Stojím na kraji světa,
jsou tam vrata.
Nejdou však otevří,
chce mi tím snad někdo něco říct?
Najednou dveře zmizí
a schody dolů se jeví.
Copak do pekla patřím?!
Doufám, že jen sním.
Stoupám na první schod,
ale ten se propadá
a já mizím do neznáma.
Kříčím, ale můj hlas zaniká
a mě v očích jiskřička naděje zhasíná.
Propadám se, stále níž a níž,
ale cítím, že pomaleji, asi jako hlemýžď.
Vlasy mi nevlají,
jen prostě jsou.
A já zívám
a usínám...

