Prosinec 2014

30% sleva v Dobrovském

31. prosince 2014 v 23:29 | Suzy |  Myšlenky
Ahoj, tak jsem taky byla, jako asi většina z vás nakupovat knihy v Dobrovském s 30% slevou. Sice hrozné fronty, ale nakonec se to vyplatilo, co jsem chtěla, našla jsem.

Když jsem vešla do Dobrovského, překvapila mě ohromná fronta u pokladny, přesto, že byla hrozná zima a led, tak dorazilo hodně lidí. Když jsem vyšla do prvního patra, tak jsem zírala, kam až fronta sahá. Hledala jsem knihu a nemohla ji najít, nakonec jsem rezignovala a musela se zeptat, samozřejmě, že to bylo asi metr od místa, kde jsem pátrala, ale co nakonec jsem ji měla v ruce.
Začala jsem hledat pokladnu s nejkratší frontou, byla jsem úplně dole v dětském oddělení, to sahalo přes celé patro a pak až nahoře byla fronta, která se zdála ne moc dlouhá, tam to nebylo tak hrozné, ale bylo tam hrozně přetopeno, skoro jsem omdlela. Stála jsem tam a prohlížela si knihy s názvy: Hledej cestu k vnitřnímu já nebo Andělé vám pomohou se vším a říkala si: Opravdu tu knihu tak chci? Nakonec jsem to vystála až do konce a koupila si ještě dvě krásné záložky. Když jsem konečně vylezla ven, zhluboka jsem se nadechla a nastoupila do tramvaje, kde jsem si okamžitě začala číst svoji novou, zaslouženou knihu, která je mimochodem fakt úžasná.

A zde můžete vidět moji dokonalou knihu: Zůstaň se mnou od Gayle Formanové


Proč žít?

30. prosince 2014 v 20:45 | Suzy |  Povídky
Už jsou to celé dva dny od doby, kdy její dědeček zesnul. -Nemohu tomu uvěřit. Jak teď bez něj budu žít?- Takhle přemýšlí Astrid sedící na zápraží domu, ve kterém se koná smuteční hostina, konající se za jejího dědečka. Dům je už starý, postavený z červených pálených cihel se starou střechou pokrytou mechem. Jen tam tak sedí a kouká se do zahrady, ve které ještě před pár dny trávila čas se svým dědečkem.
Nikdy na něj nezapomenu. Slibuje si Astrid.
Před dům vyjde paní se zrzavými vlasy a sedá si kousek vedle Astrid a dává ji ruku na rameno, ale ona si jí nevšímá, stále ještě putuje ve svých vzpomínkách. Vzpomíná, jak chodili tou zahradou a on jí učil názvy rostlin, stromů, ptáků, motýlů a všeho dalšího. Jen jemu vděčí za to, co ví a zná. Když byla nemocná, vždy ji hlídal a dával na ni pozor. Seděli spolu v obývacím pokojí před krbem, ona byla zachumlaná v dekách a před nimi na stole leželo rozkládané puzzle nebo partička šachu. Vždy po jednom takovém dnu jí bylo lépe a aspoň se necítila tak sama. Její rodiče těžce pracovali, aby mohla chodit do školy. Ona školu sice nesnášela, ale o tom se doma nesmělo mluvit. Sice se ráda učila, ale děti ve škole ji neměly rády a dávaly jí to dost jasně najevo. Proto se ve škole neusmívala. Jen když přijela domů školním autobusem, seskočila ze stupátka a autobus odjel, začala se smát a běžela domů. Když otevřela dveře a vstoupila dovnitř, pocítila pocit bezpečí a to už na ni volal dědeček z obývacího pokoje, že budou péct perníčky, nebo skládat puzzle. Byl to prostě svým způsobem krásný život. Žili takhle dlouho, užívali si života, jezdili na Pisečnou, chodili do lesa na houby, prostě idylka, ale jednou začala dědečka bolet noha, černala mu a moc ho bolela, odvezli ho do nemocnice, kde mu nohu amputovali. Dědeček však dále bojoval, jezdil sice na křesle, ale vzpamatoval se, bohužel mu začala černat i druhá noha a k tomu dostal Cukrovku, nebylo to vůbec dobré, znovu ho odvezli a on už se domů nevrátil. Sice dlouho bojoval, ale doktoři řekli, že není šance na uzdravení, dědeček jednu noc prostě dodýchal, umřel v klidu a bezbolestně, ale bojoval statečně. Když to doma oznámili, Astrid skoro přišla o rozum, ani se nebylo co divit. Vzali ji k psychiatrovi a začala brát antidepresiva, po kterých hodně spala, ani si nevšimla, jak dědovi věci mizí a jak se chystá pohřeb… Měla po dědovi, riflovou košili, se kterou spala, skleněnou kostku, ve které byl orel a pár fotek, moc jí toho nezůstalo.
Nedokázala se s tím vyrovnat, byla dost na dně, nakonec se rozhodla, spáchá sebevraždu, sama tady nebude, radši půjde za ním. Jak se rozhodla, začal shánět prášky, všechno své kapesné dala za Ibalginy a jiné prášky na bolení hlavy. Za chvilku jich měla jednou velkou zavařovačku, poté napsala dopis na rozloučenou s tím, co si přeje, aby se stalo s ní a jejími knihami. Jednou večer, když byla doma sama, jelikož její rodiče byly zase dlouho v práci, vzala si dvě velké sklenice vody a ty léky a sedla si v obývacím pokoji do dědova nejoblíbenějšího křesla. Spolykala všechny prášky, pořádně je zapila, začaly se jí zavírat oči, ale ona ještě zavolala záchranku, chtěla, aby ji přece jen někdo našel. Po zavolání se zakryla a usnula. Už se nevzbudila, neměla proč. Když dorazila záchranka a záchranáři vyrazili dveře, našli ji už mrtvou, bylo pozdě…

Jak se Vám nejlépe píše?

26. prosince 2014 v 0:05 | Suzy |  Myšlenky
Ahoj, dlouho jsme se neviděli, znáte to múzy a jejich dovolená. Mrkající


No mám tu pro vás jedno takové zajímavé téma. Vím, že mnoho z vás co čtou můj blog, jistě také píše a tak bych se vás chtěla zeptat, jak nejraději píšete? Máte nějakou svou metodu, něco bez čeho nedokážete psát? Můžete se se mnou podělit o své zkušenosti, nebo rady. Budu moc ráda. Usmívající se

Já píšu takto:
Kdysi jsme měla nejraději papír a propisku, pak přepsat do počítače a červenou opravit chyby, ale teď už vše píšu jen do počítače, je to rychlejší. Ale někdy se také vrátím k papíru, když píšu povídky, nebo básničky, při krácení cesty v trolejbusu po cestě do nebo ze školy.
Když si takhle sednu k počítači, nic jiného mě nesmí rušit. Vypnu všechny záložky na netu. Pouštím si nějakou příjemnou hudbu, housle, klavír, ale ne slova. Také si uvařím hrnek čaje a dám si ho blízko vedle sebe, samozřejmě se brzy ponořím do psaní a zapomenu na něj, když si ho konečně všimnu, bývá už studený.

Gucci v trolejbusu

1. prosince 2014 v 20:16 | Suzy |  Příběhoví lidé z MHD
Opět sedím v trolejbusu a na jedné zastávce nastoupí dívka, na sobě zelené šaty od Gucciho, rozpuštěné hnědé vlasy a bronzové náušnice, které se sem tam blýsknou ve vlasech. V obličeji povýšený výraz, ale vypadá, že se přemáhá, aby neplakala. Na rameni se jí houpe taška s plackou, na které je logo Belgo.

Ráno Nell vstala z postele a oblékla se do oblečení, které si koupila, aby konečně zapadla na nový gympl Belgo. Utratila za něj všechny peníze z letní brigády.
Těsně před tím, než odešla z bytu, se šla podívat na otce. Spal v knihovně, jako vždy, na prsou otevřený Proust. Svého otce měla velice ráda a obdivovala ho, starala se o něj a vždy chtěla být jako on, ale teď se musí stát sama sebou, aby na nové škole vydržela a stala se tím, co opravdu nakonec bude chtít. Zvedla knihu, založila ji, položila na stolek a odešla z knihovny i bytu.
Ve škole byla za hvězdu, konečně byla ta nejhezčí a nejchytřejší holka na škole. Vůbec se nemusela obávat podkopnutých nohou, nalité polévky v tašce, žvýkačky ve vlasech a podobně. Bohužel, ale musela opustit svoji nejlepší kamarádku Auroru, jelikož byla stejná jako ona, hodná, milá, poslušná, prostě šprt na první pohled, ta by ji totiž kazila image.
Prostě dosáhla toho, co chtěla, ale ztratila sama sebe. Stala se z ní jedna z davu, to si uvědomila až v trolejbusu na cestě domů. To, že začal její nový život a to co si předsevzala, že taková bude, se nikdy nestane, už si vybrala cestu, po které chce jít. Byla šťastně-nešťastná, prostě zničená, chtěla brečet, ale v trolejbusu jela i její spolužačka z Belgo, nemohla nic dělat…

Znáte to, když potkáte člověka, z kterého cítíte, že chce pomoci a vy mu pomůžete, i když nemáte sílu a jste vyčerpaní? Dokonce se v takovém případě můžete poučit nebo něčemu naučit, ale tento případ to nebyl, bohužel…