Červen 2014

Milionová loupež – Agatha Christie – nakladatelství Garamond

27. června 2014 v 21:17 | Suzy |  Knihy

Trocha klasické detektivky


Agatha Christie nám opět ukázala, co dovede, na těchto čtyřech zajímavých povídkách. Kniha se dobře čte, jelikož děj rychle ubíhá a člověk u ní nemusí moc přemýšlet. Všechny povídky se mi velice líbily, akorát ta čtvrtá je poněkud složitá. Po pár stranách jsem začala přemýšlet, jestli ji opravdu dokážu číst bez toho, abych si musela psát, co jsem prozatím zjistila. Ale byla jsem natolik zaujatá, že jsem nemohla odtrhnout oči od děje, který byl tak mistrně vylíčen na papíře. Nesmím však zapomenout dodat, že kniha je dvojjazyčná anglicko-česká.

Milionová loupež: Během plavby zaoceánské lodi Olympia do New Yorku jsou ukradeny dluhopisy v hodnotě jednoho milionu dolarů. Hercule Poirot tedy, zasahuje a snaží se zjistit, kdo dluhopisy ukradl. Jestli je to opravdu muž, který měl dluhopisy převážet, jak si všichni myslí, nebo to byl někdo jiný?

Tajemství egyptské hrobky: Opět je Poirot na scéně a tentokrát se vydává do vzdáleného Egypta a zjišťuje, kdo by mohl vraždit objevitele hrobky faraona Menenrea. Po několika útrapách tam opravdu dorazí do tohoto odlehlého a vyprahlého kraje. Ale to není všechno co Poirota čeká je to i nenáviděná cesta na lodi a ještě k tomu ten písek. Záhada ho však natolik zaujme, že na všechny nesnáze brzy zapomene. Musí totiž zjistit, jestli je to opravdu kletba, nebo jen někdo využil dávného mýtu?

Dívka ve vlaku: Mladý muž bezstarostně cestuje vlakem do svého nového domova, jelikož ho strýc vyhodil z rodinné firmy, ale jak mohl vědět, že potká dívku, která mu změní život? Po té co ji zachrání, před jejím strýcem, se mu dívka zmíní, že má někoho za úkol sledovat. Předá mu zapečetěný balíček, ukáže divného muže s vousem, kterého mu nakáže sledovat a zmizí. Co se z toho nakonec vyvrbí?

Ten čtvrtý: V jednom vlakovém mířící do Newcastlu se sejdou čtyři muži. Tři z nich se znají, jsou to kanovník, psychiatr a právník, čtvrtý je opřený a vypadá, že tvrdě spí. Postupně se ti tři rozhovoří o možnosti žití dvou osobností v jednom těle. Jako příklad si dají Felicii Baultovou a začnou se mezi sebou dohadovat, jestli v ní opravdu žilo několik osobností, nebo to celé jen hrála, ale poté se najednou začne smát čtvrtý spolucestující. Začne jim vyprávět, že pokud neznají Annette Ravelovou, tak vlastně nic nevědí o Felicii. Co jim nakonec řekne? A kdo je vlastně ta záhadná Annette?

Zajímá Vás konec těchto čtyř povídek? Tak si kupte tuto úžasnou knihu u nakladatelství Garamond a můžete si v ní procvičit i angličtinu, jelikož je kniha dvojjazyčná.

Pokud máte zájem o další recenze na knihy, divadla či filmy, tak se na ně můžete podívat na náš školní blok http://blok.ssknih.cz/

Kabaret Hrabal v divadle Marta

27. června 2014 v 21:11 | Suzy |  Divadlo

Takový Hrabal už prostě je


Pokud se na toto divadlo rozhodnete jít, tak nečekejte, že to bude o Hrabalově životě a sem tam prokládané úryvky z jeho děl. Ve hře samozřejmě úryvky byly, ale tak upravené, že pokud jste to neviděli nebo nečetli několikrát, tak naprosto nevíte, jestli to opravdu bylo ono. Poznala jsem třeba ukázky z díla Obsluhoval jsem Anglickéhokrále, jak je na Šumavě s mistrem a slečnou, nebo Ostře sledované vlaky s nesmrtelnou scénkou s razítky.
Hrabalovy myšlenky byly sice pesimistické, ale otevřené a velice poučné. Nemůžu pochopit, že ho v jeho době lidé odsuzovali…
Tuto hru režíroval prof. MgA. Ivo Krobot a hrálo v něm deset herců a jeden klavírista. Mezi námi ten klavírista byl úžasný a jmenoval se Roman Jež.
Paní Barbora Konečná, scénografka a kostymérka, dovedla hru se svými úžasnými kostýmy, které se úžasně hodili ke hře, k naprosté dokonalosti, což jen umocnilo zážitek ze hry. Který podle mě byl seznámení s tvorbou Bohumila Hrabala. Což se jim, aspoň v mém případě povedlo.
Nejvíce na jevišti však triumfoval Libor Stach. Jeho prožití a popis podříznutí žil bylo fascinující, dokázal mě přimět k tomu, abych o této možnosti přemýšlela jako o věci, před kterou není úniku. Dostala jsem silný pocit vyskočit, utéct a navždy odejít, ale musela jsem vidět tu hru do konce.
Divadelního představení Kabaret Hrabal v divadle Marta se mi popravdě řečeno ani moc nelíbilo, byla jsem z něj lehce šokovaná. Hned po deseti minutách jsem měla chuť odejít. Byl tam tak silně cítit sexuální podtext, že se mi z toho začala točit hlava. Jako žena jsem se tam cítila i poněkud nejistě. Proto bych tuto hru spíše doporučila mužům, nebo lidem, kteří jsou s tvorbou pana Hrabala a jeho pohledem na svět srozuměni a ví, o co jde.

Tady máte ukázku jeden z jeho citátů, abych vás více navnadila k navštívení tohoto představení.:
"Když nejde o život, jde o hovno. Když ale jde o život, o co tedy jde? Bejt frajer až do poslední chvíle."

Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská v divadle Bolka Polívky 11. 5. 2014

27. června 2014 v 21:08 | Suzy |  Divadlo

Na to se ani nevyplatilo jít


Celé vystoupení, bych hodnotila záporně, dokázalo totiž jedno, nejdřív mě rozesmát, znechutit a rozplakat a to jen za dvacet minut.
Tomáš Matonoha a Vladimír Polívka úžasně ztvárnili dvě hlavní a jediné postavy Gustáva Husáka a Věru Čáslavskou. Bohužel vystoupení se jim zachránit nepodařilo. Vysmívání se Čechům a podpora socialismu až do konce, mě vůbec neoslnila. Na začátku se sice nahrávali zvuky, jako rytmický potlesk a ticho, což nám teda vůbec nešlo, jinak to bylo celé takové smutné až opravdu směšné. Ale poté, jak Husák usnul a praštil hlavou o stůl a poté se probudil, chvíli klábosil a pak se lekl Lenky, která ho probudila, bylo ještě docela zábavné, ale poté už to bylo jen horší a horší, kdybych nemusela napsat recenzi tak přísahám, že bych šla domů. Nejhorší však bylo, jak prohlásil, že Čechům ke spokojenosti bude stačit pivo a párek, naštěstí po té byla přestávka. O přestávce se podávalo občerstvení, samozřejmě že to bylo pivo a párek s chlebem. Poté skončila asi čtvrthodinová přestávka a pokračovalo se, nejlepší bylo, jak Husák prohlašoval, že můžeme být rádi, že máme jeho. Kdyby totiž on nebyl, měli bychom za prezidenta Vasila Bilaka a to, bychom se teprve dosrali, nejsem sprostá, tak to opravdu řekl.
Naštěstí přišel souboj Věry a Gustava na kladině a to bylo k popukání, opravdu jsem se válela smíchy. A jak dal ruský prezident Gustavovi patnáct bodů z deseti…

Jedno však říci mohu, už si v životě si nedám párek. Pokud chcete vědět proč, buď běžte na představení, nebo se mě můžete zeptat, ale nezaručuji, že vám nebude špatně.

Hamlet v divadle Marta 7. 3. 2014

27. června 2014 v 21:02 | Suzy |  Divadlo

Sedím ve správném divadle?


Představení se mi moc líbilo, ale ten závěr, jak přijde Norský král a začne zpívat, to snad nemyslí vážně! Vypadal spíš, jako kdyby byl napůl opilý a napůl blázen. Stříbrná bunda, píseň a k tomu malý ohňostroj, spíš Havaj než Norsko.
Nemůžeme však upřít slávu dvou nejlepších herců na scéně: Vojtěch Říha v roli mladšího Hamleta a Táňa Malíková v roli Ofélie.
Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor, kde právě pochovali krále Hamleta a zároveň slaví svatbu Hamletova bratra s Hamletovou manželkou. Mladší Hamlet je z toho nešťastný, ale stále má svoji Ofélii a Horácia. Polonius, otec Ofélie, si ale myslí, že chce jen pošpinit její čest, a tak jí zakáže se s ním stýkat. Poté ještě Hamlet zjistí, že jeho milovaný otec neumřel na uštknutí hadem, ale byl zabit. Někdo mu totiž nalil jed do ucha! Jeho otec, který se zjevuje na hradbách, mu dokonce sdělil kdo! Stihne ho Hamlet zabít, nebo se z toho zbláznil, jak si všichni kolem něho myslí?

Jak to nakonec dopadne? Na to se musíte jít podívat do studia Marta, což je scéna divadelní fakulty JAMU.

Eugen Onegin opera v Janáčkově divadle 14. 5. 2014

27. června 2014 v 20:56 | Suzy |  Divadlo

Mé druhé nejlepší představení


Představení se mi velice líbilo. Bylo celé v ruštině a hudbu složil Petr Iljič Čajkovskij. Kdo neznal literární předlohu od Alexandra Sergejeviče Puškina, musel samozřejmě číst titulky.
Pěvci byli úžasní. Nejlepší byl Ivan Choupenitch, který zpíval Lenského. Vystihl ho naprosto dokonale. Škoda, že je tam jen krátce, protože je, jak každý ví, zastřelen, když bojuje o svoji lásku Olgu, kterou zahrála nedostižná krasavice Veronika Hajnová.
Výkon, který předvedla Anna Wierzbicka (hostující zpěvačka) v úloze Tatjany, byl neméně úžasný. Do role se dokázala vžít, a když psala dopis Oneginovi, že ho miluje a chce s ním být, tak mě to tak dojalo, že jsem musela chtě nechtě vytáhnout kapesníček a utřít pár slz. Zpívala i vypadala naprosto božsky, jako kdyby se z nebes snesl anděl.
Velice dobrý byl také Roman Janál, který zahrál Eugena Onegina. Předvedl ho tak přesvědčivě, že jsem musela souhlasit s Tatjanou, když ho nakonec nechtěla, zůstala věrná svému muži, a dala mu, jak se říká rychlé sbohem.
Scéna byla velmi jednoduše a přece dostatečně výstižně navržená, jednoduchými přesuny jsme se ocitli v jiném prostředí. Velice mě zaujal přechod od souboje k salonu Gremina. Ani jsem se nenadála a už přede mnou stála celá společnost.
Velice jsem ocenila, že Režisér se držel klasického pojetí příběhu a byla znát úcta k Puškinově původní verzi. Slyšela jsem, že dnes se v řadě představení mění chování postav (v Praze byl Onegin homosexuál a víc, než o Tatjánu měl zájem o Lenského)…
Režisérově pojetí odpovídají i klasické kostýmy, které mají navodit atmosféru ruského prostředí v 19. století.
Dirigentem byl Ondrej Olso a myslím, že byl také úžasný. Nástupy byly přesné a hudba úžasná.

Myslím, že toto je zatím druhé nejlepší představení, jaké jsem kdy viděla. A pokud máte rádi knihu, opera vás jistě také nadchne. A tak neváhejte a zajděte si na ni do Janáčkova divadla.

Druhý dech - Philippe Pozzo di Borgo – nakladatelství JOTA

27. června 2014 v 20:51 | Suzy |  Knihy

PROČ?



Tato kniha by se měla jmenovat PROČ? Proč by to chtěl někdo číst? Kniha je vlastně seskládaná z myšlenek do odstavců. Je tam plno francouzských jmen, člověk se kvůli nim ztrácí v ději a proto musí číst něco víckrát.
Děj je o muži, který se zranil a ochrnul na nohy, kvůli nehodě na padákovém kluzáku. Je to o jeho rodině a životě před i po zranění. Jeho rodina je velice bohatá a má několik panství tráví čas s ženou, kterou hluboce miluje, ale nevzal si ji. Dlouho se s Béatrice pokouší o děti a má několik plicních embolii, ale nakonec se zjišťuje, že Béatrice děti mít nemůže, jelikož má rakovinu kostní dřeně. Proto se rozhodnou, že si dítě adoptují a po pár dalších špatných zprávách, že v Bogotě je maličká holčička Laetitia. Po té Bétrice opět dostává chuť do života.

Co dalšího postihne toho dědice dvou zámožných rodin, který nakonec zůstane sám na výchovu dvou dětí. Jak se vyrovnává se smrtí manželky? A kdo je Abdel je to anděl, nebo "ďábel strážný"? Jak to tento muž dále zvládá a jak je pro něj těžké se vyrovnat s tímto postižení se dozvíte v této krásné a procítěné knize, podle které byl natočený i film Nedotknutelní.

Byl jsem při tom - Jerzy Kosinski – nakladatelství Dokořán

27. června 2014 v 20:47 | Suzy |  Knihy

V dnešním světě je to možné…


Tato kniha je úplná ukázka toho, jak média a lidská nevšímavost, můžou z naprostého neznámého člověka, kterého nikdo nezná udělat světově známou osobnost.
Pan David Záhrabník, jak si ho přejmenovala paní EE (Elizabeth Eve) manželka Benjamina Randa, je vlastně Příhoda povoláním zahradník u jednoho starého pána. Každý den dostane ráno snídani, poté vyjde na zahradu a stará se o stromy, kytky, keře a pak se až do večera dívá na televizi a přemýšlí co je vlastně za tím plotem. Jednou však starý pán zemře a do domu přijdou dva právníci a ptají se ho, kdo je, jak se jmenuje a tak. Na to samozřejmě David neví odpověď, neví, jak se tam dostal, ani kolik mu je let. Neumí ani číst a psát a tak, když mu dají podepsat lejstro, tak odmítne s tím, že s tím nesouhlasí. Když si další den zabalí věci a odejde z té zahrady a domu kde dosud žil a vidí vše, co viděl v televizi na vlastní oči. Jelikož neví, že se má než projde mezi dvěma auty, co jsou zaparkované na chodníku, rozhlédnou, omylem do něj narazí auto s paní EE. David si zraní nohu a paní EE ho odvede do svého a manželova domu. Stará se o něj a milně se domnívá, že je velice vážený člověk a ještě ji silně přitahuje. Vše se změní po návštěvě prezidenta USA, který použije Davidovo přirovnání zahrady s ekonomikou státu, ve svém projevu. Od té chvíle se David stává světově známou osobou a je zván do televize, aby osobně promluvil o ekonomice státu. David, svým způsobem nic neřekne, ale chová se přirozeně a všichni z toho vyvodí, že je vysoce důležitou osobností v řízení státu a že jen nemůže nic říct…
Co se stane dál? Přijdou na to, že David je vlastně chudý doslova jako "kostelní myš"? Začne si nakonec s EE, nebo se vrátí do své zahrady, protože toho bude mít už dost?

Tohle a ještě více, se dozvíte v této úžasné knize.

Brenda veliká - C. D. Payne – nakladatelství JOTA

27. června 2014 v 20:44 | Suzy |  Knihy

Směju se ještě teď


Autor C. D. Payne opět dokázal jak je úžasným autorem. Už jeho předešlé knihy ze série Mládí v hajzlu, byly naprosto úžasné a dokonalé, ale teď se opravdu překonal. Humorem jen srší, sice někdy sarkastickým, ale pořád se člověk směje od začátku až do konce. Dílo se mi tak líbilo, že jsem zatoužila si ho koupit.
Dílo vypráví o Brendě Bllatové, která je odsunuta na akademii Kapradinový útes, jelikož se její rodiče a také "milovaná babička" nemohli už dívat na to, jak nemá žádné kamarády a jak je tlustá. Nejdříve tam Brenda trpí, jelikož vlastními názory a láskou k jídlu zrovna nepřiroste k srdci ředitelce akademie paní Lumpwaphtové. Ta ji nesnáší od doby, když jednou odejde bez dovolení z areálu školy, nakoupit si něco k jídlu, jelikož je strava ve škole mdlá, jak už to ve školních jídelnách bývá zvykem. Pak si ale Brenda najde první kamarádku Ruby a pak se k nim přidají ještě dvě holky a spolu založí takzvaný spolek Arkáďanek, spolky jsou ovšem ve škole přísně zakázány…

Jak to dopadne s Brendou a její novou láskou na zkoušku? S klubem a s Marií, které se začal líbit učitel ze školy? Zvykne si Brenda na to, že je tlustá, nebo si na akademii dokonce zvykne?

Americké krásky - C. D. Payne – nakladatelství JOTA

27. června 2014 v 20:37 | Suzy |  Knihy

Co slovo, to perla


Kniha z pera C. D. Payne a smích ještě zní. Děj se rozjel až od konce kapitoly čtyři, konečně se totiž objevila zápletka v rozhovoru s Mindy na straně čtyřicet čtyři. Vtipné poznámky a postřehy oživují text, například na straně čtyřicet sedm.
V této knize najdete různé tipy postav. Například Geje, který nemá vůbec vkus na oblečení a oblíká dvojčata do různých hrůz. Jednou to byly dvojdílné jasně zelené plavky se sukýnkou a páskem pokrytým slunečnicemi. Samozřejmě s tím holky nesouhlasí, ale co mají dělat, proto nosí všechny hrůzy, co si na ně Howard vymyslí. Bude to i horší, jednou jsou za doktorky, Lincolna, nebo Matku Terezu. Pak je tu i Dan, protestant za nekácení lesů, který je zamilovaný do Cary.
Dílo pojednává o dvou sestrách dvojčatech. Jejich život se úplně změní po tom, co jejich otec kandiduje na viceprezidenta v USA. Jedna s tím nesouhlasí (Toni) a druhá ho podporuje (Carrisa, které nikdo neřekne jinak než Cara). Toni s tím nesouhlasí, jelikož jejich dům obsadili agenti, aby je hlídali, a Toni se to samozřejmě nelíbí, jelikož chce chodit s kluky ven a spát s nimi. Ale když každého kluka musí prověřit agenti a dokonce ho prošacovat…
A tak se Toni rozhodne rozjet kampaň a myslí si, že tím, když lidé zjistí, že jejich úžasný kandidát je rozvedený a má další dvě děti, tak ho nebudou volit. Přemluví k tomu i Caru, která namluví, že to tátovi určitě pomůže. Nakonec se lidem Toni a Cara zalíbí, a tak jsou obě zataženy do kampaní na podporu táty a dalšího senátora, který je pozve na svůj ostrov Pytlík.
Co se tam stane? Zamiluje se snad Toni, nebo bude jen hledat povyražení, a co Cara konečně se vyspí se svým klukem, nebo nakonec skončí úplně s někým jiným?

Stane se nakonec z jejich otce viceprezident, nebo ne? A kvůli komu se to nakonec zvrtne, no to byste určitě nečekali.

1. kapitola NÁHODA

27. června 2014 v 20:08 | Suzy |  Povídky
Lena jsem a žiji v roce 2013. Světlo slunce jsem poprvé uzřela roku 1997. Jak jistě vidíte, můj věk je nízký, ale slova výřečná. I když všichni říkají mi, že hloupá jsem jako dřevěný sud.
,,Proč zrovna sud vody?" ptala jsem se
,,Je na hodně věcí k použití, ale výřečný není." to poprvé jsem ho zřela
Seděl na statném oři, černém jako noc. Vysoký byl i bez oře, když z něj seskočil a přišel blíže. Oči měl jako mech a vlasy hnědé, ale tak hnědé. Že mé srdce vynechalo, alespoň tři údery. Hned se mi líbil, i to jak kráčel s elegancí kočkovité šelmy.
,,Zřel jsem tě, už z dálky, kvítku líbezný." zrudla jsem na barvu červánku
"Nejsem líbezná pane, neříkej to."
Vážně nejsem. Jsem taková plnoštíhlá s hnědými vlasy do pasu a stále vyděšenýma šedýma očima.
,,Mě se zdáš překrásná. Nechceš doprovodit domů?"
Až na to se zeptal, všimla jsem si spolužaček, jak závidí mi statného hocha.
,,Tak už jsme asi skončili," podotkla jsem a zlehka se usmála na spolužáky ,,pokud chcete, můžete."
,,Dobře, jedeme."
Přistoupila jsem ke koni a pohladila mu hlavu. Poté mě neznámí uchopil za pas a vyzvedl mě do výše, jako bych nic nevážila. Bylo to nezvyklé, cítit jeho silné paže kolem svého pasu. Než jsem se stačila uvelebit na hřbetě, už seděl vedle mě. Objal mě a chytil otěže do rukou. Vysvětlila jsem mu kudy, má jet a pomalu jsme vyrazili od školy. Prodírali jsme se městem. Cestou jsme si povídali o všem možném. Byl velice vzdělaný na všech úrovních. Bez toho, abych si všimla, jsme dorazili k domu, otec mne již netrpělivě vyhlížel ze zápraží. Když zpozoroval, že sedím na koni s tím elegantním pánem, hned se mu tvář trochu vyjasnila.
,,Jak to, že jdeš tak pozdě?"
Chtěla jsem odpovědět, ale pán mne předešel. Vysvětlil mu, že jsme se lehce zapovídali a omlouval se mu za to. Prý se to už příště nestane. Vypadalo to tak, že je otec šťasten z toho co slyší a zeptal se: ,,A jak se jmenujete, pane, smím-li se zeptat?" pán se na mne podíval a klidně odpověděl: ,,Vladimír III. syn zdejšího vévody." lehce jsem pobledla a myslela, že omdlím. Nakonec jsem se však ovládla.
,,Je vám dobře, má milá?"
,,Ale jistě, jen se mi trochu zamotala hlava…" otec mi skočil do řeči: ,,No tak, co tu stojíš? Běž udělat hrnek čaje." rychle jsem odběhla postavit vodu. Když se voda vařila a já jsem připravovala hrnky a čaj, musela jsem začít pochybovat. Proč si vybral zrovna mě? Proč ne někoho jiného? Třeba Sander od nás ze školy, musel ji tam dnes vidět, stála zrovna kousek ode mě a smála se mi. Šla z tržiště s košíkem plným různých látek zapřeným o takřka neviditelný bok. Do školy totiž nechodila. Tam mohli jen chlapci nebo vnímavé dívky, naštěstí jsem byla mezi nimi. Ale byla bohatá a velice krásná, trochu jsem na ni žárlila. Co taky jiného může žena do manželství jiného přinést? Vyrušilo mě ze zamyšlení až pískání konvice. Rychle jsem zalila hrnky vodou a šla zavolat otce a Vladimíra z okna. Když jsem vyhlédla z okna, Vladimír si zrovna důvěrně povídal s otcem, dokonce měl ruku na jeho rameni! To jsem si nedovolila ani já! Ale brzy jsem to pustila z hlavy, jelikož už přicházeli ke stavení. Dala jsem šálky na tác i s koláčem, co ležel na stole, a vyšla z domu. Hned jak jsem vyšla ze dveří, přestali mluvit a Vladimír se na mne překrásným a svůdným způsobem usmál. V tu chvíli jsem se do něho zamilovala.
,,Už mám čaj hotový." oznámila jsem jim
,,Dobře, půjdeme tedy ke stolu?" ptal se Vladimír
,,Tudy." já na to a kývla jsem ke stolu pod Dubem s dvěma lavicemi, který byl už prostřen. ,,Jak to?" ptala jsem se sama sebe a vedla hosta ke stolu
Když jsme pojedli, Vladimír vstal, ještě jednou si mne prohlédl od hlavy až k patě a šel ke svému oři.
,,To už odchází?" ptala jsem se otce
,,Nevím, možná jen něco hledá." a tvářil se nejistě
Vladimír zřejmě našel, co hledal a vracel se k nám, u toho se mi díval zkoumavě do očí. ,,Co asi chce?" pomyslela jsem si a tvářila jsem se nejistě. Vladimír přede mnou zastavil, ještě jednou si mě prohlédl a poklekl ,,Cože?! A proč?" letělo mi hlavou, ale on už začal: ,,Leno, nechtěla by sis mě vzít za muže?" pohlédla jsem na otce, s otázkou v očích. Otec se na mne zamračil, že musím, je to přece vévoda! Bázlivě jsem řekla své ,,Ano." a on mi navlékl mahagonový prsten s karneolem. Byl překrásný, tak jsem ho aspoň políbila. On byl šťastný i můj otec tleskal rukama a smál se. Vladimír začal opět mluvil: ,,Koupíme velký dům ve městě a budeme mít kopu dětí," zvážněl ,,ale budeš se muset přestat chodit do školy." ,,Cože? Mám se vzdát toho, po čem nejvíce toužím?!" vykřikla jsem rozhořčeně
,,Ty toužíš po vzdělání?" vysmál se mi Vladimír
,,Ano," řekla jsem ,,možná více než po tobě.!"
Vladimírovi zjihl hlas ,,Ale lásko moje? Přece by ses na mě nenaštvala? To jsem nechtěl. Zařídím ti domácího učitele. Chceš-li?" možná jsem kvůli tomu neměla dělat takový rozruch, pomyslela jsem si ,,Samozřejmě, že chci. Bude to jediná podmínka našeho sňatku." řekla jsem již sladším hlasem a políbila Vladimírovi obě líce. On ji to oplatil polibkem. Tím byla jejich domluva zpečetěna. On se poté brzy rozloučil a zmizel.

Strach

24. června 2014 v 14:01 | Suzy |  Básně
Něčeho se bát
a proto to vzdát?
Proč? Ptám se já.

Že něco nedám,
proto vykašlat se na to mám?
Mám strach,
stane se ze mě proto prach?

Chci to vzdát,
na všechno se vykašlat.
Proč tu být,
když nemůžu svobodně žít?

Recenze

21. června 2014 v 11:06 | Suzy |  Básně
Omlouvám se, že jsem dlouho nic nenapsala, ale nějak jsem neměla inspiraci. Usmívající se Snad se tu teď už uvidíme častěji. Mrkající

Recenze psát
a se slovy si hrát.
Jak říct dobrá,
nedobrá,
nebo dokonce špatná?
Každá recenze
je přece jiná.

Všichni se snaží,
po recenzi pak někdy jen leží.
Snaží se mít sen
a mi ho někdy rozdupeme.

Píši, co myslím?
NE většinou chválím.
ANO někdy se stávám zlým.
Ale snažím se,
abych pochválil aspoň něco.

Přece si, ale myslím,
že nic nevím.
Přece zavrhnout vše nemusím,
chválit taky umím.

Stále do divadla se pouštím,
ale jen smrt vidím.
Čtu jednu knihu za druhou,
není TO snad dobře?
Vím co je to pravé,
ale je to jen snové.

Hledám dokonalost,
to by byla radost.
Ale je to jen sen,
který bude brzy popraven.

Recenze mě baví psát,
Ale už toho mám dost.
jsem tu stejně jenom host.
Už nemám ani radost.

Jedničky za ně dostávat
a díky nim prolézat.
Musím se sám snažit
a ne jen prosit.

Lžu sám sobě.
Možná i tobě!
Bez nich ani šanci nemám,
dál bych musel jít.
Snu se vzdát
a se životem se prát?

Láska, jako ochránce

4. června 2014 v 16:41 | Suzy |  Básně
Lásko buď mou ochranou před strachem, bázní a žárlivostí.
Pomož, ó pomož.
Přec!
Vrať se zpět.
Slzy suším listím ztráty.
Srdce rmoutím, myšlenkou na tebe.
Tyto slzy jsou jen kapkami v moři.
Které vypláči pro tebe.
Láska plane nad tím vším.
Jako jasná lucerna v korunovačním sále,
nebo jako poslední svíčka na žebrákově stole.

Šikana ve škole

4. června 2014 v 16:39 | Suzy |  Básně
Práskla jsem
šikanu
která byla neúnosná.

A budu
kvůli tomu
mít problémy.

Ale aspoň
toho už
nechají a
život začne mít zase cenu.

Vločky

3. června 2014 v 17:57 | Suzy |  Básně
Co z toho mají?
Jen na zem padají
a pak roztají.

Děti jsou z toho paf
a psi na to jen haf.
Vločky na sebe lehají
a sníh vytvářejí.

Vrána

3. června 2014 v 17:52 | Suzy |  Básně
Sedí na stromě
a dívá se na mě.
Mám z toho husí kůži
a v ruce růži.
Černá pírka,
o nich ještě nebyla tu zmínka.
Žluté nožky i zobák,
mám z ní celkem strach.
Raději mizím z tohoto místa,
snad po něm bude brzy veta.

Maminka dává ponaučení pro syna

3. června 2014 v 17:49 | Suzy |  Básně
Hledej si holku,
ale ne žádnou šlapku.
Ať má srdce a hlavu,
ale ne v ní žádnou slámu.
Nejde jen o prasa a nohy,
ať má aspoň k něčemu vlohy.
Hezká taky může být,
ale ať se nedá umýt.

Bolest

3. června 2014 v 17:46 | Suzy |  Básně
Tu můžeme prožít s láskou,
tou prchavou milenkou.
Když se srdce rozdělí vedví,
oj to-to bolí.
Musíš to cítit!
Pokud ten pocit neznáš,
tak jsi lásku nikdy nepoznal.
Dokážeš to však vydržet
a nezešílet?

Hvězdy

2. června 2014 v 20:44 | Suzy |  Básně
Pět cípů, nebo víc?
To nám nechtějí říct.
Svítí na té obloze,
tak uboze.
Nebo se mi to jen zdá?
Ale někdy mi to nedá.
Musím je spočítat,
ale vždy se dostanu jen do sta.
Je jich tam, ale víc,
možná i tisíc.
Snad to jednou budu znát,
a bude o tom i citát.

Pohádka o lásce a dobrotě

2. června 2014 v 20:01 | Suzy |  Povídky
Je to taková jednoduší pohádka, psala jsem ji když jsem byla menší a nijak moc jsem ji nepřepisovala. Kdysi jsem ji totiž dala svému malému stříněti Terezce.

Byla jednou jedna princeznička a ta se jmenovala Anička. Mněla kočičku a ta se jmenovala Sedmikráska, její tatínek byl Josef III. a maminka Žaneta. Jednoho krásného dne jel její otec král na lov na svém koni Juráškovi. Až přijel tak si všiml, že jeho dcera má narozeniny. A tak šel koupit dárek, ale dlouho nemohl nic najít. Až poslední kramář prodával ptáky. A tak mu král řekl, že chce Jiřičku. A trhovec mu řekl, že je to vzácný pták za tři zlatky. Král mu hodil tři zlatky, vzal si klícku a přišel zrovna včas na předávání dárků.
Anička dostala plno dárků, ale nejvíc se jí líbila Jiřička, co ji daroval otec. Moc všem poděkovala a odnesla si všechny do komnaty.
Kočka Sedmikráska spala, když Anička přišla do pokoje. Kočka líně zvedla hlavu. Anička postavila klec s Jiřičkou na stolek a řekla kočce, aby ho nesežrala, ale aby se skamarádily. Kočka se mlsně olízla, ale zlehka přikývla. Ptáček najednou promluvil lidským hlasem. "Ahoj Aničko." Anička se ani nepodivila, že na ni ptáček mluví, ale spíš to, že zná její jméno. "Ty mě znáš?" zeptala se. "Jistě, že znám," odpověděl ptáček "Já jsem létal i žil kolem vašeho hradu, než mě chytil ten ptáčník. Jsem syn krále z Medové hory a Miluji tě, Aničko." "Počkat." Vykřikla Anička "Ani nevím, jak se jmenuješ?" "Jsem Kryštof a potřebuji, abys o mojí přítomnosti pomlčela. Prosím." "A proč?" ptala se Anička. "Jsem zakletý. Uletěl jsem zlé čarodějnici Morule. Když přijela na zásnuby, byla to krásná princezna. Povídali jsme si, měla ráda všechno co já. Procházel jsem se s ní po zahradě a náhodou jsem se podíval na hladinu jezírka, kolem kterého jsme procházeli. Uviděl jsem v odrazu odpornou babici, tak jsem jí řekl, že si ji nevezmu. Ona se proměnila v sebe a odletěla na koštěti pryč. Ale na obloze se ještě otočila a zaklela mě v Jiřičku. Totiž Jiřička je ve znaku našeho rodu. Tak aby ho poskvrnila! Pak jsem ulétl pryč. Dlouho jsem bloudil a pak jsem přistál tady na stromě před tvým oknem. Hned na první pohled jsem se do tebe zamiloval." Anička se začervenala a řekla mu: "Já do tebe taky." A puf, plno kouře kolem klece. Když se kouř rozptýlil, objevil se místo klece a ptáčka krásný princ. Anička ho ihned vzala za ruku a odvedla si ho dolů ukázat rodičům. Těm musel Kryštof svoje putování za opravdovou láskou zopakovat. Rodiče se poté rozhodli, že než povolí jejich sňatek, tak napíší do království na Medové hoře, aby si ověřili, jestli jim opravdu chybí nějaký syn. Královští rodičové se ihned po přečtení listiny vypravili do království, odkud jim přišel list a tam se konečně po dlouhé době setkali se svým synem. Byli moc šťastní, že našli svého ztraceného syna i s jeho nevěstou. A tak se slavila svatba. Všichni tam byli, královští rodičové, ba slavila obě království a pozvali i Morulu. Ona si mezitím uvědomila, co udělala a taky se vydala prince hledat, aby ho vysvobodila. Přišla tak akorát na svatbu Anička a Kryštofa. Morula se princi omluvila za to, co provedla a od té doby žili všichni šťastně. Morula kouzlila jen dobrá kouzla a stala se z ní tetička. Hlídala totiž dvě děti Karolínku a Vlastu, což byli děti Aničky a Kryštofa. Z tohoto páru se brzy stali král a královna dvou království, a jelikož kralovali spravedlivě, tak se bohatství obou království rozrostlo a všichni poddaní v něm žili šťastně.