Můj život je jako ta hra skluzavky a žebříky, pokaždé když si myslím, že jsem vyvázla a už bude vše dobré a stoupám po žebříku a najednou zase sjíždím po skluzavce dolů. Když jsem nahoře, cítím se jako královna a naprosto nezničitelná ve světle a ohňostroji. Když dole, cítím se malá a bezbranná, snadno zničitelná, prostě hrozně a nevím, co mám dělat akorát doufám v to, že najdu další žebřík…
Po mnoha, mnoha a mnoha skluzavkách, že jsem se dostala až pod naprosté nic, doufám, že přijde rozsáhlá část se žebříky, i kdyby byl jeden, je to furt lepší, než být pode dnem…


