Proč žít?

30. prosince 2014 v 20:45 | Suzy |  Povídky
Už jsou to celé dva dny od doby, kdy její dědeček zesnul. -Nemohu tomu uvěřit. Jak teď bez něj budu žít?- Takhle přemýšlí Astrid sedící na zápraží domu, ve kterém se koná smuteční hostina, konající se za jejího dědečka. Dům je už starý, postavený z červených pálených cihel se starou střechou pokrytou mechem. Jen tam tak sedí a kouká se do zahrady, ve které ještě před pár dny trávila čas se svým dědečkem.
Nikdy na něj nezapomenu. Slibuje si Astrid.
Před dům vyjde paní se zrzavými vlasy a sedá si kousek vedle Astrid a dává ji ruku na rameno, ale ona si jí nevšímá, stále ještě putuje ve svých vzpomínkách. Vzpomíná, jak chodili tou zahradou a on jí učil názvy rostlin, stromů, ptáků, motýlů a všeho dalšího. Jen jemu vděčí za to, co ví a zná. Když byla nemocná, vždy ji hlídal a dával na ni pozor. Seděli spolu v obývacím pokojí před krbem, ona byla zachumlaná v dekách a před nimi na stole leželo rozkládané puzzle nebo partička šachu. Vždy po jednom takovém dnu jí bylo lépe a aspoň se necítila tak sama. Její rodiče těžce pracovali, aby mohla chodit do školy. Ona školu sice nesnášela, ale o tom se doma nesmělo mluvit. Sice se ráda učila, ale děti ve škole ji neměly rády a dávaly jí to dost jasně najevo. Proto se ve škole neusmívala. Jen když přijela domů školním autobusem, seskočila ze stupátka a autobus odjel, začala se smát a běžela domů. Když otevřela dveře a vstoupila dovnitř, pocítila pocit bezpečí a to už na ni volal dědeček z obývacího pokoje, že budou péct perníčky, nebo skládat puzzle. Byl to prostě svým způsobem krásný život. Žili takhle dlouho, užívali si života, jezdili na Pisečnou, chodili do lesa na houby, prostě idylka, ale jednou začala dědečka bolet noha, černala mu a moc ho bolela, odvezli ho do nemocnice, kde mu nohu amputovali. Dědeček však dále bojoval, jezdil sice na křesle, ale vzpamatoval se, bohužel mu začala černat i druhá noha a k tomu dostal Cukrovku, nebylo to vůbec dobré, znovu ho odvezli a on už se domů nevrátil. Sice dlouho bojoval, ale doktoři řekli, že není šance na uzdravení, dědeček jednu noc prostě dodýchal, umřel v klidu a bezbolestně, ale bojoval statečně. Když to doma oznámili, Astrid skoro přišla o rozum, ani se nebylo co divit. Vzali ji k psychiatrovi a začala brát antidepresiva, po kterých hodně spala, ani si nevšimla, jak dědovi věci mizí a jak se chystá pohřeb… Měla po dědovi, riflovou košili, se kterou spala, skleněnou kostku, ve které byl orel a pár fotek, moc jí toho nezůstalo.
Nedokázala se s tím vyrovnat, byla dost na dně, nakonec se rozhodla, spáchá sebevraždu, sama tady nebude, radši půjde za ním. Jak se rozhodla, začal shánět prášky, všechno své kapesné dala za Ibalginy a jiné prášky na bolení hlavy. Za chvilku jich měla jednou velkou zavařovačku, poté napsala dopis na rozloučenou s tím, co si přeje, aby se stalo s ní a jejími knihami. Jednou večer, když byla doma sama, jelikož její rodiče byly zase dlouho v práci, vzala si dvě velké sklenice vody a ty léky a sedla si v obývacím pokoji do dědova nejoblíbenějšího křesla. Spolykala všechny prášky, pořádně je zapila, začaly se jí zavírat oči, ale ona ještě zavolala záchranku, chtěla, aby ji přece jen někdo našel. Po zavolání se zakryla a usnula. Už se nevzbudila, neměla proč. Když dorazila záchranka a záchranáři vyrazili dveře, našli ji už mrtvou, bylo pozdě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lenkaknel lenkaknel | 30. prosince 2014 v 21:10 | Reagovat

pěkné, byť trochu depresivní...

2 kknihy kknihy | E-mail | Web | 7. února 2015 v 12:53 | Reagovat

Zajímavý text i blog. Neuvažovala jsi o vydání e-knihy? Jsme začínající nakladatelství hledáme nové neokoukané autory. V případě zájmu o spolupráci nás kontaktuj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama