasádrovanou rukou jsem seděla ve vyšetřovací vazbě a hleděla na stůl, naproti mně seděl detektiv a usmíval se. Rozhodla jsem se, že co můžu ztratit, když mu to řeknu a tak mu všechno popsala, jak se to stalo. Mlčel celou dobu, co jsem mluvila i nějaký čas potom. Konečně promluvil a větu, kterou jsem slyšela moc ráda: "Chtějí s vámi mluvit rodiče uneseného chlapce. Vlastně to není dovoleno, ale jelikož se nechcete přiznat, nedáváte nám na vybranou." Vstal, otevřel dveře, dovnitř vešli dva lidé, které jsem hned poznala, byli to Sovovi, kterým se ztratil syn, ale neusmívali se, mračili se na mě a paní plakala, položila jsem kapesník, který jsem měla v kapse,
na stůl. Pohlédla na něj, jako by byl jedovatý, otočila se a opět vyšla z místnosti. Zůstala jsem sedět jako opařená a z očí se mi opět koulely slzy, kapesníkem jsem si utřela oči a pohlédla na pana Sovu, který nade mnou stál, jako rozzuřený anděl pomsty. Dostala jsem strach, takhle jsem ho nikdy neviděla, začalo mi být jasné, že pokud mi někdo pomůže, on to nebude…
"Proč jsi to udělala?" zeptal se a hleděl na mě, stále při tom stál u dveří, jakoby se mě bál. "To mě tak nenávidíš, že jsi mi unesla vlastního syna?"
"Já to neudělala. Zachránila jsem ho." řekla jsem potichu, věděla jsem, že kdyby se hodně naštval, zabil by mě…
"Zopakuj to víc nahlas!" zařval přes celou místnost.
"Já to neudělala. Zachránila jsem ho." řekla jsem nahlas a pohlédla mu zpříma do očí, což jsem dělala jen zřídka.
Nenávistně na mě pohlédl. "Nelži a neciv na mě!" řekla a nijak potichu. Jestli to takhle půjde dál, vysklí všechna okna…
Nevím, kde se ve mně vzala ta vlna odvahy, ale řekla jsem: "Já nelžu." řekla jsem zcela klidně. V tu chvíli stál najednou u mě a vlepil mi takovou facku, že jsem spadla z židle a roztrhla si ret o hranu stolu. Krev crčela na podlahu a mě prostoupila mdloba, poprvé v životě jsem omdlela a bylo to přesně v tu pravou chvíli.

Později jsem se dozvěděla, že mě odvezli do nemocnice, kde mě prohlédli, zašili mi ret, opravili sádru, která při mém pádu pukla a kvůli které jsem nejspíš omdlela, poté mě odvezli na jednolůžkový pokoj s ostrahou, venku i vevnitř. Další den byl soud, kam jsem mohla jít. Když jsem tam dorazila, převlečená do kostýmku, na nohách lodičky, se zašitým rtem a rukou v sádře, všichni co přišli aby, buď svědčili, nebo mě aspoň podpořili, byli v šoku. Došla jsem do soudní místnosti vrávoravým krokem a sedla si na místo obžalované a vedle mě můj právník, kterého mi přidělili, na místě obhajoby seděli Sovovi a jejich placený právník. Pohlédla jsem na místo, kde sedí porota, která teprve přijde, těsně před soudcem.
"Přichází porota" Pohlédla jsem tím směrem jedním okem, abych věděla, jak na tom jsem. Ale nic jsem nevyvodila, všichni se tvářili stejně, každý byl jiného věku, výšky, povolání, vzájemně se neznali. "Jak tohle dopadne?" pomyslela jsem si.
"Povstaňte, přichází soudce Savoy." Vstala jsem a podívala jsem se na něj s pokorou, tenhle člověk má v ruce můj život i osud. Nevypadal nijak zvláštně, muž okolo čtyřicítky, trochu při těle, chůze pevná a rázná, v obličeji přísný výraz a zelené oči.
"Posaďte se." řekl soudce a soudní zřízenec ho seznámil s případem a podal mu složku.
Postupně vypovídali všichni moji známí, spolužáci, učitelé, psychiatr, psycholožka, lidi, které jsem ten den potkala v lese, všichni se shodli v jednom: "Velmi milá vnímavá dívka, která by nikomu neublížila, snad jen sobě."
"Povstaňte, porota se odchází poradit." Povstala jsem a odešla se soudním zřízencem do cely, kde jsem měla počkat do té doby, než se porota poradí, potom jsem se vrátila opět na své místo.
"Povstaňte, přichází porota." povstala jsem a pak si znovu sedla.
"Dospěla porota k rozsudku?" zeptal se soudce.
"Ano dospěla ctihodnosti." odpověděl muž s brýlemi, typický knihomol.
"A ten zní?" zeptal se soudce.
"Shledáme obžalovanou NEVINOU z případu unesení dítěte." řekl knihomol.
Nemohla jsem tomu uvěřit, spravedlnost přeci jen existuje. Po odchodu soudce se se mnou právník rozloučila a já vyrazila domů.

Před vchodem do paneláku, mi někdo přimáčkl zbraň na záda a řekl: "Ruce vzhůru a otoč se." Dala jsem ruce vzhůru, i když s tou sádrou to šlo opravdu těžko a pomalu se otočila, stál za mnou pan Sova a mířil na mě pistolí 9 mm Browning short. Bylo mi hned jasné, že jeho omluvou mě to neskončí a on mě zastřelí, takže jsem dala ruce dolů. "Já vím, že jsi to udělala, i když u soudu jsi dělala neviňátko! Zasloužíš si zemřít, aspoň už nikomu žádné dítě neukradneš." řekl a vystřelil. Cítila jsem palčivou bolest na hrudníku a skácela se k zemi…

Láska v trolejbusu

14. července 2015 v 18:03 | Suzy |  Články
Určitě jste to zažili taky, jeli jste ve veřejné hromadné dopravě a někdo se vám líbil, ale báli jste se něco říct, co když má holku, nebudu se mu líbit, vysměje se mi a tak na něho budu jen koukat a kochat se a když se náhodou otočí, tak musím uhnout pohledem. Jako třeba já…

Jedu v trolejbusu dvacet šest v Brně a na jedné zastávce nastupuje kluk okolo dvaceti, třiceti let, trochu při těle, ale má příjemný výraz. Nastoupil spolu s kamarádem, který vystupuje o pár zastávek dál, pak ho mám jen pro sebe. Koukám na něj, ale když se střetneme pohledem, koukám se jinam, jsem zbabělá. Pořád si říkám, dám mu FB, ale v tom rozčílení si nemůžu vzpomenout, jak se tam jmenuji…
A najednou je čas vystoupit u Botanické zahrady, ale ne on vystupuje taky, jaká nepopsatelná radost mě prostupuje, třeba měl stejný nápad a něco mi řekne nebo dá lístek. Nakonec nastupuji na tramvaj směrem Technické muzeum a nechávám ho za sebou, ale stále hledím do místa, kde stál a ještě dlouho po tom, co mi zmizí z očí…

Zachovala bych se dneska jinak?
Dala bych neznámému klukovi svůj FB, kdybych ho znovu potkala?
Pro dnešek bych byla pro jednou spontánní a dala své srdce na váhy osudu, proto je odpověď ANO.

Na ocet - Jiří Růžička - Euromedia

6. července 2015 v 22:15 | Suzy |  Knihy

Baculky mají šanci


Svobodná Daniela, které už je pětatřicet a jak jí přibývají kila i roky, hledá lásku a píše blog. Ale jak by mohla mít šanci si někoho najít, když po nocích hlídá své kamarádce děti?

Stále však potkává samé blbce, třeba Michala, do kterého se zamiluje, ale ten ji moc nevyhledává, spíš na ni hraje habaďůru. Poté je tu ještě soused její kamarádky, který je bohužel vegetarián a proto ji nechce, jelikož Daniela se nechce masa vzdát. Pokouší se zhubnout, ale nějak jí to nejde a je jí stále špatně, má dokonce pár záchvatů. Ještěže na konce vše dopadne dobře a ona najde toho pravého, jak bylo od začátku jasné, ale tam kde by ho nikdo nehledal.

Tuto knihu doporučuji všem, kdo někam cestuje, a mají čas se zasmát. Nečekala jsem toho od této knihy moc, když si uvědomím, že ji napsal chlap, ale bavila mě od začátku až do konce. Plus musím pochválit obálku, která je opravdu famózní.

Uvězněni - Dana Šimková - nakladatelství Jiří Šandera

6. července 2015 v 18:33 | Suzy |  Knihy

Jedno špatné rozhodnutí


Kniha je dokonale napsána poutavým a gradujícím způsobem. Dokonce je v ní všechno - láska, napětí, jeskyně, dobrodružství, mezilidské vztahy,…

Přínosem také je, že je napsána z různých pohledů, a v této knize je dobře vidět, jak se všichni snaží dostat amatérské horolezce dolů živé, a to jak záchranáři, lékaři, novináři, dispečeři i kněz. Rodiny čekají na své drahé, zapojují se stovky a tisíce lidí, je spousta mrtvých, a to všechno na základě jednoho špatného rozhodnutí!

Skupina českých novinářů jede oslavit Silvestra na chatu ve Švýcarsku, kde se ovšem strhne lavina. Proto utečou z chaty, nevyužijí možnosti schovat se v jiné chatě nedaleko odtud, ale rozhodnou se pro slezení skrz jeskyni Naděje. Jednou z mála, kdo s tímto rozhodnutím nesouhlasí, je Jana Simonová, která celou skupinu vede dolů horou. Po cestě přijdou o své kolegy a zjistí o nich věci, které dříve nevěděli…

Jak to nakonec dopadne s našimi novináři?
Je Jana dostatečně silná, aby je dovedla dolů živé?

Girl Online - Zoe Sugg - Jota

6. července 2015 v 18:25 | Suzy |  Knihy

Tajemství se nevyplácí



Kniha pro bloggerky, o tom jak se může všechno zvrtnout proti vám, když vám psaní a svěřování dříve pomáhalo a nyní vám ničí život. Prostě pro mladé holky, které neví co s časem a tak si to přečtou, přesně pro mě. :D

Penny, obyčejná teanagerka, co začne psát anonymní blog o sobě, své rodině a přátelích a ne, že by se jí toho dělo zrovna málo. Zrovna nedávno prožila autonehodu, nic se nikomu nestalo, ale Penny si z toho odnesla záchvaty paniky a úzkosti, které vše trochu odstartovaly…
Tím, že se jí stane na jevišti největší trapas na světě a její exkamarádka to pověsí na internet, se to rozšíří jako požár a je to všude! A díky tomu nakonec přistoupí na to, že pojede s rodiči do New Yorku, ale u toho samozřejmě nemůže chybět její nejkamarád Elliot. Člověk by nevěřil, že se to nakonec může ještě zvrtnout v její prospěch a to v podobě Noaha…

Co má Noah za tajemství?
Jaký je Elliot?
A jak to nakonec všechno dopadne?