Vykradení muzea

2. června 2014 v 18:44 | Suzy |  Povídky
Konečně stáli před tou budovou. Chystali se na to tak dlouho a skoro všichni si už přiznali, že to musí udělat. Vykradou muzeum!
Vyskákali do jednoho z černé dodávky s falešnou espézetkou. Na nic nezapomněli…
Připlížili se k budově a zaťukali. Po pár minutách přišel Fred, ukryl se tam při poslední prohlídce do amfory. Odemknul jim, klíčem, který vzal hlídači z opasku, když procházel kolem. ,,Dobře jsi to provedl Frede, přesně jak jsme to nacvičovali." Podotkla Katarína jediná žena v týmu. Bylo nás 5+1, pět kradlo a jeden čekal v autě, kdyby se něco zvrtlo.
Bylo základní pravidlo, vlastně dvě: 1) Ber co chceš a 2) Když se něco zvrtne, všeho nech a zdrhej. Na nikoho se nečekalo!
Vešli dovnitř potichu, jako myši a rozdělili se. Každý šel po tom co chtěl a ostatní ho nezajímali. Chlubili se až ve skrejši. Všiml jsem si, že Katarína vešla do místnosti se šperky, ty ženský. Fred si vybral historické zbraně, měl na ně dobrého kupce. Dva poslední, byli to dvojčata, šli do obrazárny a po cestě se pošťuchovali. Jako bylo jejich zvykem. A já jsem šel, kam mě nohy nesly. Došel jsem, až do středu muzea. Na malém podstavci tam ležel diamant velký, jako pštrosí vejce. Na tabulce před ním stálo ,,Jižní hvězda, první a největší diamant nalezený v Indii. Jeho hodnota činí 6.016.500Kč,, Hned jsem věděl, že bude můj! Chňapnul jsem ho, zkontroloval a vložil do batohu. A šel se podívat, co vybrali ostatní…
Když našel Katarínu, měla už na sobě navlečených plno zlatých náramků, briliantových prstenů a pozlacených náhrdelníků z různých dob. Plné měla i tašky a cpala do nich všechno co i málo připomínalo nějaký šperk. Měla ten svůj úžasný výraz, že by ji člověk objal, ale přemohl jsem se a zamával jí. Ona mu též pokynula, ale to už neviděl, jelikož zamířil za Fredem ke zbraním. Fred byl také v dobré náladě, zrovna cvičně švihal jedním hojně vykládaným mečem ve vzduch. Tašky měl už plné, sál byl úplně vybílený. Pobral úplně všechno ať to byla kopí, meče, ostruhy na koně, palcáty, štíty, dýky a další podobné věci, co se mu vešlo buď do ruky, nebo příruční tašky. Toho jsem radši ani nezdravil a prošel jsem kolem za dvojčaty. Ti měli už také sbaleno. Pobrali obrazy i s rámy a snášeli je před hlavní dveře, odkud už to bylo jen kousek od auta.
,,Tak co, už půjdeme?" zeptal jsem se
,,Jo radši jo. Nebudeme tady přece čekat než sem přijde nějaký hlídač? Nebo ano?!" řekl naštvaně
,,Tak já pro ně zajdu." řekl jsem rezignovaně
,,Jen běž, stejně jsi tady k ničemu." obořil se na mě, že jsem radši urychleně odešel.
Katarína byla stále ještě zabraná do zkoumání sebe sama v zrcadle, chvíli jsem se na ni jen díval a vzal si jeden náhrdelník s ametystem ze země, který tam hodila jen chvilku před tím než jsem přišel ,,Pojď, odcházíme." řekl jsem, po tom ona odložila zrcadlo, vzala tašky a vydala se směrem ke mně. ,,Zajdeme ještě pro Freda a potom mizíme." a vydal jsem se směrem k sálu v kterém byl Fred. ,,Můžu si ho vzít, že jo?" podívala se směrem ke mně, když zjistila, že držím ten náhrdelník, s kterým tak naštvaně mrštila o zem tak souhlasně kývla. Když jsme došli do sálu, stačilo jen kývnou na Freda a mohli jsme jít. Sbalil věci a šel s námi ke vchodu. Dvojčata, tam na nás už netrpělivě čekala.: ,,Kde jste byli tak dlouho?" zařvali na nás
,,Tak co asi! Dělali jsme svoji práci." odpověděl klidně Fred
,,Tak asi půjdeme ne? Nechcete tady přece čekat než přijde hlídač, nebo jo?" zeptala se Katarína, všichni jsme na ni pohlédli a rozhodně zakroutili hlavami. ,,To už je lepší." Podotkla a mi jsme začali sbírat věci a pomalu odcházeli k autu. Po cestě, jsem Katarínu ještě zastavil a zlehka políbil na tvář. Ona se na mě otočila a jen se dívala. Potom mi dala facku a podotkla: ,,Nezajdeme na kafe? Až to skončí samozřejmě." facka ho ještě pálila na tváří, ale nemohl se ubránit úsměvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama