Opět sedím v trolejbusu a na jedné zastávce nastoupí dívka, na sobě zelené šaty od Gucciho, rozpuštěné hnědé vlasy a bronzové náušnice, které se sem tam blýsknou ve vlasech. V obličeji povýšený výraz, ale vypadá, že se přemáhá, aby neplakala. Na rameni se jí houpe taška s plackou, na které je logo Belgo.
Ráno Nell vstala z postele a oblékla se do oblečení, které si koupila, aby konečně zapadla na nový gympl Belgo. Utratila za něj všechny peníze z letní brigády.
Těsně před tím, než odešla z bytu, se šla podívat na otce. Spal v knihovně, jako vždy, na prsou otevřený Proust. Svého otce měla velice ráda a obdivovala ho, starala se o něj a vždy chtěla být jako on, ale teď se musí stát sama sebou, aby na nové škole vydržela a stala se tím, co opravdu nakonec bude chtít. Zvedla knihu, založila ji, položila na stolek a odešla z knihovny i bytu.
Ve škole byla za hvězdu, konečně byla ta nejhezčí a nejchytřejší holka na škole. Vůbec se nemusela obávat podkopnutých nohou, nalité polévky v tašce, žvýkačky ve vlasech a podobně. Bohužel, ale musela opustit svoji nejlepší kamarádku Auroru, jelikož byla stejná jako ona, hodná, milá, poslušná, prostě šprt na první pohled, ta by ji totiž kazila image.
Prostě dosáhla toho, co chtěla, ale ztratila sama sebe. Stala se z ní jedna z davu, to si uvědomila až v trolejbusu na cestě domů. To, že začal její nový život a to co si předsevzala, že taková bude, se nikdy nestane, už si vybrala cestu, po které chce jít. Byla šťastně-nešťastná, prostě zničená, chtěla brečet, ale v trolejbusu jela i její spolužačka z Belgo, nemohla nic dělat…
Znáte to, když potkáte člověka, z kterého cítíte, že chce pomoci a vy mu pomůžete, i když nemáte sílu a jste vyčerpaní? Dokonce se v takovém případě můžete poučit nebo něčemu naučit, ale tento případ to nebyl, bohužel…


Pěkné, vidím že i další povídka je z autobusu...mohla bys napsat sérii příběhů nazvanou Dívky z MHD