Kluk a piáno

8. dubna 2015 v 21:00 | Suzy |  Povídky
Kdo by si nechtěl vyzkoušet hrát nebo se jen dotknout nějakého hudebního nástroje, to opravdu nevím, i když Vám o jednom takovém člověku budu psát.
Byl to obyčejný kluk, jmenoval se třeba Pavel a ten nesnášel všechno, co mělo něco společného s hudbou. Od rádií, přes cédéčka až po koncerty různých kapel i vážné hudby a jak strašně nesnášel Hudební výchovu, to Vám snad nebudu ani popisovat. Zajímavé je, že celá jeho rodina byla plná zarytých zastánců hudby a to převážně vážně hudby, proto chtěli k hudbě vést i Pavla. Nemůžeme se proto divit, že postupně k narozeninám dostával různé hudební nástroje od flétny po klavír, které všechny skončily v šatní skříni, ale klavír se tam nevešel, a proto vévodil obývacímu pokoji. Samozřejmě, že rodiče chtěli, aby šel na Hudební školu, čemuž se Pavel postavil a nakonec šel na školu zaměřenou na PC technologie. Chtěl tam jít, protože miloval i rozuměl počítačům a také tam byla dlouhá vyučovací doba, takže se vracel v sedm-osm hodin večer a zase ráno měl na šestou nebo sedmou hodinu, takže doma moc dlouho nepobyl.
Jednou se vracel opravdu pozdě, jelikož se zdržel s kamarádem, museli spolu nutně něco probrat, a to novou myš k počítači, která se objevila na trhu. Probírali, jestli je vůbec v něčem lepší, než její starší předchůdkyně. A když se nakonec shodli na tom, že to tak je, bylo už kolem jedenácté hodiny a tak se Pavel rozhodl zkrátit si cestu přes Alfa pasáž, kde stál klavír pro veřejnost. A zrovna když vcházel do pasáže, tak u klavíru seděla krásná slečna a něco drnkala do kláves, něco mu to hrozně připomínalo a pak se to stalo, začala hrát procítěně melodii z Titaniku nebo jiného romantického slaďáku se zavřenýma očima, Pavla ta melodie zasahovala na tom nejchoulostivějším místě, jeho duše a tak tam jen stál a poslouchal s otevřenou pusou. Najednou dívka přestala hrát, nejspíš něco zaslechla, podívala se jeho směrem, a když si uvědomila, že ji někdo slyšel a než ji Pavel stačil zastavit, tak vstala, vzala si tašku a zmizela. Byl ohromen jejím talentem a říkal si, že to musí být jednoduché jen tak drnkat do kláves, a tak si sedl na její místo a zkoušel a zkoušel, první pokusy skončily nezdarem, ale čím déle trénoval, tím víc mu to šlo. Když se po delší době rozhlédl, všiml si, že je tu nějak víc světla, než když přišel a tak se podíval na hodinky a lekl se, vždyť za půl hodiny musí být ve škole! Vstal, vzal si věci a na chvilku zaváhal, rozhodl se, že ji napíše vzkaz, ale nevěděl co, tak jen zavřel klavír a rychle odešel, aby stihl školu.
Snažil se na tu melodii zapomenout, ale stále ho pronásledovala a tak utřel prach z klavíru a začal hrát každý den, až mu to opravdu začalo jít, tak se rozhodl vyzkoušet i zbytek nástrojů, které měl doma. Začal trénovat na housle, basu, violoncello, flétnu, bubny, harfu a mnoho dalších. Nakonec ho to tak začalo bavit, že přestoupil na tu Hudební školu, jak jeho rodiče tak chtěli. Když dělal Talentové zkoušky, tak se ho zeptali, na co bude hrát a on jim po pravdě odpověděl, na co chcete. Byl tam několik hodin, musel zahrát na všechny nástroje nějakou písničku. Když odcházel, zněl za ním potlesk.
Po dokončení školy, zažil velké uznání a stal se slavným, ale něco mu v životě stejně chybělo, byla to ta slečna, kvůli které změnil celý svůj život. Každý den chodil do pasáže a hrál to, co tam hrála ta slečna před ním, ale ona stále nepřicházela. Myslel si, že to bez ní nevydrží, vkrádala se mu i do snů, to ho ničilo. Rozhodl se, že už ví, co jí musí napsat na vzkaz, který v klavíru měl nechat už před tak dlouhou dobou. Vrátil se zpět do pasáže, vzal papír a začal psát: "To vy jediná jste mi změnila život, jen díky Vám na tomto světě stále jsem a nestal jsem se počítačovým technikem, ale naplnil jsem svůj osud. Za to Vám chci poděkovat. Pokud byste mohla, tak mi prosím zavolejte, musím se s Vámi znovu setkat, ale dnes už Vás utéct nenechám." Plus přidal svoje telefonní číslo a vložil vzkaz do klavíru. Každý den chodil vzkaz kontrolovat, ale on tvrdošíjně zůstával na svém místě. Až konečně jednou, když tam přišel tak u klavíru seděla dívka a četla si ten vzkaz. Hleděla na něj, jako by nikdy nic jiného vidět nechtěla a už vytahovala z tašky mobil, aby mu mohla zavolat. On se nerozmýšlel, přistoupil k ní a chytil ji za paži. Ona se rychle otočila, oči plné strachu, ale poté se její oči vyjasnily a ona se na něj usmála. Uvolnila mu kousek místa a nabídla mu místo k sezení a pak spolu začali hrát tu melodii. Melodii, která Pavlovi změnila život a díky níž našel svoji životní lásku. Nikdy se nedozvěděl jméno té skladby, ale vždy ji spolu hráli, až do konce svých krásných hudebních dnů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama