Detektiv Klubíčko

27. dubna 2015 v 18:09 | Suzy |  Povídky
Moje první detektivka tak na mě buďte hodní. Mrkající

Detektiv Klubíčko sedí za stolem a pokuřuje dýmku, v klidu vydechuje a nadechuje kouř. Já sedím naproti němu na pohovce a čekám, jsem nervózní, vlastně jsem tu byl na pohovoru, ale stále na mě jen hledí a neříká nic už půl hodiny. Hledím na obraz za ním, na kterém je vyobrazena krásná žena v bílém rouchu s dítětem, a přemýšlím, proč si ho dal na stěnu za sebe a ne na stěnu před sebe, kde visí hodiny. Také to vypadá jakoby na jedné straně pokoje, té jeho bylo moc věcí a na té druhé, mojí straně zase málo. Tento pokoj se mi zdá celý nějaký divný, jako by bylo přehozeno křeslo a pohovka. Konečně mi to došlo, přesně tak to totiž bylo.
Detektiv naproti se napřímil a hleděl na mě, vypadal, jako by to chtěl slyšet, to, že pokoj je obráceně, tak jsem to řekl. Detektiv Klubíčko se usmál a kývl.
"Že bych prošel zkouškou?" Napadlo mě.
"Ano, prošel." Řekl, jako by mi četl myšlenky. "Jediný ze sto dvaceti dvou, abych byl přesný." Začal hledat na stole. "Omlouvám se, už jsem ani nedoufal, že se najde někdo, kdo to pozná, a tak jsem tu naši smlouvu někam založil. Á tady je." Řekl a vytáhl z pod několika jiných papírů složku, a tu mi podal. Otevřel jsem ji a bylo v ní několik stran papíru popsaných z obou stran. Stálo tam, že za zranění způsobené v práci i s prací související neodpovídá zaměstnavatel, poskytne mi však první pomoc. Musím odevzdat vzorek ranní moči na analýzu drog a nechat si udělat krevní testy, aby měli jistotu, že jsem zcela zdráv a také potvrdili moji krevní skupinu. Dále tam bylo, že musím bydlet v jeho domě a tak dále.
"Hm, myslel jsem, že vám spíše budu dělat hospodyni a sekretářku, něco, při čem se maximálně říznu o papír?" Podotkl jsem.
"To není tak zcela pravda, i když jsem to tak zformuloval v inzerátu. Budete spíše můj asistent a pomáhat s řešením případů." Dále popotahoval z dýmky zcela nezaujatě.
"Počkat, jak to myslíte? Já jsem přece jen sekretář, neumím vyšetřovat případy." Řekl jsem ohromeně.
"Taky je nebudete vyšetřovat vy, ale já. Vy se budete jen zaučovat a třeba vás i někdy něco napadne, co mi unikne, i když o tom pochybuji." Pousmál se a v tu chvíli zazvoní telefon. "Tady detektiv Klubíčko, jak vám mohu pomoci?"
Nevím, co přesně říkají, ale řešili mrtvolu nějakého kluka v bytě, kde bydlí paní Deelová se svou dcerou, která není k nalezení, na ulici Písek, a nikdo neví, kdo ten kluk je, ani paní Deelová, ho nikdy neviděla. Jakubec se rozloučil, zavěsil telefon a prohlásil: "Tak a už je tu váš první případ, jedeme."
"Dobře, jedeme." Zopakoval jsem a s očekávání jsme vyšli z domu.
Venku jsme mávli na taxi a jeli do ulice Písek, vystoupili jsme před domem, vstoupili do domu, jelikož byly otevřené dveře a vyjeli do šestého patra. Dveře do bytu byly otevřené a uvnitř pobíhali policisté. "Sem nemůžete, probíhá tu vyšetřování vraždy." Oznámil nám jeden policista, který hlídal u dveří.
"Jsem detektiv Klubíčko a tohle je můj asistent." Ukázal mu průkaz a vešel do bytu. Policista se zmohl jen na nesrozumitelné mumlání.
Uvnitř to vypadalo jako po výbuchu, věci z poliček vyházené, nábytek taky všude možně a na jediném volném místě ležel muž kolem dvacítky s tupou ránou na hlavě. Klubíčko si k němu přiklekl, prohlédl mu ránu na hlavě a zorničky, jestli nebral drogy, ale vypadal celkem slušně. Vlasy měl učesané, oblečení kvalitní a ležel na zemi v poněkud klidné poloze, ruce složené na prsou, jako by jen spal. Jak jsem si ho prohlížel, tak Jakubec zmizel. Prošel jsem celý byt, vše si prohlédl, aniž bych se čehokoliv dotkl a našel Klubíčka, jak si povídá s paní Deelovou, která vzlykala na schodech.
"Kdy jste viděla svoji dceru naposled?" Zeptal se klidně.
"Nevím, přišla jsem z práce, když už tady ležel a Lucy tu nebyla, ale měla být už dávno doma…" Dál už nemohla mluvit, jelikož se dávila vzlyky.
"Hm asi půjdeme, už jsem viděl vše, jen kdybyste mi půjčila její fotku, pokud byste byla tak hodná." Zeptal se Jakubec.
Paní Deelová šla hledat fotku, Klubíčko se ke mně naklonil a pošeptal: "Myslím si, že to udělala její dcera, ale nemůžu to dokázat, dokud ji nenajdeme. Musíme jít domů, podívat se na její Facebooku a pokusit se najít její přátele, kteří by nám o ní řekli víc."
"Už jsem ji našla," Ozvala se najednou za mými zády paní Deelová. "nemohla jsem ji najít, mám málo jejich aktuálních fotek." Z fotky se na mě díval bledý obličej s tmavě hnědými vlasy a "šťastným" výrazem, bylo to poznat, ta holka byla v depresi. Pohlédl jsem na Klubíčka a poznal jsem na něm, že si myslí totéž. Rozloučili jsme se s paní Deelovou, sjeli výtahem do přízemí a vyšli ven na čerstvý vzduch. Musel jsem se zastavit a pořádně nadechnout, bylo mi trochu špatně.
"Tak co si o tom myslíte." Zeptal se Klubíčko.
"Myslím si, že byl nejdříve zabit a potom až byl udělán nepořádek. Hodlám se i tvrdit, že to byl její přítel, nebo aspoň bývalý přítel. V dětství musela být šikanována a následky si nese dodnes, to je vidět na té její fotce, také jsem zahlédl její poznámku na mikrovlnce, něco o tom "Mami něco uvař." podle písma je to ještě dítě, i když je jí skoro osmnáct let. Co je zvláštní, nemá v pokoji žádné fotky rodičů, přátel nebo nějaké módní hvězdy." Řekl jsem a čekal, že mi něco vytkne, že jsem se mýlil, ale Klubíčko se jen usmál, přikývl a mávl na taxi, které jelo kolem.

Konečně jsme se dostali do Klubíčkova domu, trvalo to déle, než když jsme jeli do bytu paní Deelové, jelikož byla hrozná zácpa. Detektiv však udržoval naprosté mlčení, i když jsme jeli přes hodinu a půl ve vedru v taxíku. Hrozně jsem se nudil a tak jsem stále koukal z okna, četl si nápisy ve výlohách a prohlížel si lidi, co šli okolo.
Klubíčko hned odešel do pracovny, nevěděl jsem co dělat a tak jsem šel najít kuchyni a něco ukuchtit, už jsem opravdu měl hlad. Našel jsem kuchyň, jídlo však ne, byla úplně vybílená, nic v ní nezůstalo. Nádobí bylo navršeno na hromadě, ani jediný pytlík čaje dokonce ani čistý hrnek. Proto jsem se vrátil k pracovně a nejistě zaklepal. Klubíčko rozzuřeně otevřel dveře a řekl: "Pravidlo číslo jedna, pokud se zavřu v pracovně, tak tam za mnou nikdo nesmí ani, kdyby hořelo!"
"Dobře, dobře omlouvám se. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli mi nedáte nějaké peníze, že bych zašel nakoupit, jeli jsme totiž okolo potravin a v kuchyni nic není." Při řeči jsem zvedl ruce na obranu a o krok ustoupil ode dveří. Detektiv vytáhl z kapsy peněženku, hodil jí po mně a zabouchl dveře. Zvedl jsem peněženku ze země a vyšel ven. V obchůdku nedaleko jsem nakoupil zásoby a vrátil se. V kuchyni jsem vše uklidil a uvařil guláš s knedlíkem. Udělal jsem jednu porci i pro detektiva a párkrát s ní přešel kolem dveří do pracovny, už jsem to chtěl vzdát, když ho konečně vůně jídla vylákala ven.
"Vy jste vařil?" Zeptal se udiveně.
"Ano, guláš s knedlíkem, doufám, že máte hlad." Řekl jsem, vzal jídlo do kuchyně a položil ho na stůl, hned vedle peněženky. Detektiv se do jídla pustil, jako by nejedl celé dny. Když jsme se konečně najedli, promluvili jsme si o případu a shrnuli všechny data. Zjistil jsem, co dělal detektiv v pracovně tak dlouho, našel její Facebook a všechny kamarády i spolužáky. Dozvěděl se toho o ní víc než dost, kde chodila na základní školu, že chodí k psychiatrovi, rodiče se rozvedli před šesti lety, atd. Bylo to ohromující, co se všechno dozvíte o člověku jen na Facebooku. Také, že ten mrtvý byl její kluk a že ona ho viděla, jak líbá nějakou cizí holku a tak mu utíkala a nechtěla si to nechat vysvětlit. Řekl mi, že našel na jejím profilu spoustu fotek z jednoho a téhož místa a neví kde to je, proto mě požádal, abych se také podíval, jestli jsem tam někdy nebyl. Šel jsem za ním do pracovny a pohlédl na monitor, byla tam fotka Lucy s tím mrtvým klukem, líbali se a seděli na kameni u řeky. Ihned jsem to místo poznal, bylo to kousek odsud pod Sadovým mostem, ihned jsem to taky řekl Jakubcovi, který se zazubil, oblékl si kabát a vyšel z domu. Nevěděl jsem, zda mám jít za ním a tak jsem si chtěl sednout na schody, když se otevřely dveře a tam stál Klubíčko: "Vy nechcete jít se mnou?"
"Jistěže že chci, jen jsem nevěděl, zda můžu." Řekl jsem.
"Tak jdeme." Řekl a nechal dveře otevřené, já jsem vyběhl za ním a dohnal ho na konci ulice. Když jsme došli k mostu, měl jsem divný pocit. Sešli jsme po schůdkách k molu a došli pod most, kde na kameni seděla Lucy a spala. Jakubec ji vzal do náruče a donesl ji do domu, hned také zavolal paní Deelové a oznámil jí, že jsme její dceru našli a že se na ni může zítra přijít podívat, poté zavolal policii a oznámil nalezení dívky a řekl jim, ať při jedou zítra, že už je pozdě. Uložil Lucy do postele, která byla připravena pro mě, a já si k ní sedl, kdyby se náhodou probudila, což se ovšem nestalo, spala, jako by jí do vody hodil. Ráno se ovšem vzbudila, začala ječet, praštila mě do nosu a vyběhla z pokoje. Slyšel jsem otevření dveří do pracovny i přes ten jekot a najednou bylo tichu. Držel jsem si kapesník u nosu a sešel dolů pod schody, kde stál Klubíčko a Lucy ležela pod ním na zemi, viditelně omráčená. Vytřeštil jsem na Jakubce oči, ale ten mě jen vzal za ruku a odvedl do kuchyně, zaklonil mi hlavu a přiložil na temeno studený obklad, po pěti minutách mi přestala téct krev a já si mohl sednout už normálně. "Co jste té dívce udělal?" Zeptal jsem se ohromeně.
"Jen jsem ji udeřil do temene, aby nám tady nevyváděla, dokud nepřijede její matka, právě jsem s ní volal a říkala, že je na cestě, tak co jsem měl jiného dělat?"
"Ale nemůžeme jí přece nechat ležet na chodbě." Podotkl jsem.
"Tak dobře vy citlivko." Povzdechl si Klubíčko a šel ji někam odklidit. Potom někdo zazvonil a já se vydal otevřít, z pracovny zrovna vyšel Klubíčko a otevřel první, byla tam policie a paní Deelová.
"Kde je moje dcera, chci ji vidět!" Řekl paní Deelová.
"V mojí pracovně, račte." Ukázal Klubíčko na dveře do pracovny. Paní Deelová i policisté se vhrnuli do pracovny a skutečně tu ležela Lucy omráčená na pohovce.
"Co jste jí to provedl?" Osopila se na něj paní Deelová.
"Napadla mého asistenta a chtěla nám opět utéct, tak co jsem měl dělat?" Při slovech o napadení asistenta se na mě paní Deelová omluvně podívala.
"Nu tak dobrá, ale proberte ji, musím s ní mluvit já i policie." Otočila se paní Deelová zpět na detektiva. Jakubec jí podržel pod nosem nějakou lahvičku a ona se probrala, sedla si a přitiskla se k matce. "Mami, proč tu jsme?"
"Dítě moje, copak ty si nic nepamatuješ?" Pohladila ji matka po tváři.
"Ne, jenom že jsem se strašně naštvala a uhodila Davea něčím do hlavy, nechtěl mě totiž pustit, potom spadl na zem a vypadal tak neuspořádaně, tak jsem mu zavřela oči a trochu ho upravila, poté jsem odešla z bytu. Udělalo se mi zle a tak jsem po cestě ven narazila do pár skříněk a asi rozbila zrcadlo. Bylo mi smutno a tak jsem zašla na naše zamilované místo a čekala na něj, ale on nepřišel, vždycky za mnou přijde, když tam sem. Nevím proč, asi to vycítí, že na něho čekám, chápete?" Lucy se na nás usmála. Matka se na ni zděšeně podívala a jeden z policistů vyšel z místnosti, při tom mluvil něco do vysílačky. Za chvilku jsme slyšeli, jak přijíždí záchranka a zastavuje přede dveřmi. Vyšli jsme všichni ven a tam se Lucy ujali dva pánové a s uklidňujícími slovy, ve stylu: "Teď pojedeme za Davem, ano?" ji odváděli do auta. Jakubec se rozloučil s policisty i paní Deelovou, které to zřejmě nedocházelo, šel do domu a zavřel se v pracovně. Já jsem se také rozloučil a jel k sobě domů, kde jsem si všechno sbalil, rozloučil se s paní domácí a přestěhoval se k detektivu Klubíčkovi. Už jsem se moc těšil na další případy a dobrodružství…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama