Srpen 2014

Kdo se těšíte do školy?

31. srpna 2014 v 21:18 | Suzy |  Myšlenky
Tak vám sem napíšu, jednu věc, co asi od žádného dítěte, které musí jít do školy neuslyšíte. Já se tak těším, už aby byla škola. A hlavně když už to říká uprostřed prázdnin a nebo hned po vysvědčení. No prostě moje maminka se nestačila divit.
Já zato nemůžu, ale opravdu se těším. Zase známky, vědomosti, kamarádi, nakupování a popisování sešitů a ty učebnice a seznam četby, z kterého úplně čiší ta zábava co zažijete až knihu po knize přečtete a budete se k nim vracet. Je pravda, že na určité předměty se moc netěším Marketing a Management, nebo Ekonomika, ale na některé třeba moc Dějiny knižní kultury a Matematika, částečně i na Dějepis. Ale doufám, že se moji spolužáci za ty prázdniny moc nezměnili, když jsem třeba přišla po prázdninách na základku, tak mi přišlo, že ty lidi vůbec neznám. Jména zůstala, ale hlasy, výška, oblečení, nebo chování celkově. Najednou byli všichni kamarádští a nebo se úplně stranili, mě teda většinou to druhé.

Ale nejvíc se do školy těším na recenze na knihy na náš školní blok: http://blok.ssknih.cz/
Je to prostě zábava, píšete články do časopisů, děláte rozhovory, chodíte na autogramiády, do divadla, na filmy, čtete knihy jednu za druhou a za každou recenzi máte malou jedničku do češtiny, no kdo by to nechtěl?

Doufám, že se taky těšíte do školy a jestli by jste chtěli, tak můžete napsat do komentu, proč se těšíte zrovna vy. Budu jen ráda. Mrkající

Krabička cílů

31. srpna 2014 v 21:03 | Suzy |  Myšlenky
Ahoj,

máte taky krabičku cílů? Já ji mám a mám v ní napsáno vše co bych chtěla v životě zažít, nebo se naučit, nebo udělat. Je tam něco ve stylu, jako by každý čekal, potkat nějakého známého zpěváka, dodělat školu, najít si práci, najít si lásku, dožít se určitého věku, naučit se anglicky,... Ale to je zkrátka všechno, mám jich totiž jen osm a to už ji mám, ani nevím jak dlouho. Prostě si toho moc nepřeji, bojím se totiž, že když ten sen někam napíšu tak se to nestane. Ale to je samozřejmě blbost, že? No to je jendno. Usmívající se

A co vy, co by jste si napsali na papírek, ovázali šňůrkou a hodili do krabičky cílů?

Střední škola pro lůzry

14. srpna 2014 v 18:25 | Suzy |  Povídky
Toto je příběh 16leté Kleo, která neví, co se životem. Životem plným smutku, ztracených lásek, šikany a zoufalství i sebepoškozování.

Seděla jsem v autě před novou Střední školou a nevěděla jak dál. Na sobě černé tričko s dlouhými rukávy, abych zakryla jizvy, tmavě modré rifle a kdysi bílé tenisky, nyní spíše šedé. Ještě jsem totiž nedostala novou uniformu.
"Tak jdu dovnitř." Nadechla se, vytáhla tašku z kufru auta a šla. Škola i s kolejemi, jako by vypadla z filmu pro pamětníky. "Ale co." Broukla jsem si pro sebe Kleo. Hned u vchodu mě přivítala ředitelka, která se posléze představila jako Hana Hollowá. Když vstoupily do haly, řekla ji H. H., že mi ukáže pokoj a potom, že má jít na večeři, která je přesně v 19:00. Vyšly jsme po dlouhých točitých schodech do třetího patra. Na patře byla koupelna, třináct pokojů pro dívky a volná místnost s televizí a sedačkou. Poté jsme vešly do pokoje číslo devět, který byl vymalovaný sytě žlutou. Otočila se k nám holka s blonďatými rovnými vlasy, maličkým nosem, zelenýma očima a rudou rtěnku. Jinak byla štíhlá, oblečená v rudých šatech s dlouhými rukávy a podpatkovými černými botami. Byla velice krásná.
"Á paní ředitelko, jak milé překvapení. To je ta nová, že?" A podívala se na Kleo. "Ano" pípla jsem. "To bude zajímavé, mít spolubydlící." řekla ta holka. "Tak já vás tu děvčata nechám, ať se trochu seznámíte." a odešla.
Hned jak se zaklaply dveře, se děvče přestalo usmívat a začalo se tvářit normálně. Představila se mi jako, Patricie a řekla mi, že s nováčky se nebaví, otočila se ode mě na druhou stranu a začala si lakovat nehty na černo. Já jsem si sedla na jedinou volnou postel, vedle které jsem si postavila tašku. Začala přemýšlet, vždyť tady není ještě ani den a už se stihla znepřátelit se svoji novou spolubydlící. "Ach jo." povzdechla si. Co je tohle za školu? Sama to nevěděla, prostě jí přišla přihláška a ona na to prostě kývla, stejně nevěděla, co bude dělat. Ani nevěděla hodiny, zaměření, učitele, aktivity a kolik bude platit za studium. Vytáhla nůž, co si schovávala v botě a rozřízla si zápěstí. Pár minut nechala krev téci na koberec a pak si ho ovázala. Patricie se na ni dívala s kapkou strachu, udivení a podráždění. Počkala až si Kleo ováže zápěstí a pak se prostě zeptala: "Jak dlouho?"
"Asi pár let, nevím to přesně." Odpověděla neurčitě, ale lhala, věděla to úplně přesně, dokonce na sekundy. Bylo to 12. června 2000 v 6:30:02.
"Nevypadáš na to." řekla Patricie.
Najednou se rozpovídaly, ani nevěděly, která první. Povídaly si o svých problémech, co zatím zažily o škole a byly z nich takřka přítelkyně. Dozvěděla jsem se hodně o škole, spolužácích a celkem mě překvapilo, že nemusím nic platit, ale byla v duchu ráda. Nevěděla jsem, kde bych sehnala peníze, protože jsem vyrostla v pasťáku a rodiče neměla. Zemřeli před pár lety, v době, kdy jsem si prvně otevřela zápěstí, to mi bylo tak deset, ale kdo by to počítal.
"Pane bože, to je hodin." vyhrkla Patricie a vytrhla mě tím ze zamyšlení. "Jestli si nepospíšíme, přijdeme na večeři pozdě, a to by pro tebe nebyl ten nejlepší start." Tak se zvedly a vyběhly ze dveří ke schodišti. Stihly to jen tak tak. Stála jsem ve dveřích, trochu zklamaná, jelikož to byla úplně obyčejná jídelna se spoustou spolužáků. Spolužáci byli skoro všichni pankáči s piercingem a někteří dokonce měli v puse cigaretu, nebo jointa. Ti co seděli na kraji, se k nim začali otáčet a prohlížet si ji. Když už šla i s tácem od výdejového okénka ke stolu, tak se na ni dívali už všichni. Najednou se na vyvýšeném místě s pultíkem paní ředitelka a řekla: "Toto," ukázala na ni, "je Kleo. Je tu nová a tak doufám, že se k ní budete chovat slušně."
"Ahoj Kleo." ozvalo se sborově.
"Dobrý den, děkuji za milé přivítání."
"Ták, pusťte se do jídla." řekla paní ředitelka a odešla. Večeře byla celkem dobrá, teplá a dobře ochucená. "Takže ta škola nebude tak špatná." pomyslela jsem si. Mezi tím co jsme šly zpátky do pokoje, jelikož je večerka už v 22:00, tak jsem musela začít přemýšlet. Umínila jsem si, že změním svůj život, najdu si přátele… Pak jsem, ale zase začala pochybovat, co když to zase nevyjde a já budu muset odejít, nebo bych to mohla rovnou skončit...

Tato povídka je zatím rozepsaná, ale stejně vám sem ji dám. Kdyby jste někdo měl nápad, třeba na postavu, nebo vůbec, jak by mohl vypadat ten dům, tak mi pište do komentů. Mrkající

Čtyřlístky

8. srpna 2014 v 20:53 | Suzy |  Básně
Ty tu jsou pro vyvolené
a ne jen pro slavné.
Našla jsem jich už pár
a dala je jako dar.
Štěstí z nich mám,
když je dám.

Čtyři lístky,
lepší než kytky.
Lidé je hledají
a do knih je schovávají.
Šance na štěstí člověk má,
když dobře hledá.

Dětská léčebna Křetín

5. srpna 2014 v 18:47 | Suzy |  Básně
Báseň na slova: Křetín, Mimoni, Sluníčka, Hvězdičky, Obezita, Prázdniny, Báseň, Smích a Slzy.

Obezita je zlá,
na sluníčka dopadla.
Proto jsme v Křetíně,
aby jsme hubli správně.
Hvězdičky tu také máme,
ale s těmi se neznáme.
Sladkosti se tu dílujou,
to je velkou pravdou.

Cvičení,
to je někdy mučení,
až nám z očí slzy tečou,
ale pak zase někdy (snad) zasmějou.

Na prázdniny stále jezdit sem,
bojovat s každým kilogramem.

Mimoni tak nedobří jsou,
že na začátku se hned rozpadnou.
Dinamiti prostě lepší jsou,
Mimoně hned rozdupou.
Riot Kengen ten už to vzdal
a už si z toho i poplakal.
Zato Mravenčí stehna jsou už v cíli,
nikdy tak dobře ještě nebojovaly.
Plínku sice šily,
ale naštěstí ji nepoužily.

Tak končí moje báseň,
slza a jeden sen.

Kometa Brno a Křetín

4. srpna 2014 v 18:14 | Suzy a Áďa |  Básně

Báseň na slova: Klub, Odvaha, Mládež, Elán, Tradice, Atmosféra, Fanoušci, Síla, Práce, Historie, Výchova.

Když vejdeš na stadión
uvidíš náš chór.
Atmosféra je tam silná,
to vše patří do Brna.

Led leskne se,
jako sklo.
Dokud se, do něj
brusle nezakousnou.

Hokejky a puk,
to má aspoň zvuk.
Klub jsme báječný,
práce to dá, až nám skoro zaskočí.

Modrá a bílá,
bez nich by ani Kometa nebyla.
Fanoušci rázně poskočí,
když naši kluci na led vskočí.

Síla a odvaha,
to povzbudí nejednoho hocha.
Mládež to je jistota,
potřebujeme nejednoho adepta.
Elán ten jim nechybí,
ale moc se tím nechlubí.
Potřebujeme řádnou výchovu,
ať se hodíme na Moravu.

Historie dlouhá je
a ještě dále pokračuje.
Tradice je fandění,
na to my jsme stavění.

Věříme vám, snažte se
a medaili přivezte.
Můžeme si zahrát hru
a jíst u toho bonboniéru.

Sluníčka jsme,
jelikož moc baštíme.
Tak tu hrajeme hru,
ale jsme tu tlupa amatérů.

Hra NEKONEČNÉ PRÁZDNINY BÁRTA SIMPSONA
je dosti barevná.
Na kalhotách zelenou, červenou i hnědou mám,
ale nic si z toho nedělám.

Na týmy jsme se rozdělili,
ale někdy špatně jsme si vybrali.
Mimoni, Riot Kengen, Mravenčí stehna, nebo Dinamit
mezi nimi musí člověk bloudit.

Měli jsme tu už běh, zpěv i tanec,
ale ještěže tomu bude brzy konec.
Patnáct dní uběhlo, jako voda
a nikdo ji nepostrádá.
Všichni doufají, že když příště přijedou,
tak ji hrát už nebudou.

Jinak je tu hezky,
ale někdy slovní bouřky.
Psycholožku hojně navštěvujeme
a pravdu z ní dolujeme.

Tak se mějte krásně
a nejezte zbytečně.
Ať nemusíte jezdit sem
a váš život bude osvobozen.