Duben 2015

Posedlost čtením

28. dubna 2015 v 20:59 | Suzy |  Povídky
Prší a prší. Kapky padají na okna a já píšu svůj příběh. Jen tak, samozřejmě. Možná, ale proto, že mě nebaví písnička (If I stay) nebo to, že opravdu nemám co dělat, tak poslouchejte příběh, který vám budu vyprávět.

Ahoj jmenuji se Dana a je mi šestnáct, chodím na střední školu do čtvrťáku, teda "chodím" jsem na dálkovém studiu a tak tam musím jít jen na zkoušení nebo testy. Proč nechodím do školy? No je to vlastně trochu praštěné, protože jsem nemocná, ale neplašte se, žádná rakovina nebo leukémie ani další smrtelná choroba. Vlastě jsem propadla čtení a stala jsem se na něm závislá a to tak, že nejím, nespím, jen čtu. Už dávno jsem přečetla všechny knihy v knihovničce i v městské knihovně, kde je zhruba třicet tisíc titulů, ale i ve všech knihovnách v naší zemi. Dokonce i ve všech ostatních zemích a naučila se dost jazyků, příliš mnoho. Dobré na to také je, že to co si přečtu, to si i pamatuji a proto jsem schopná učitelům zarecitovat celé učebnice, proto půjdu k maturitě o pár let dřív.
Teď ale ty špatné stránky, ležím v nemocnici na kapačkách, mám podváhu a nemám co číst! Jelikož nemůžu číst, protože nikde už žádné knihy nejsou, píšu si vlastní. Ve svém příběhu se zabývám sebou, mojí nemocí, jak jsem se k ní dostala, nebo jak se z ní hodlám dostat (ta ovšem není ještě napsaná). Nikdo neví jak mě vyléčit, zkoušeli mi vzít Moji poslední knihu i propisku abych nemohla psát ani číst a já jsem to skoro nepřežila, upadla jsem do kómatu, což je prý dost špatný. Bolí mě ruce, už nemůžu psát, ale musím, přesto odkládám notebook stranou a zavírám oči. Najednou slyším hlasité pípání a před očima mi blikají barevná světélka, přesto usínám. Někdo volá moje jméno, ale mě se nechce odpovídat, už ne. Najednou cítím klid a…

Suchá hadra na mořským dně

27. dubna 2015 v 18:36 | Suzy |  kroužek Tvůrčí psaní
Ahoj dnes jsme měli Tvůrčí psaní a měli jsme super zadání a to bylo napsat dialog na téma Suchá hadra na mořským dně

"Ach bože, jsem pod vodou. Pomoc zachraňte mně, nějakej blbec mě hodil do vody." Volala hadra.
"Neboj, mě taky." Ozvalo se za skálou.
"Kdo jsi, houba na nádobí?" Zeptala se hadra a dala oči v sloup.
"Tý brďo, jak jsi to poznala?" Z poza skály vylezla fialová a smějící se houbička na nádobí.
"Čemu se směješ, houbo?" Neodpověděla hadra. Chvilku bylo ticho. "Proč nic neříkáš?" Zeptala se hadra, protože se začala nudit.
"Jen tak, přemýšlím, jestli tě sem nehodili stejní lidé jako mě." Řehtala se houbička.
"Určitě ano, lidé jsou tak nepořádní až hanba." Odfoukla si hadra. "A proč sem vlastně hodili tebe?" Zeptala se.
"Prej blbě meju a radši si koupí hadru." Odvětila houbička.
"Hm tak to je fakt skvělý." Povzdechla si hadra.
Po chvíli se opět ozvala houbička. "Hele vidíš to taky, myslím to světlo?"
"Jop vidím. Co to je?" Ptala se hadra.
V dálce bylo vidět potápěče s baterkou. "Jé hele, už pro mě plavou." Smála se houbička a leskla se ve světle z baterky.
"Jak to?" Divila se hadra.
"No lidi, co mě zahodili, slíbili, že si mě najdou, pokud jim nebude vyhovovat nový hadr." Vysvětlila houbička. V tu chvíli ji chytil potápěč do ruky a plul s ní k hladině.
"Tak ahoj." Volala hadra a vesele se řehnila na dně, protože věděla, co bude houbička umývat a ani se neptejte co…

Detektiv Klubíčko

27. dubna 2015 v 18:09 | Suzy |  Povídky
Moje první detektivka tak na mě buďte hodní. Mrkající

Detektiv Klubíčko sedí za stolem a pokuřuje dýmku, v klidu vydechuje a nadechuje kouř. Já sedím naproti němu na pohovce a čekám, jsem nervózní, vlastně jsem tu byl na pohovoru, ale stále na mě jen hledí a neříká nic už půl hodiny. Hledím na obraz za ním, na kterém je vyobrazena krásná žena v bílém rouchu s dítětem, a přemýšlím, proč si ho dal na stěnu za sebe a ne na stěnu před sebe, kde visí hodiny. Také to vypadá jakoby na jedné straně pokoje, té jeho bylo moc věcí a na té druhé, mojí straně zase málo. Tento pokoj se mi zdá celý nějaký divný, jako by bylo přehozeno křeslo a pohovka. Konečně mi to došlo, přesně tak to totiž bylo.
Detektiv naproti se napřímil a hleděl na mě, vypadal, jako by to chtěl slyšet, to, že pokoj je obráceně, tak jsem to řekl. Detektiv Klubíčko se usmál a kývl.
"Že bych prošel zkouškou?" Napadlo mě.
"Ano, prošel." Řekl, jako by mi četl myšlenky. "Jediný ze sto dvaceti dvou, abych byl přesný." Začal hledat na stole. "Omlouvám se, už jsem ani nedoufal, že se najde někdo, kdo to pozná, a tak jsem tu naši smlouvu někam založil. Á tady je." Řekl a vytáhl z pod několika jiných papírů složku, a tu mi podal. Otevřel jsem ji a bylo v ní několik stran papíru popsaných z obou stran. Stálo tam, že za zranění způsobené v práci i s prací související neodpovídá zaměstnavatel, poskytne mi však první pomoc. Musím odevzdat vzorek ranní moči na analýzu drog a nechat si udělat krevní testy, aby měli jistotu, že jsem zcela zdráv a také potvrdili moji krevní skupinu. Dále tam bylo, že musím bydlet v jeho domě a tak dále.
"Hm, myslel jsem, že vám spíše budu dělat hospodyni a sekretářku, něco, při čem se maximálně říznu o papír?" Podotkl jsem.
"To není tak zcela pravda, i když jsem to tak zformuloval v inzerátu. Budete spíše můj asistent a pomáhat s řešením případů." Dále popotahoval z dýmky zcela nezaujatě.
"Počkat, jak to myslíte? Já jsem přece jen sekretář, neumím vyšetřovat případy." Řekl jsem ohromeně.
"Taky je nebudete vyšetřovat vy, ale já. Vy se budete jen zaučovat a třeba vás i někdy něco napadne, co mi unikne, i když o tom pochybuji." Pousmál se a v tu chvíli zazvoní telefon. "Tady detektiv Klubíčko, jak vám mohu pomoci?"
Nevím, co přesně říkají, ale řešili mrtvolu nějakého kluka v bytě, kde bydlí paní Deelová se svou dcerou, která není k nalezení, na ulici Písek, a nikdo neví, kdo ten kluk je, ani paní Deelová, ho nikdy neviděla. Jakubec se rozloučil, zavěsil telefon a prohlásil: "Tak a už je tu váš první případ, jedeme."
"Dobře, jedeme." Zopakoval jsem a s očekávání jsme vyšli z domu.
Venku jsme mávli na taxi a jeli do ulice Písek, vystoupili jsme před domem, vstoupili do domu, jelikož byly otevřené dveře a vyjeli do šestého patra. Dveře do bytu byly otevřené a uvnitř pobíhali policisté. "Sem nemůžete, probíhá tu vyšetřování vraždy." Oznámil nám jeden policista, který hlídal u dveří.
"Jsem detektiv Klubíčko a tohle je můj asistent." Ukázal mu průkaz a vešel do bytu. Policista se zmohl jen na nesrozumitelné mumlání.
Uvnitř to vypadalo jako po výbuchu, věci z poliček vyházené, nábytek taky všude možně a na jediném volném místě ležel muž kolem dvacítky s tupou ránou na hlavě. Klubíčko si k němu přiklekl, prohlédl mu ránu na hlavě a zorničky, jestli nebral drogy, ale vypadal celkem slušně. Vlasy měl učesané, oblečení kvalitní a ležel na zemi v poněkud klidné poloze, ruce složené na prsou, jako by jen spal. Jak jsem si ho prohlížel, tak Jakubec zmizel. Prošel jsem celý byt, vše si prohlédl, aniž bych se čehokoliv dotkl a našel Klubíčka, jak si povídá s paní Deelovou, která vzlykala na schodech.
"Kdy jste viděla svoji dceru naposled?" Zeptal se klidně.
"Nevím, přišla jsem z práce, když už tady ležel a Lucy tu nebyla, ale měla být už dávno doma…" Dál už nemohla mluvit, jelikož se dávila vzlyky.
"Hm asi půjdeme, už jsem viděl vše, jen kdybyste mi půjčila její fotku, pokud byste byla tak hodná." Zeptal se Jakubec.
Paní Deelová šla hledat fotku, Klubíčko se ke mně naklonil a pošeptal: "Myslím si, že to udělala její dcera, ale nemůžu to dokázat, dokud ji nenajdeme. Musíme jít domů, podívat se na její Facebooku a pokusit se najít její přátele, kteří by nám o ní řekli víc."
"Už jsem ji našla," Ozvala se najednou za mými zády paní Deelová. "nemohla jsem ji najít, mám málo jejich aktuálních fotek." Z fotky se na mě díval bledý obličej s tmavě hnědými vlasy a "šťastným" výrazem, bylo to poznat, ta holka byla v depresi. Pohlédl jsem na Klubíčka a poznal jsem na něm, že si myslí totéž. Rozloučili jsme se s paní Deelovou, sjeli výtahem do přízemí a vyšli ven na čerstvý vzduch. Musel jsem se zastavit a pořádně nadechnout, bylo mi trochu špatně.
"Tak co si o tom myslíte." Zeptal se Klubíčko.
"Myslím si, že byl nejdříve zabit a potom až byl udělán nepořádek. Hodlám se i tvrdit, že to byl její přítel, nebo aspoň bývalý přítel. V dětství musela být šikanována a následky si nese dodnes, to je vidět na té její fotce, také jsem zahlédl její poznámku na mikrovlnce, něco o tom "Mami něco uvař." podle písma je to ještě dítě, i když je jí skoro osmnáct let. Co je zvláštní, nemá v pokoji žádné fotky rodičů, přátel nebo nějaké módní hvězdy." Řekl jsem a čekal, že mi něco vytkne, že jsem se mýlil, ale Klubíčko se jen usmál, přikývl a mávl na taxi, které jelo kolem.

Konečně jsme se dostali do Klubíčkova domu, trvalo to déle, než když jsme jeli do bytu paní Deelové, jelikož byla hrozná zácpa. Detektiv však udržoval naprosté mlčení, i když jsme jeli přes hodinu a půl ve vedru v taxíku. Hrozně jsem se nudil a tak jsem stále koukal z okna, četl si nápisy ve výlohách a prohlížel si lidi, co šli okolo.
Klubíčko hned odešel do pracovny, nevěděl jsem co dělat a tak jsem šel najít kuchyni a něco ukuchtit, už jsem opravdu měl hlad. Našel jsem kuchyň, jídlo však ne, byla úplně vybílená, nic v ní nezůstalo. Nádobí bylo navršeno na hromadě, ani jediný pytlík čaje dokonce ani čistý hrnek. Proto jsem se vrátil k pracovně a nejistě zaklepal. Klubíčko rozzuřeně otevřel dveře a řekl: "Pravidlo číslo jedna, pokud se zavřu v pracovně, tak tam za mnou nikdo nesmí ani, kdyby hořelo!"
"Dobře, dobře omlouvám se. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli mi nedáte nějaké peníze, že bych zašel nakoupit, jeli jsme totiž okolo potravin a v kuchyni nic není." Při řeči jsem zvedl ruce na obranu a o krok ustoupil ode dveří. Detektiv vytáhl z kapsy peněženku, hodil jí po mně a zabouchl dveře. Zvedl jsem peněženku ze země a vyšel ven. V obchůdku nedaleko jsem nakoupil zásoby a vrátil se. V kuchyni jsem vše uklidil a uvařil guláš s knedlíkem. Udělal jsem jednu porci i pro detektiva a párkrát s ní přešel kolem dveří do pracovny, už jsem to chtěl vzdát, když ho konečně vůně jídla vylákala ven.
"Vy jste vařil?" Zeptal se udiveně.
"Ano, guláš s knedlíkem, doufám, že máte hlad." Řekl jsem, vzal jídlo do kuchyně a položil ho na stůl, hned vedle peněženky. Detektiv se do jídla pustil, jako by nejedl celé dny. Když jsme se konečně najedli, promluvili jsme si o případu a shrnuli všechny data. Zjistil jsem, co dělal detektiv v pracovně tak dlouho, našel její Facebook a všechny kamarády i spolužáky. Dozvěděl se toho o ní víc než dost, kde chodila na základní školu, že chodí k psychiatrovi, rodiče se rozvedli před šesti lety, atd. Bylo to ohromující, co se všechno dozvíte o člověku jen na Facebooku. Také, že ten mrtvý byl její kluk a že ona ho viděla, jak líbá nějakou cizí holku a tak mu utíkala a nechtěla si to nechat vysvětlit. Řekl mi, že našel na jejím profilu spoustu fotek z jednoho a téhož místa a neví kde to je, proto mě požádal, abych se také podíval, jestli jsem tam někdy nebyl. Šel jsem za ním do pracovny a pohlédl na monitor, byla tam fotka Lucy s tím mrtvým klukem, líbali se a seděli na kameni u řeky. Ihned jsem to místo poznal, bylo to kousek odsud pod Sadovým mostem, ihned jsem to taky řekl Jakubcovi, který se zazubil, oblékl si kabát a vyšel z domu. Nevěděl jsem, zda mám jít za ním a tak jsem si chtěl sednout na schody, když se otevřely dveře a tam stál Klubíčko: "Vy nechcete jít se mnou?"
"Jistěže že chci, jen jsem nevěděl, zda můžu." Řekl jsem.
"Tak jdeme." Řekl a nechal dveře otevřené, já jsem vyběhl za ním a dohnal ho na konci ulice. Když jsme došli k mostu, měl jsem divný pocit. Sešli jsme po schůdkách k molu a došli pod most, kde na kameni seděla Lucy a spala. Jakubec ji vzal do náruče a donesl ji do domu, hned také zavolal paní Deelové a oznámil jí, že jsme její dceru našli a že se na ni může zítra přijít podívat, poté zavolal policii a oznámil nalezení dívky a řekl jim, ať při jedou zítra, že už je pozdě. Uložil Lucy do postele, která byla připravena pro mě, a já si k ní sedl, kdyby se náhodou probudila, což se ovšem nestalo, spala, jako by jí do vody hodil. Ráno se ovšem vzbudila, začala ječet, praštila mě do nosu a vyběhla z pokoje. Slyšel jsem otevření dveří do pracovny i přes ten jekot a najednou bylo tichu. Držel jsem si kapesník u nosu a sešel dolů pod schody, kde stál Klubíčko a Lucy ležela pod ním na zemi, viditelně omráčená. Vytřeštil jsem na Jakubce oči, ale ten mě jen vzal za ruku a odvedl do kuchyně, zaklonil mi hlavu a přiložil na temeno studený obklad, po pěti minutách mi přestala téct krev a já si mohl sednout už normálně. "Co jste té dívce udělal?" Zeptal jsem se ohromeně.
"Jen jsem ji udeřil do temene, aby nám tady nevyváděla, dokud nepřijede její matka, právě jsem s ní volal a říkala, že je na cestě, tak co jsem měl jiného dělat?"
"Ale nemůžeme jí přece nechat ležet na chodbě." Podotkl jsem.
"Tak dobře vy citlivko." Povzdechl si Klubíčko a šel ji někam odklidit. Potom někdo zazvonil a já se vydal otevřít, z pracovny zrovna vyšel Klubíčko a otevřel první, byla tam policie a paní Deelová.
"Kde je moje dcera, chci ji vidět!" Řekl paní Deelová.
"V mojí pracovně, račte." Ukázal Klubíčko na dveře do pracovny. Paní Deelová i policisté se vhrnuli do pracovny a skutečně tu ležela Lucy omráčená na pohovce.
"Co jste jí to provedl?" Osopila se na něj paní Deelová.
"Napadla mého asistenta a chtěla nám opět utéct, tak co jsem měl dělat?" Při slovech o napadení asistenta se na mě paní Deelová omluvně podívala.
"Nu tak dobrá, ale proberte ji, musím s ní mluvit já i policie." Otočila se paní Deelová zpět na detektiva. Jakubec jí podržel pod nosem nějakou lahvičku a ona se probrala, sedla si a přitiskla se k matce. "Mami, proč tu jsme?"
"Dítě moje, copak ty si nic nepamatuješ?" Pohladila ji matka po tváři.
"Ne, jenom že jsem se strašně naštvala a uhodila Davea něčím do hlavy, nechtěl mě totiž pustit, potom spadl na zem a vypadal tak neuspořádaně, tak jsem mu zavřela oči a trochu ho upravila, poté jsem odešla z bytu. Udělalo se mi zle a tak jsem po cestě ven narazila do pár skříněk a asi rozbila zrcadlo. Bylo mi smutno a tak jsem zašla na naše zamilované místo a čekala na něj, ale on nepřišel, vždycky za mnou přijde, když tam sem. Nevím proč, asi to vycítí, že na něho čekám, chápete?" Lucy se na nás usmála. Matka se na ni zděšeně podívala a jeden z policistů vyšel z místnosti, při tom mluvil něco do vysílačky. Za chvilku jsme slyšeli, jak přijíždí záchranka a zastavuje přede dveřmi. Vyšli jsme všichni ven a tam se Lucy ujali dva pánové a s uklidňujícími slovy, ve stylu: "Teď pojedeme za Davem, ano?" ji odváděli do auta. Jakubec se rozloučil s policisty i paní Deelovou, které to zřejmě nedocházelo, šel do domu a zavřel se v pracovně. Já jsem se také rozloučil a jel k sobě domů, kde jsem si všechno sbalil, rozloučil se s paní domácí a přestěhoval se k detektivu Klubíčkovi. Už jsem se moc těšil na další případy a dobrodružství…

Jak se zlo obrátilo v dobro

27. dubna 2015 v 18:03 | Suzy |  Povídky
moje první Bajka a rovnou O lišce a podvádění u testu

Jednou ve špinavém a zpustlém lese u silnice žil jeden náladový lišák, který učil všechna zvířátka v lese, protože se narodil v laboratoři a všechno se tam naučil. Jednou zjistil, že jeden jeho žák, malý divočák měl tahák u písemky a to se ve Zvířecí škole přísně trestalo, ale lišák měl dilema, chtěl se malého divočáčka zbavit, jelikož byl nejhloupější. Dobré však bylo, že rodiče divočáčka s tím souhlasili a shodli se na tom, že by to bylo dobré i pro ně. Lišák se však šel poradit se sovou a ta mu poradila, že by se mu měl víc věnovat a že se zlepší. Lišák se mu tedy začal více věnovat a z divočáčka se stal nejchytřejší žák ve škole.

Básně - Antonín Sova - nakladatelství HOST

16. dubna 2015 v 11:20 | Suzy

Sova, nejen básně

Když jsem tuto knihu dostala do ruky, byla jsem z ní zmatená a nevěděla co s ní? Básně sice čtu, ale jak napsat recenzi na knihu, která je souborem pěti nejlepších autorových knih - Z mého kraje, Zlomená duše, Vybouřené smutky, Ještě jednou se vrátíme… a Lyrika lásky a života. Proto jsem se rozhodla ji složit z několika bodů:

1. informace o autorovi:
Antonín Sova (26. února 1864 Pacov - 16. srpna 1928 Pacov) byl český básník a prozaik, 1. ředitel Městské knihovny v Praze. Jeho dílo bylo ovlivněno směry realismem, symbolismem, impresionismem, přírodní a subjektivní lyriku. Sova svými díly útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé generace a tak dále…
(Které si samozřejmě můžete přečíst na wiki, ale tak aspoň zmínkou.)

2. Ukázka:
Sloky
Přes žloutnoucí stromy šerá
v okna zří nám obloha.
Maškaráda… Ještě včera
chtěla jsem rvát se o boha.
Mrtvý, mrtvý, zdálo se mi,
světla planou nad hrobem.
Živ je, živ, leč němý, němý,
výmluvným svým způsobem.

3. Zhodnocení:
Úplně nejlepší soubor básní jaký jsem kdy četla, je pravda, že by se mi tam líbila třeba nějaká umělecká fotka oddělující určité knihy, ale jinak je to úžasná knihy, plná inspirace.
Dalo by se opravdu říci, že je to soubor pěti nejlepších knih? Ano, samozřejmě že dal a můžu to říct s klidem a jistotou, jelikož jsem četla i další knihy od tohoto autora.
Můžu také říci, obsahuje všechno? Ano, obsahuje ukázku autorova vývoje i všechny styly, kterými psal.

Nestydaté plavky - CD Payne - nakladatelství JOTA

16. dubna 2015 v 11:09 | Suzy |  Knihy

C. D. Payne jako vyšitý


C. D. Payne opět vytvořil něco nového, co na prodejních pultech ještě nemá obdoby. Kniha, která je zasazena do roku 1957, kdy plavky zakrývaly vše a bikiny byly sprosté slovo.

Na knize se mi líbilo, že se tam pořád něco děje a obsahuje úžasné hlášky. Samozřejmě se tam objevuje spousta nahoty a dobrý konec, přesně jak to má být. Dá se přečíst za jediný den a samozřejmě se u toho hodně nasmějete. No a není ta obálka krásná? Neláká vás po ní sáhnout? Mrkající

Colm Moran, hlavní postava knihy, chce začít točit filmy v Hollywoodu, ale jeho táta mu na něho nechce dát peníze a tak se dohodnou, že Colm pojede do malého města Ukiah v Kalifornii a když postaví na nohy firmu po jeho strýci Decentní dáma s. r. o., která vyrábí plavky pro korpulentní ženy, tak investici, do synovy kariéry ještě zváží. Když dojede do Ukiahu je město ještě menší než si původně myslel, ale nakonec zjistí, že tam asi nebude taková nuda, je tu totiž dost pohledných dam, které mají o Colma zájem, ale on zanechal doma jednu nadějnou herečku Betty, která je velmi krásná, ale on vlastně neví, jestli ji miluje nebo ne. Poté pozná svoji hospodyni Jean, do které se zamiluje okamžitě, ale ona je vůči němu chladná. Poté mu jedna švadlena z firmy dohodí svou vnučku Juanitu, krásnou a blond, ale je tu jeden zádrhel, nemůže s ním spát, jelikož její rodina je velice plodná, tak jedině po svatbě, stejně s ní ale chodí na rande, aby Jean začala žárlit. Poté se na scéně objevuje i nová návrhářka Norma, která po Colmovi hned jde, naštěstí Juanita využije svoje zdroje a hned mají pro Normu nápadníka jistého Slada, do kterého ovšem kdysi byla zamilovaná i Jean a Slade nelení a zamilují se do něj obě, což se ale Colmovi moc nelíbí…

A jak to nakonec dopadne?
S kým skončí Slade a s kým Colm, nebo Norma?
A jak to vlastně dopadne s Decentní dámou a proč jsem se lehce zmínila o bikinách, že by nový trend, s kterým se chtějí prosadit Colm s Normou, nebo se vás snažím jenom zmást? Smějící se

Julie - Anne Fortierová - nakladatelství IKAR

10. dubna 2015 v 23:29 | Suzy |  Knihy

Julie a Romeo trochu jinak



Žánr:
Literatura světová - Romány
Rok vydání:2011, 1. vydání originálu: 2010

Počet stran:368
Nakladatelství:Ikar
Originální název:Juliet
Vazba knihy:vázaná s přebalem


Tato kniha se opravdu vymyká všem, co jsem kdy četla, je v ní totiž všechno: vraždy, tajemství, poklad, zlato, láska, mafie, Shakespeare, kletba… a mnoho dalších, což byste od této knihy určitě nečekali a to nejen proto, že se jmenuje po Julii ze Shakespeara, ale s touto kráskou má jen pramálo společného.

V příběhu se nejedná jen o lásku dvou lidí, ale i o dvou sestrách Giuliettě, která zjistí, že se vlastně jmenuje Julie a Janice, její sestře, které o sobě navzájem zjistí, co samy nevěděly. Zjistí, že jsou přímými potomky Juliette, která opravdu existovala, ne že ji stvořil nějaký muž, jménem Williame Shakespeare a tento příběh v příběhu se stal dávno před ním, dokonce že se nestala ve Veroně, ale v malém městě Siena a rody se přejmenoval, aby nikdo nepojal podezření.

Tuto knihu, která je samé překvapení, si určitě musíte přečíst, pokud máte rádi Julii od Shakespeara, morové epidemie, rozhádané rody, nebo koňské Palio, určitě tuto knihu nepřehlédněte. Jo a ještě tak mimochodem má moc krásnou obálku, alespoň podle mě.

Kluk a piáno

8. dubna 2015 v 21:00 | Suzy |  Povídky

Inspirací mi byl projekt Klavíry pro Brno, což jsou klavíry volně přístupné na ulicích Brna. Přesněji konkrétní klavír a to ten, co byl v Brně v Alfa pasáži. Více si o tom můžete přečíst tady:

Kdo by si nechtěl vyzkoušet hrát nebo se jen dotknout nějakého hudebního nástroje, to opravdu nevím, i když Vám o jednom takovém člověku budu psát.
Byl to obyčejný kluk, jmenoval se třeba Pavel a ten nesnášel všechno, co mělo něco společného s hudbou. Od rádií, přes cédéčka až po koncerty různých kapel i vážné hudby a jak strašně nesnášel Hudební výchovu, to Vám snad nebudu ani popisovat. Zajímavé je, že celá jeho rodina byla plná zarytých zastánců hudby a to převážně vážně hudby, proto chtěli k hudbě vést i Pavla. Nemůžeme se proto divit, že postupně k narozeninám dostával různé hudební nástroje od flétny po klavír, které všechny skončily v šatní skříni, ale klavír se tam nevešel, a proto vévodil obývacímu pokoji. Samozřejmě, že rodiče chtěli, aby šel na Hudební školu, čemuž se Pavel postavil a nakonec šel na školu zaměřenou na PC technologie. Chtěl tam jít, protože miloval i rozuměl počítačům a také tam byla dlouhá vyučovací doba, takže se vracel v sedm-osm hodin večer a zase ráno měl na šestou nebo sedmou hodinu, takže doma moc dlouho nepobyl.
Jednou se vracel opravdu pozdě, jelikož se zdržel s kamarádem, museli spolu nutně něco probrat, a to novou myš k počítači, která se objevila na trhu. Probírali, jestli je vůbec v něčem lepší, než její starší předchůdkyně. A když se nakonec shodli na tom, že to tak je, bylo už kolem jedenácté hodiny a tak se Pavel rozhodl zkrátit si cestu přes Alfa pasáž, kde stál klavír pro veřejnost. A zrovna když vcházel do pasáže, tak u klavíru seděla krásná slečna a něco drnkala do kláves, něco mu to hrozně připomínalo a pak se to stalo, začala hrát procítěně melodii z Titaniku nebo jiného romantického slaďáku se zavřenýma očima, Pavla ta melodie zasahovala na tom nejchoulostivějším místě, jeho duše a tak tam jen stál a poslouchal s otevřenou pusou. Najednou dívka přestala hrát, nejspíš něco zaslechla, podívala se jeho směrem, a když si uvědomila, že ji někdo slyšel a než ji Pavel stačil zastavit, tak vstala, vzala si tašku a zmizela. Byl ohromen jejím talentem a říkal si, že to musí být jednoduché jen tak drnkat do kláves, a tak si sedl na její místo a zkoušel a zkoušel, první pokusy skončily nezdarem, ale čím déle trénoval, tím víc mu to šlo. Když se po delší době rozhlédl, všiml si, že je tu nějak víc světla, než když přišel a tak se podíval na hodinky a lekl se, vždyť za půl hodiny musí být ve škole! Vstal, vzal si věci a na chvilku zaváhal, rozhodl se, že ji napíše vzkaz, ale nevěděl co, tak jen zavřel klavír a rychle odešel, aby stihl školu.
Snažil se na tu melodii zapomenout, ale stále ho pronásledovala a tak utřel prach z klavíru a začal hrát každý den, až mu to opravdu začalo jít, tak se rozhodl vyzkoušet i zbytek nástrojů, které měl doma. Začal trénovat na housle, basu, violoncello, flétnu, bubny, harfu a mnoho dalších. Nakonec ho to tak začalo bavit, že přestoupil na tu Hudební školu, jak jeho rodiče tak chtěli. Když dělal Talentové zkoušky, tak se ho zeptali, na co bude hrát a on jim po pravdě odpověděl, na co chcete. Byl tam několik hodin, musel zahrát na všechny nástroje nějakou písničku. Když odcházel, zněl za ním potlesk.
Po dokončení školy, zažil velké uznání a stal se slavným, ale něco mu v životě stejně chybělo, byla to ta slečna, kvůli které změnil celý svůj život. Každý den chodil do pasáže a hrál to, co tam hrála ta slečna před ním, ale ona stále nepřicházela. Myslel si, že to bez ní nevydrží, vkrádala se mu i do snů, to ho ničilo. Rozhodl se, že už ví, co jí musí napsat na vzkaz, který v klavíru měl nechat už před tak dlouhou dobou. Vrátil se zpět do pasáže, vzal papír a začal psát: "To vy jediná jste mi změnila život, jen díky Vám na tomto světě stále jsem a nestal jsem se počítačovým technikem, ale naplnil jsem svůj osud. Za to Vám chci poděkovat. Pokud byste mohla, tak mi prosím zavolejte, musím se s Vámi znovu setkat, ale dnes už Vás utéct nenechám." Plus přidal svoje telefonní číslo a vložil vzkaz do klavíru. Každý den chodil vzkaz kontrolovat, ale on tvrdošíjně zůstával na svém místě. Až konečně jednou, když tam přišel tak u klavíru seděla dívka a četla si ten vzkaz. Hleděla na něj, jako by nikdy nic jiného vidět nechtěla a už vytahovala z tašky mobil, aby mu mohla zavolat. On se nerozmýšlel, přistoupil k ní a chytil ji za paži. Ona se rychle otočila, oči plné strachu, ale poté se její oči vyjasnily a ona se na něj usmála. Uvolnila mu kousek místa a nabídla mu místo k sezení a pak spolu začali hrát tu melodii. Melodii, která Pavlovi změnila život a díky níž našel svoji životní lásku. Nikdy se nedozvěděl jméno té skladby, ale vždy ji spolu hráli, až do konce svých krásných hudebních dnů…