Listopad 2014

Dívka z trolejbusu

22. listopadu 2014 v 12:27 | Suzy |  Příběhoví lidé z MHD
Jednou nastoupila do mého trolejbusu číslo 26 dívka. Ihned mě zaujala, jelikož měla na sobě červené šaty pod kolena, vypadaly jako na Flamengo bez výstřihu. Na nožkách černé boty na podpatku s uzavřenou špičkou. Černé, rovné vlasy v culíku na bok ozdobený červenou květinou. V jedné ruce má černé psaníčko a druhou rukou se držela tyčky, aby nespadla. Byla celá promoklá s úplně bílou pletí. Z jejich jasně modrých očí kanou velké slzy. Rty se třesou v němém povzdechu a v uších ozdobených červenými perličkami má sluchátka.
Její nožky se třesou a celkově vypadá, že každou chvílí omdlí. Musela jsem si to přiznat, z té holky kouká příběh…

Lara, jako každé jiné ráno vstala brzo ráno, aby se stihla včas nachystat do školy. Ale dnes to nebyl tak obyčejný den, dnes byla ve škole talentová soutěž, které se chtěla Lara zúčastnit. Nacvičovala na to už dlouho a moc se těšila. Samozřejmě se ale nepřihlásila pod svým jménem, co kdyby to zvorala? To by pak byla všem pro smích, už tak je, jelikož se nebléká jako ostatní holky ani, se tak nechová. Chodí totiž celá v černém od vlasů až po boty a často čte knihy. A ty modré oči vám ani nebudu popisovat. Ne stejně budu. Byly tak modré, že by v nich každý člověk utonul, já tedy ano, byly dokonalé.
Když se konečně nasnídala, upravila a oblékla, pohlédla na skříň, kde visely krásné šaty, její šaty na soutěž. Už se tak moc těšila na to, až si je obleče a konečně předvede, co umí. Jediné co ji však zaráželo, bylo to, co vymysleli organizátoři s tím, že neměla partnera. Zjistili si, kdo ještě ve škole tancuje Flamengo, a našli jednoho kluka, o ročník výš, než chodila ona. Nikdy spolu nemluvili ani nevěděla, kdo to je a on nevěděla, kdo je ona, což jí vyhovovalo. Bohužel se toho bála, jelikož to neměli secvičené a budou spolu tancovat až před porotou, jen musela sdělit tanec a hudbu. Tak se bála, a jak ta se bála!
Přestala přemýšlet o tom, co by se mohlo špatného stát, sundala šaty ze skříně a odnesla je do předsíně. Ještě ledabyle zavolala do obýváku ahoj, i když věděla, že ji nikdo neodpoví, vzala šaty, zabouchla dveře a vyšla vstříc zážitku s úsměvem na rtech.

Konečně byla na řadě a měla velký strach, před ní byla tak úžasná vystoupení, tanečníci, básníci, herci i zpěváci, a teď byla na řadě ona. Vedle ní se postavil kluk, řekl, povedu tě a už vycházeli na molo. Začala hrát hudba, přesně ta co vybrala a na kterou trénovala tak dlouho, začali tančit. Lara mu hleděla do očí a musela se usmívat a on na ni také, ale najednou se jeho pohled změnil, podkopl jí nohy a ona spadla na zem, když padala tak jí ještě strhl masku, kterou si nasadila, aby měla jistotu, že ji nikdo nepozná, ale jeden člověk ji poznal a ta zrovna její tanečník! Nebyl to nikdo jiný než největší grázl na škole, který ji na ni zasedl už od chvíle, co tam přišla, jménem Andreas. Zvedla se a pohlédla do hlediště, chvíli bylo ticho, ale za chvilku se začal ozývat smích, nakonec se jí smáli všichni. Byla zničená, pohlédla na Andrease a přesto, že neměla ráda násilí, dala mu pěstí a odešla do šatny. Vzala si věci a odešla ke skříňce, narvala do ní oblečení a vyšla ze školy na trolejbus. Venku zrovna začalo pršet, měla sice deštník, ale byl spíše na okrasu a než přijel trolejbus, byla už celá promoklá. Nastoupila do čísla 26, dala si do uší sluchátka, ještě než nastoupila a chytila se tyčky, aby nespadla. Aniž by si to uvědomovala, kanuly jí z očí slzy…

Aniž bych si toho všimla, vystoupila, ani nevím, kde přesně. Je smutné, že nevím, co se stalo doopravdy, ale mám jen tyto dohady, přetvořené v příběh. Kdybych ji potkala teď, zachovala bych se jinak…

Hra skluzavky a žebříky

18. listopadu 2014 v 20:38 | Suzy |  Myšlenky
Můj život je jako ta hra skluzavky a žebříky, pokaždé když si myslím, že jsem vyvázla a už bude vše dobré a stoupám po žebříku a najednou zase sjíždím po skluzavce dolů. Když jsem nahoře, cítím se jako královna a naprosto nezničitelná ve světle a ohňostroji. Když dole, cítím se malá a bezbranná, snadno zničitelná, prostě hrozně a nevím, co mám dělat akorát doufám v to, že najdu další žebřík…
Po mnoha, mnoha a mnoha skluzavkách, že jsem se dostala až pod naprosté nic, doufám, že přijde rozsáhlá část se žebříky, i kdyby byl jeden, je to furt lepší, než být pode dnem…

Beznaděje

3. listopadu 2014 v 14:53 | Suzy |  Básně
Chtěla bych žít
a s knihou být.
Snažím se tu zůstat,
ale už mě nebaví se vším se prát,
mám chuť tu vše vzdát.

Abych tu mohla dále žít,
mám potřebu někomu to říct.
Jsem tu však sama,
nikdo nepodrží ma,
ani moja vlastná mama.

V očích mi leží slzy,
číhají tam, jako vrazi.
Snažím se silná být,
ale mám chuť se zabít
a vše tu zabalit.


Kdyby však někdo vyslechl ma,

byla by to pro mě božská mana.

Všechna deprese by ze mě spadla

a zase bych chvíli v pohodě žila,

než bych se otrávila.