close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2014

Vykradení muzea

2. června 2014 v 18:44 | Suzy |  Povídky
Konečně stáli před tou budovou. Chystali se na to tak dlouho a skoro všichni si už přiznali, že to musí udělat. Vykradou muzeum!
Vyskákali do jednoho z černé dodávky s falešnou espézetkou. Na nic nezapomněli…
Připlížili se k budově a zaťukali. Po pár minutách přišel Fred, ukryl se tam při poslední prohlídce do amfory. Odemknul jim, klíčem, který vzal hlídači z opasku, když procházel kolem. ,,Dobře jsi to provedl Frede, přesně jak jsme to nacvičovali." Podotkla Katarína jediná žena v týmu. Bylo nás 5+1, pět kradlo a jeden čekal v autě, kdyby se něco zvrtlo.
Bylo základní pravidlo, vlastně dvě: 1) Ber co chceš a 2) Když se něco zvrtne, všeho nech a zdrhej. Na nikoho se nečekalo!
Vešli dovnitř potichu, jako myši a rozdělili se. Každý šel po tom co chtěl a ostatní ho nezajímali. Chlubili se až ve skrejši. Všiml jsem si, že Katarína vešla do místnosti se šperky, ty ženský. Fred si vybral historické zbraně, měl na ně dobrého kupce. Dva poslední, byli to dvojčata, šli do obrazárny a po cestě se pošťuchovali. Jako bylo jejich zvykem. A já jsem šel, kam mě nohy nesly. Došel jsem, až do středu muzea. Na malém podstavci tam ležel diamant velký, jako pštrosí vejce. Na tabulce před ním stálo ,,Jižní hvězda, první a největší diamant nalezený v Indii. Jeho hodnota činí 6.016.500Kč,, Hned jsem věděl, že bude můj! Chňapnul jsem ho, zkontroloval a vložil do batohu. A šel se podívat, co vybrali ostatní…
Když našel Katarínu, měla už na sobě navlečených plno zlatých náramků, briliantových prstenů a pozlacených náhrdelníků z různých dob. Plné měla i tašky a cpala do nich všechno co i málo připomínalo nějaký šperk. Měla ten svůj úžasný výraz, že by ji člověk objal, ale přemohl jsem se a zamával jí. Ona mu též pokynula, ale to už neviděl, jelikož zamířil za Fredem ke zbraním. Fred byl také v dobré náladě, zrovna cvičně švihal jedním hojně vykládaným mečem ve vzduch. Tašky měl už plné, sál byl úplně vybílený. Pobral úplně všechno ať to byla kopí, meče, ostruhy na koně, palcáty, štíty, dýky a další podobné věci, co se mu vešlo buď do ruky, nebo příruční tašky. Toho jsem radši ani nezdravil a prošel jsem kolem za dvojčaty. Ti měli už také sbaleno. Pobrali obrazy i s rámy a snášeli je před hlavní dveře, odkud už to bylo jen kousek od auta.
,,Tak co, už půjdeme?" zeptal jsem se
,,Jo radši jo. Nebudeme tady přece čekat než sem přijde nějaký hlídač? Nebo ano?!" řekl naštvaně
,,Tak já pro ně zajdu." řekl jsem rezignovaně
,,Jen běž, stejně jsi tady k ničemu." obořil se na mě, že jsem radši urychleně odešel.
Katarína byla stále ještě zabraná do zkoumání sebe sama v zrcadle, chvíli jsem se na ni jen díval a vzal si jeden náhrdelník s ametystem ze země, který tam hodila jen chvilku před tím než jsem přišel ,,Pojď, odcházíme." řekl jsem, po tom ona odložila zrcadlo, vzala tašky a vydala se směrem ke mně. ,,Zajdeme ještě pro Freda a potom mizíme." a vydal jsem se směrem k sálu v kterém byl Fred. ,,Můžu si ho vzít, že jo?" podívala se směrem ke mně, když zjistila, že držím ten náhrdelník, s kterým tak naštvaně mrštila o zem tak souhlasně kývla. Když jsme došli do sálu, stačilo jen kývnou na Freda a mohli jsme jít. Sbalil věci a šel s námi ke vchodu. Dvojčata, tam na nás už netrpělivě čekala.: ,,Kde jste byli tak dlouho?" zařvali na nás
,,Tak co asi! Dělali jsme svoji práci." odpověděl klidně Fred
,,Tak asi půjdeme ne? Nechcete tady přece čekat než přijde hlídač, nebo jo?" zeptala se Katarína, všichni jsme na ni pohlédli a rozhodně zakroutili hlavami. ,,To už je lepší." Podotkla a mi jsme začali sbírat věci a pomalu odcházeli k autu. Po cestě, jsem Katarínu ještě zastavil a zlehka políbil na tvář. Ona se na mě otočila a jen se dívala. Potom mi dala facku a podotkla: ,,Nezajdeme na kafe? Až to skončí samozřejmě." facka ho ještě pálila na tváří, ale nemohl se ubránit úsměvu.

Asociace na písmeno F

2. června 2014 v 18:42 | Suzy |  Básně
Je jako rozbitý žebříček,
do pekla chodníček.
Je vydlážděn hlavami lidu,
na konci tvoří pyramidu.

Kráčím po té zkáze
a rozhlížím se po té hrůze.
Děsí mě to až do morku kostí,
když vidím ty hříšnosti.

Pár těch hlav i poznávám,
jsou tu hlavně kvůli svým chybám.
Nemůžu je ale přestat litovat
a začínám bědovat.
Přemýšlím,
jestli tu taky nakonec neskončím.

Najednou sebou trhnu
a rychle si sednu.
Naštěstí to byl jen sen,
snad toho bude svět ušetřen.

Asociace na písmeno Z

2. června 2014 v 18:41 | Suzy |  Básně
Tohle písmeno bych radši neznala,
nějak bych ho změnila.
Tohle písmeno je jako prokletí samo,
viďte, milá dámo?

Tak moc bych chtěla jiné jméno,
až je mi z toho až stydno.
Ale když nyní vím,
že již netruchlím.

Tolik chytrých lidí má toto jméno,
dostala jsem se ve svých úvahách až na dno.
Mučednice ba i závodnice,
a že jsme až v Americe.
Je teď pro mě něco jiného,
nosit tohle jméno.

Bezohlednost

2. června 2014 v 18:38 | Suzy |  Básně
Mlhou se prodírám
a tápám.
Pláču, křičím
a prosím.
Jen abych venku již byla,
nic mi k tomu však nepomáhá.
On mi, ale slíbil...
ale asi se mi vzdálil.
Chybí mi,
já mu však ne.
Vzpomínám,
a po cestě plno lidí potkávám.
Nikdo mi však nepomůže,
každý jenom lže!

Miloval tě.
To nemůže popřít.
Já na to: Snad, kdysi.
Teď je však doba jiná,
zlá a temná.

Pád

2. června 2014 v 18:33 | Suzy |  Básně
Stojím na kraji světa,
jsou tam vrata.
Nejdou však otevří,
chce mi tím snad někdo něco říct?
Najednou dveře zmizí
a schody dolů se jeví.
Copak do pekla patřím?!
Doufám, že jen sním.
Stoupám na první schod,
ale ten se propadá
a já mizím do neznáma.
Kříčím, ale můj hlas zaniká
a mě v očích jiskřička naděje zhasíná.

Propadám se, stále níž a níž,
ale cítím, že pomaleji, asi jako hlemýžď.
Vlasy mi nevlají,
jen prostě jsou.
A já zívám
a usínám...

Slunce

2. června 2014 v 18:28 | Suzy |  Básně
Lampa jež září na nebi,
na ty bídné věci a lidi.
Oni si to ale nezaslouží!
Neměli by vědět kam jdou,
jestli za ůží, nebo za pravdou?

Láska se schovává ve stínu stromu,
doufá, že ji nikdy nenajdu.
Stín se však jednou otočí
a mě se z toho hlava roztočí.

Světlo co nám dává,
před nímž se naše srdce uzavírá.
Teplo, nám taky dá,
aspoň se tu žít dá.

Co k tomu ještě říct?
Snad už jen dík.
Mrkající

Je to láska?

1. června 2014 v 10:00 | Suzy |  Básně
Možná jsem našla lásku,
má i pár hnědých vlásků.
Doufám, že to bude on
a mé srdce bude být jako zvon.
Už mám právo, tohle zažít
a ne o tom pořád snít.
Času už moc není,
jen ztráty a pár smutných dní.
Myslím na něj dnem i nocí,
při světle mnoha svící.
Sedím tu a čekám
asi se rovzlykám.
Najednou se ozve: píp-píp
a mě je hned líp.

Petr K.

1. června 2014 v 8:20 | Suzy |  Básně
Hledala jsem sebe
a našla tebe.
Bylo to to nejlepší,
ale vyklubalo se z toho neštěstí.
Už nic podobného nechci zažít,
chci o tom jen snít.
Co se to jenom stalo,
že se nám to pokazilo?
Myslím na to celé dny,
jako by mě někdo svázal lany.
Chci na tebe zapomenout
a ten řetěz přetnout.