Boj sám se sebou

2. listopadu 2017 v 23:47 | Suzy |  Básně
někdy už nemám sílu
a potřebuji ochranu úsměvu
nemohu se tvářit tak, jak se cítím
bála bych se, že všem den zkazím
plakala bych a zoufala si
a to lidi celkem děsí
musím proto držet poker face
a dodat jen trošku elegance
oblékat se skromně,
jemně, ale pracovně
a voala převlek je hotov
a časem v něm člověk najde i domov

někdy už nemám sílu
potřebuji ochranu azylu
stále se propadám
novou hloubku deprese nalézám
usmívám se
ale uvnitř pláču
nakonec se vše promítne v jednu grimasu

někdy už nemám sílu
rozepsat novou kapitolu
naštěstí už píšu doslov
jako vždy, se pevně držím osnov
 

Propast

28. října 2017 v 17:23 | Suzy |  Básně
celý život stojím nad propastí
děsí mě svou blízkostí
už jen jeden krok
bude to pro mě šok
svět je ledový
ne pro lidi bláhový
musíme se skrývat
ostatní nedůvěřovat
vyletět z klece
udělat ze sebe blbce
stát se součástí světa
toho, kde vládne temnota

Chci být sám

28. října 2017 v 17:17 | Suzy |  Básně
přišla jsem o svoje nadání
o sebevyjádření
nevím, co budu dělat dál
už i poslední song dohrál
sám tu sedím
a přes slzy nevidím
ztracený a sám
vydaný všem představám
neměl bych tu být
a svou pravou totožnost krýt
nejsem anděl
ale z pekla ďábel
chraňte se
schovejte se
nechte mě už být
nesnažte se o odchyt
nepište
nevolejte
prostě se neozývejte
chci být sám
už stejně pro nikoho nic neznamenám
 


Vzpomínka na první pohovor a místo (2016)

22. října 2017 v 23:27 | Suzy |  Články
Hned v první větě Vás všechny musím upozornit, že toto není žádný "hate" na knihkupectví Barvič a Novotný. Tato vzpomínka je založena na pravdě. A i když už nikdy do tohoto knihkupectví nevkročím, chovám ho ve vysoké úctě a nebudu proti němu vystupovat a ani ho nikomu vymlouvat. Mají naprosto skvělý sortiment, milý personál a velkou historickou hodnotu pro naše město (Brno).

Pro ne Brňáky, tu máme hned odkaz:

A nyní už k věci:


Kde by tak asi chtěl pracovat takový blázen do knih jako já? No přeci v knihkupectví a které by asi bylo fajn a zrovna hledalo lidi? Knihkupectví Barvič a Novotný! Člověk by si asi řekl skvělá příležitost. Všimněte si toho slova asi.

Tak jsem jim poslala svůj životopis a tak za týden mi zavolali, že bych mohla přijít na pohovor. Myslela jsem, že se mi štěstím rozskočí hlava, ale jen domluvení termínu mi srazilo úsměv z tváře. Paní mi asi dvacetkrát dala na srozuměnou, že mají asi padesát zájemců a že by mě tam mohla nacpat mezi nějakého inženýra a paní, co vystudovala gymnázium se zaměřením na literaturu. Řekla jsem si, že jsem v háji. Ale stejně jsem jí odolala a řekla, že velmi ráda přijdu. Což ji moc nepotěšilo, jelikož se ani nerozloučila a zavěsila.

Musím přiznat, že jsem byla děsně nervózní. Ještě, než jsem vůbec odešla z bytu na pohovor, jsem se asi dvacetkrát převlékla a přezula, namalovala, odmalovala, namalovala a zase odmalovala. Nakonec jsem přeci vyrazila a klasicky, jako vždy dorazila moc brzo, asi o hodinu. Takže jsem měla krásnou příležitost obhlédnout konkurenci. Byla tam samá hubená a čerstvě vystudovaná holka, nebo kluci v saku a diplomatkou v ruce. Byla jsem na nervy a ještě se trochu propadla sebedůvěrou o něco níž. Dobře přiznávám se, že než jsem přišla na řadu, poznala jsem úplně nové dno sebedůvěry. Nakonec mne tedy zavolali, že mohu jít na řadu. Můžete si představit, v jakém jsem byla v šoku, že když jsem došla do místnosti, kde se mi měl změnit celý život, nebyl tam nikdo jiný než sám jedinečný a nedostižný pan Jan Kanzelsberger a jeho syn. Myslela jsem, že omdlím nebo se propadnu do země. Naštěstí se ani jedno nestalo. Pan Kanzelsberger byl velmi galantní, a když viděl v jakém jsem šoku, nabídl mi židli a dal mi chvilku času, abych se vzpamatovala. Pak začal klasický pohovor. Ptali se, proč chci zrovna k nim, kolik jsem přečetla knih za minulý rok, jak to vidím do budoucna, jestli se nechci brzo vdávat a tak. Pak jsme se dostali k mým koníčkům a k tomu, že mezi ně patří i recenze. Ptal se, jakou knihu jsem recenzovala jako poslední a jak jsem ji hodnotila. Odpověděla jsem, že Dívka ve vlaku (2015, Paula Hawkins) a vůbec se mi to nelíbilo. To byla zřejmě voda na jeho mlýn, jelikož už jsme se dál bavili jen o této knize a našem společném názoru, že je to odpad. I když jsme se shodli, že se této knihy opravdu prodalo hodně kusů, ale oba nechápeme proč. Když jsem odcházela, všimla jsem si hodin a toho, že jsem tam byla skoro hodinu, na rozdíl od ostatních zájemců, kterým stačilo deset minut. Stejně jsem ale nevěřila, že se mi vůbec ozvou. Hned další den ráno mi volali, že mi s radostí oznamují, že mne berou a mám se přijít domluvit na směny, podepsat smlouvu a projít si prodejnu. Když jsem zavěsila, jen jsem v šoku seděla a zírala na telefon. Nemohla jsem tomu uvěřit! Já budu pracovat v knihkupectví! Ale brzo se ukázalo, že to až tak super nebude…

Hned první den se konečně ukázalo, na jakou pozici mě přijali. Bylo to oddělení: průvodci, mapy, učebnice matematiky, věštecké karty a knihy s nápisem jak. No znáte to. Jak chovat, jak vyrobit, jak pěstovat, atd.… No nadšená jsem nebyla, ale řekla jsem si: "Nevzdám se!" Prošla jsem zaškolením od bývalého úsekáře, které trvalo asi tři dny, a pak jsem tam zůstala na všechno úplně sama. Jelikož to není úplně frekventované oddělení, byla jsem tam 95% času osamělá a bez zákazníků. Tak jsem si obcházela svůj úsek a sem tam otevřela nějakou knihu, abych měla přehled. Hned druhý den jsem dostala vynadáno za to, že se v pracovní době nesmí číst. To jsem si ale naštěstí obhájila, jelikož jsem si jen prohlížela knihy, které jsem měla v akčních novinkách, abych mohla zákazníkovi patřičně odpovědět na jeho dotazy ohledně knihy. To ale nebyl hlavní kámen úrazů! Jelikož jsem tam začala pracovat zrovna někdy v létě, bylo tam neskutečné horko. Klimatizace nefungovala a nedalo se otevřít okno, jelikož jsem hned za ním měla stavbu a tedy prach a hluk. Nedá se tedy divit, že se mi jednou udělalo z toho horka tak zle, že jsem si na chvilku sedla a to byl důvod mého brzkého propuštění. V pracovní době se totiž nesmí sedět, ale musíte aktivně chodit po úseku a oprašovat, rovnat nebo doplňovat. Abyste měli přehled, byla jsem tam dohromady čtrnáct dní.

Prostě si mě uprostřed dne zavolala paní vedoucí do kanceláře a na minutu mě propustila za čtení a sezení na prodejně. Až o hodně později jsem se dozvěděla, že hned další den na moje místo nastoupila blízká příbuzná paní vedoucí.

Tady máte příklad toho, že i když to může být Vaše vysněné místo, nemusíte z něho mít nakonec ani radost, ale na konci z něho možná budete s pláčem utíkat...

Nová chuť do života?

12. září 2017 v 18:38 | Suzy |  Články
Když se člověk dožije určitého věku, měl by se zastavit a ohlédnout se zpět. Stojím hned za důležitou životní křižovatkou a musím se proto ohlédnout.

Prožila jsem za svých dlouhých skoro dvacet jedna let, pěkné věci, prošla peklem základní školy, šikanu, přežila jsem ji a ještě povstala jako fénix z popela a byla silnější, než kdy dřív. Věřila jsem, že nyní to bude jen lepší. Vybrala jsem si střední školu a těšila se, jak to bude super. Po asi jednom roce, co jsem bezcitně zavraždila všechny svoje sny a pohřbila je někam do hlubin mého mozku, jsem si přiznala, že tahle škola byl v mnoha ohledech krok vedle. Ovšem našla jsem si několik přátel, novou vášeň pro psaní a… už vlastně nic.

Moje životní křižovatka, za kterou se právě nacházím, byla maturita. Tvrdě jsem čtyři roky pracovala a věřila, že to nakonec se svou pílí nakonec zvládnu. Po tom, co jsem ronila krev, pot a slzy, jsem se dohrabala až k maturitě. Tři pokusy nestačily, vždycky jsem se posunula o nějaké to procento blíž k cíli, ale ani to nestačilo. Proto Vám chci říct to, co jsem se za těch něco málo let naučila. To, že se budete snažit, budete dělat všechno jak se má, učit se a tvrdě pracovat, Vám nezajistí výsledek!

Když jsem se ohlédla zpět, zjistila jsem, že se mnou škola udělala jen to, že si už vůbec nedůvěřuji, méně se směji, zanevřela na vše, co jsem kdysi měla ráda a začala jsem nenávidět jakékoliv vzdělání.

I přesto všechno se znovu pokusím najít si plnohodnotné místo ve společnosti. Proč bych se o to nemohla pokusit? Vždyť žijeme jen jednou. Budu se snažit více si důvěřovat. Najdu si opět chuť na sobě pracovat. Sice mám jen základní vzdělání a tím jsem pro svět naprostá nula, ale já se nevzdám a budu dál bojovat. Budu na tom pracovat po svém. Budu psát lepší recenze, nebudu se snažit, aby mě měl každý rád. Najdu si něco, co mě bude bavit. Rozloučím se s pár přáteli, kteří mě stahovali ke dnu, a najdu si některé, kteří mě na mé cestě podpoří.

Přeci jen jsem za ten život něčeho dosáhla, napsala jsem několik povídek (19), básní (kolem 54) a recenzí (70). Rozepsala jsem knihu Strach a Láska, kterou jsem sice nedokončila, protože jsem se bála, ale stejně to byl jen začátek. Doufám, že budu schopná napsat něco lepšího. Seznámila jsem se s mnoha zajímavými lidmi. Osobně jsem potkala několik svých oblíbených autorů (Ladislav Špaček, Robert Fulghum, Arnošt Goldflam).

Zvládla jsem toho za jeden život dost a doufám, že můj život bude dál neméně zajímavý, i když teď z pohledu nejnižšího tvora společnosti.

12. Nový přítel

6. září 2017 v 21:14 | Suzy |  Strach a Láska
Když jsem se ráno vzbudila, šla jsem se převléci a tam na mě čekala Terezka a pěkně mi vyhubovala, že jsem si ty šaty nestáhla sama, prý na mě čekala, ale potom to vzdala a teď s nimi bude mít spoustu práce, aby je dostala do původního stavu. Opravdu, když jsem si je stáhla, byly pomačkané až hrůza pohledět. Omlouvala jsem se, ale Terezka, jen řekla, ať se převleču a jdu.
"Počkejte." zastavila mě ještě ve dveřích a porovnala mi šaty, poté se zeptala: "Roman s vámi nedojel?"
"Ale ano dojel, ale hrozně se opil, tak jsme ho s Kubou nechali v maštali spát na seně. Můžete se jít podívat." řekla jsem a vyšla z převlékárny, byla jsem unavená, a když jsem došla do jídelny, byla tam spousta lidí. Seděla tam Linda, Michal a Roman a bavili se s nějakými cizími lidmi. Zmateně jsem tam stála a jen na ně hleděla. Konečně si mě všiml Michal a šel za mnou. Já jsem si musela sednout, nebylo mi dobře.
"Říkají, že přišli, protože jste je pozvala." řekl na vysvětlenou.
"Co prosím? Já pozvala jen jednoho, měl mi s něčím pomoci." ošila jsem se.
"Vždyť taky ano, tohle je jeho družina, jejich pán je v knihovně a povídá si s Tomášem. Mohu se již vrátit? Linda nemá Romana ráda, rád bych ji před ním ochránil." poprosil a oba jsme pohlédli na Lindu, která na nás hleděla a snažila se setřást Romana, který se jí stále snažil obejmout. Michal, když to spatřil, přispěchal jí na pomoc a dal mu facku, až to hvízdlo. No tohle divadlo jsem nemusela vidět a tak jsem rychle odspěchala do knihovny. Když jsem otevřela dveře, opravdu tam seděl Tomáš a ten neznámý spolu v družném hovoru.
"Neruším vás?" zeptala jsem se po chvilce, co jsem tam stála a nikdo si mě nevšímala.
"Á dobrý den, jen jsme tu s Rudolfem rozebírali obsah této knihovny." řekl Tomáš a vstal, aby mi uvolnil místo. "Vy dva si určitě máte, co říci, tak já bych snad šel." řekl a opravdu odešel.
"Tak jste se již seznámil s naší knihovnou?" zeptala jsem se.
"Ano je velmi rozsáhlá a krásně uspořádána." odpověděl.
"Co kdybychom se navzájem představili?" zeptala jsem se. "Ale nejdříve vy."
"Ale jistě, na co já myslím. Jmenuji se Rudolf IV. Habsburský." řekl a napřímil se v křesle.
"Já jsem Lena, jak jsem vám už říkala a jsem písařka, lomeno pomocnice krále Karla IV. a potřebuji od vás pomoci. Hledám svoji matku, která mě opustila, když jsem byla malá. Mohu vám sehnat její podobiznu, a pokud byste se ve vaší zemi poptal, byla bych vám neskonale zavázána." hleděla jsem na zem, nemohla jsem se na něj podívat, co kdyby se mi začal smát, to bych nevydržela.
"Hm tak proč ne, zůstanu na vašem hradě ještě den nebo dva, tak sežeňte tu podobiznu a jak se jmenovala?" řekl a zachmuřil se.
"Lena stejně jako já, prý se jí také velmi podobám." řekla jsem a usmívala se na něj.
"Rád bych vás trochu poznal, než odjedu, nebude to problém, že ne?" zeptal se a hleděl mi do očí.
"Ale jistě že ne. Jen se vám asi nebudu moci věnovat, tak jak byste si přál, budu muset chodit do své nové práce a za králem na pochůzky." pohrávala jsem si s náramkem a říkala si, jestli mu ho potom než odjede, nemám dát, třeba by mu to pomohlo, když mi ho dala matka, ale nechtělo se mi od něj odloučit.
"Budu tedy chodit s vámi, stejně jsem tu měl zůstat a dát na vás pozor, když se vás králův dvorní lékař pokusil zabít. Král si to přál, i když je už v hladomorně, mohl mít spoustu pomocníků a přisluhovačů, stále po vás může někdo jít." řekl.
"Dobře tedy, něco sním, obléknu se a pojedu do krejčovství, můžete tedy jet se mnou." držela jsem se pevně područek a zaryla do nich nehty, z nějakého důvodu mě jeho tón hlasu dovedl k nepříčetnosti, zůstala jsem ještě chvilku sedět, abych se uklidnila, a poté jsem rázným krokem vyšla z knihovny. Nahoře jsem se oblékla do šatů s kápí přes vlasy, vzala si dýku a schovala ji pod šaty, poté až jsem se úplně uklidnila, sešla potichu dolů po schodech a vyklouzla do konírny, nasedla jsem na koně a vyřítila se s ním ze stáje a z hradu ven. Nechtěla jsem, aby mě hlídal, nejsem malé děcko. Když jsem celá uřícena vpadla do krejčovství, Evženie se mě lekla.
"Kde se tu bereš, děvče, myslela jsem, že po té slávě na hradě budeš ještě vyspávat?" divila se a oprašovala ze mě prach po rychlé jízdě.
"No oslavy nejsou nic pro mě, tak jsem šla brzy domů." řekla jsem a snažila se uklidnit, Evženie si naštěstí ničeho nevšimla.
"To je dobře, slyšela jsem, že se král kvůli něčemu hrozně naštval a teď s nikým nemluví. No to je jedno, nejsme žádné drbny a máme spoustu práce, dnes musíš ušít troje šaty, snad to zvládneš, já nutně musím něco zařídit." řekla a odešla.
Když jsem si sedla ke stavu a začala tkát a zabrala se do práce, přestala jsem myslet na mého ochránce Pavla a začala vymýšlet, jak bych ty šaty mohla nabarvit, jelikož nám tyto zákaznice neřekly žádné podrobnosti, jak mají vypadat, jen že je to na oslavu číchsi narozenin a ony tam musí být nejkrásnější. Evženie mi první popsala jako hubenou zrzku a tak jsem je udělala vkusné a zelené s jemným řasením, byly moc hezké. Další dáma byla kyprá tmavovláska s velkým poprsím, musela jsem proto hodně řasit, abych její nelichotivá místa zakryla a vyzdvihla něco jiného z její krásy a z nějakého mě neznámého důvodu jsem je udělala červené s prošíváním a strávila proto na nich více času než jsem chtěla. Další byla blondýnka střední postavy, proto jemně modré a přemohla jsem se a udělala je obtažené a dole od kotníků rozevřené a hodně nařasené a vyšila na ně mušle a jako by vlnky. Všechny tři zákaznice si pro ně měli přijít zítra hned po ránu a tak jsem napsala Evženii vzkaz, že přijdu kolem poledne, kdyby se to zákaznicím nelíbilo, nechtěla jsem to slyšet přímo od nich, stačí, když mi to Evženie všechno přeříká. Poté jsem zamkla, klíč jsem od ní dostala hned na začátku, vyskočila na koně a hnala se na Špilberk ke králi. Po cestě se mi zdálo, že mě někdo sleduje, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem přijela, hned jsem byla vpuštěna do hradu, Hofmistr se mě hned, jak jsem slezla z koně, ujal a vedl mě do hradu, aby mi ukázal moji pracovnu. Byla situovaná hned vedle královi, takže když jsem tam vešla, měla jsem výhled na krále, protože byly otevřené spojovací dveře.
"Á Leno, jak se máš?" pozdravil mě a vešel ke mně do pracovny, pohlédl za mě, jako by něco nebo někoho hledal a zamračil se. "Vidím, že se ti Rudolf moc nezalíbil a tak jsi mu utekla, že?"
"Mám se dobře a nejsem malé dítě, aby mě pořád někdo hlídal, Linda už mě toho dost naučila a nebylo moc těžké mu zmizet." pousmála jsem se.
"Hofmistře, pošli pro Rudolfa IV. Habsburského, ať ho hned přivede. Až Lena pojede domů, už tu dávno bude, je to jasné, potřebuji si s ním promluvit." král si mě nevšímal a klidně úkoloval Hofmistra, jako by si nevšiml mé poznámky. Přesunula jsem se proto ke stolu a začala si číst pergameny a listiny, které na něm byly položeny a třídit je. Když Hofmistr odešel a král si mě konečně začal všímat, měla jsem už roztříděné všechny listiny kromě jedné a ta se mi moc nezamlouvala, protože byla nějakou cizí řečí, které jsem nerozuměla, ale byla adresovaná panovníkovi a tak jsem ji dala na jeho hromádku. Vstala jsem, vzala jeho hromádku a donesla mu ji do pracovny a položila ji tam na stůl mezi ostatní hromady papírů, které se tam povalovaly. Jak mohl v takové nepořádku pracovat, mi bylo záhadou.
"Nechcete, abych vám pomohla a trochu uklidila ten stůl? Máte na něm tolik listin." zeptala jsem se a zvedla jedno obočí.
"Jestli se ti chce, klidně. Stejně se nejspíš půjdu trochu najíst, od rána jsem nic nejedl." řekl a chtěl odejít.
"Já také ne." vyklouzlo mi.
"Něco ti přinesu, ale zatím se čiň. Leno, a kdybys něco potřebovala, zeptej se Hofmistra, hned ti ho radši zavolám." Když jsem si sedla do králova křesla, zrovna přišel Hofmistr, zeptala jsem se ho, koho mám zavolat, když potřebuji odnést listiny do různých částí hradu a kdybych chtěla třeba vodu. Řekl mi, že si mám zavolat služku a ony to všechno udělají, poté mi podal zvoneček. Zazvonila jsem, až když byl pryč, nevím proč, ale trochu mi naháněl strach. Byl malý, tělnatý a bohatě oblečen, také byl nabubřelí a shlížel na mě svrchu. To jsem neměla ráda. Přiběhla malá a drobná služtička a zeptala se mě, co si budu přát, zeptala jsem se jí, jestli by mi nedonesla sklenici něčeho studeného a aby roznesla listiny, co mám na stole, hned pochopila můj systém na stole a vmžiku byla pryč. Mezitím jsem si četla listiny, co měl král na stole a rozdělovala je, na některé jsem si dovolila navrhnout odpověď. Když se služka vrátila, donesla mi sklenici limonády a vynesla odpadky, které jsem jí nachystala na úctyhodnou hromadu, nabídla jsem jí, že ji pomůžu, ale ona, že to teda ne a kdyby to viděl král, tak by bylo zle. Opět jsem si sedla, napila se a rozhlížela se po králově pracovně. Líbily se mi obrazy, co měl na stěnách, převážně proto, že to nebyly výjevy z bitev nebo lovů, jak bylo ve zvyku, ale byl tam obraz jeho manželky, krajin, hradů nebo ptáků. Vzala jsem si sklenici, vstala a přešla do svojí pracovny, abych se pořádně podívala, jak to vypadá tam. Byla to krásna, přesně tak bych ji chtěla, byla tam moje podobizna, ale hlavně přes jednu stěnu hrad Veveří, mohla bych se na něj dívat hodiny a pokaždé bych našla něco nového. Čas pomalu utíkal a mě začalo kručet v břiše, ale hlavně jsem neměla co dělat. Po chvilce jsem si všimla, že je v mé pracovně knihovna, přešla jsem k ní a našla tam spoustu zajímavých knih, hned jsem si jednu vyndala a donesla si ji ke stolu, protože nebyla zrovna malá, byly to výjevy z Prahy doprovázené krátkými verši. Nad touto knihou jsem úplně zapomněla na čas a na to, že bych měla jet domů. Když jsem po delší době zvedla hlavu, lekla jsem se, jelikož naproti mně seděl Rudolf, ten vévoda a upřeně a taky naštvaně na mě hleděl.
"Kam jste si myslela, že jdete? Král mi poslal posla, aby mě přivedl, už jsem s králem i mluvil a pěkně mě kvůli tobě seřval." pěkně rychle přešel k tykání, až mě to překvapilo.
"Chtěla jsem vám dokázat, že se o sebe dokážu postarat sama." řekla jsem, byl to můj jediný argument. "Nemůžete mě přece hlídat na každém kroku, byla jsem v krejčovství sama a potřebovala jsem přemýšlet nad návrhy a akorát byste mě rušil, a kdyby tam byla Evženie, jistě by vás tam taky ráda neměla. Také tady potřebuji pracovat a číst spousty a spousty listin, uklízet králi stůl a navrhovat odpovědi. Já vás tady prostě nechci." tu poslední větu jsem skoro vykřikla a poté se skácela k zemi.

"Haló proberte se. Nestrašte mě tak, kdyby se vám něco stalo, tak bych to nepřežil." mluvil někdo, byla jsem moc unavená a ten hlas mi nic neříkal.
"Kdo to mluví? Kdo jste?" zašeptala jsem, na víc jsem neměla sílu.
"To jsem já Rudolf, nesmíte se rozrušovat nebo ano, ale musíte víc jíst. Samou slabostí jste omdlela. Máte sílu vstát?" pohladil mě po hlavě.
Myslím, že jsem kývla, ale nevím to určitě a Rudolf mi pomohl vstát. Vzal mě do náručí a nesl mě dolů na nádvoří, kde nasedl na koně a mě si posadil před sebe, opřela jsem se o něj a usnula nebo omdlela, nevím to jistě. Probrala jsem se až v posteli a uvědomovala si jen někoho, kdo ležel vedle mě a objímal mě jednou paží kolem pasu a spal. Když jsem chtěla vstát, nemohla jsem, držel se mě jako klíště. Byla jsem unavená a tak jsem opět usnula, když jsem se vzbudila podruhé, byl už vzhůru a hleděl na mě, byl to Rudolf, kdo vedle mě ležel, ulevilo se mi a z nějakého popudu jsem ho políbila.

11. Změny na hradě

6. září 2017 v 21:08 | Suzy |  Strach a Láska
Dá se říci, že za poslední týden, se toho změnilo hodně. Michal si mě nevšímal tolik jako dřív a běhal pořád za Lindou, do které se zamiloval, bylo to na něm hodně poznat. Ona nebyla vůči němu taky úplně chladná, ale přece měla určitý odstup. Trávila čas převážně se mnou a učila mě bojovat a střílet z luku, nebo jezdila na koni po lese a lovila zvěř nebo se chodila projít kolem řeky, ovšem vždy sama. Bylo to zvláštní. Já jsem se bavila, tak že jsem střílela, bojovala se strážemi mečem, věnovala se účetnictví, pracovala v krejčovství, četla nebo chodila za králem na porady. Docela mě to bavilo a aspoň jsem se nenudila, ale přece mi jen chyběl Vladimír i táta, i když to nebyli dobří lidé a chtěli svrhnout krále. Přemýšlela jsem a tesknila, až jsem si umínila, že najdu svoji matku, nevěděla jsem, jestli umřela nebo ne, ale chtěla jsem vědět, co se s ní pak stalo, že se ke mně nevrátila, i když se určitě dozvěděla, že jsem sama a může se ke mně vrátit… Rozhodla jsem se, že půjdu za králem a požádám ho o pomoc. Další den, jsem vyrazila za králem a vyžádala si audienci, byla jsem ihned vpuštěna, král stál u okna a vypadal, že mě ani nezaznamenal. Sedla jsem si do křesla a rovnou se zeptala: "Pane králi, mohl byste mi pomoci najít moji matku?" král se ke mně ani neotočil a řekl "Ano rád ti pomůžu, ale nevím jak přesně. Můžu tě spřátelit s různými vyslanci z různých koutů země i ze zahraničí, přijedou za dva dny."
"To budu moc ráda, pane králi, jistě přijdu." usmála jsem se šťastně
Už se mi v hlavě začal rodit plán, jak si seženu šaty a boty, budu hvězdou večera a domluvím se s vyslanci, aby našli moji matku. To bude úžasné.
"Budu moc rád a teď už si běžte sehnat nějaké krásné šaty." stále hleděl z okna. Vyšla jsem z pracovny a šla do konírny pro koně a jela do města do Krejčovství, abych si navrhla nové šaty, napadly mě jedny vskutku nádherné, ale vám je popíšu, až je budu vyzvedávat a o přestávce jsem vyšla ven sehnat si nějaké boty. Přede dveřmi seděl slepý muž, hleděl na cestu, a když mě uslyšel, řekl: "Almužnu, prosím madam." Hodila jsem mu minci a šla dál, zase jsem měla o čem přemýšlet, naštěstí jsem nezapomněla na ty boty a domluvila se se ševcem, který byl opravdu mistr ve svém oboru.
Takto jsem vám shrnula, co se dělo a teď co se stalo po těch dvou krátkých dnech. Vyzvedla jsem si boty, šaty, které jsem si navrhla i ušila, byly už doma. Šaty sice nejsou zrovna podle poslední módy, ale jsou krásné. Rudé hedvábí s náznakem růží, ohrnuté velké rukávy, vlnitý stříbrný pásek, u krku jemný výstřih do véčka pošitý perličkami. Vlasy jsem si spletla do tří copů: dvou menších copů po stranách hlavy a jednoho většího vzadu. Hlavu mi navíc zdobila stříbrná čelenka s velkým kamenem uprostřed. Střevíčky červené s menším podpatkem a též pošité malými perličkami, které se k šatům úžasně hodily. Když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, vypadala jsem vskutku nádherně.
Takto vystrojená jsem se vydala ven ke kočáru, kde již na mě čekal můj doprovod Roman, můj nový učitel na strunné nástroje. Byl to vzdělaný, svým způsobem hezký a umělecky založený muž, moc jsem se těšila, že pojedu s ním a trochu ho poznám. Pozdravili jsme se a nastoupili do kočáru, kde jsem nadhodila téma Karlova univerzita v Praze, o které mi král řekl, že by ji chtěl založit. Mohli by tam chodit jak děvčata, tak kluci. Ovšem bylo by k tomu potřeba tři akty, zakládající listina (bula) od papeže, potvrzení v Avignonu a také Eisenašský diplom, díky němuž by univerzita dostala určitá privilegia. Takto naše diskuse pokračovala, dokud jsme nedorazili ke Špilberku, ani jsem si nevšimla, kdy jsme vyrazili z Veveří, tak zabraná jsem byla do hovoru. Rozhodla jsem se, že určitě pomohu Karlovi založit tuto univerzitu, bylo by to dobré pro celou zemi, protože když chtěl někdo studovat více, než běžný základ musel do zahraničí. Byla jsem si vědoma, že to nebude stát malé peníze a vůbec to nebude jednoduché, otevřít takovou univerzitu, musí se postavit, zaplatit učitele, sehnat učebnice a žáky. No čekalo mě hodně práce, ale teď jsem se těšila, až zase uvidím krále, třeba pohovořím s královnou a možná najdu někoho, kdo mi pomůže najít matku.
Zábava byla v plném proudu, když jsme vešli opět do stejného sálu, jako když jsem byla na hradě poprvé, dokonce jsem poznala to místo, kde mě Vladimír bodl, na koberci byla stále patrná skvrna.
Chvilku jsem tam stála jako opařená, ale potom mi někdo poklepal na rameno, byla to královna, rychle jsem se uklonila.
"Jsi v pořádku má milá?" zeptala se. Byla jsem ohromena jejím vzhledem, povídalo se, že je krásná, ale ne tak krásná jak ji udělaly šaty, co měla na sobě, Bílé s volnými rukávy a zlatými ozdobnými prvky, také měla rozpuštěné vlasy barvy pšenice a v nich zasazenou korunu, která ještě více vystihovala její půvab. Šaty jsem již viděla, jelikož jsem prací na nich strávila hodiny a hodiny času ale práce se opravdu vyplatila, když jsem je mohla vidět na člověku, kterému byly určeny.
"Ano, jen mě překvapila ta skvrna a vše se mi najednou vrátilo, je mi smutno." Pohlédla jsem na zem, jelikož se mi do očí hrnuly slzy a to ne jen ze skvrny, ale i šatů, byla jsem na sebe opravdu pyšná.
"To je v pořádku, stále to je ještě čerstvé, bude ti zase dobře, smutek pomine."
"Děkuji, královno, jste moudrá a velmi vám to sluší."
"Ale no tak nech toho, ještě se začnu červenat." A opravdu ji naskočil ruměnec, ale o tom jsem pomlčela.
"Královno jistě vité, proč jsem tady,…" Nestihla jsem však doříct, jelikož mi královna skočila do řeči.
"Abys viděla naživo svoje šaty nebo proto, abys našla někoho, kdo ti pomůže najít tvou matku? S obojím ti mohu pomoci." zatočila se a poté se ke mně naklonila a pošeptala: "Vidíš toho pána, jak se právě vybavuje s mým manželem? Jdi za ním a zeptej se ho, jestli si pamatuje na bílou růži a určitě ti pomůže."
"Děkuji moc výsosti." Samou radostí jsem jí políbila ruku a odešla jsem za tím pánem, co mi řekla, jelikož už se od krále oddělil a odešel s pohárem vína na balkón. Skoro jsem vyšla na balkón, když mě zaskočil můj doprovod již trošku přiopilý Roman a požádal mě o tanec, jelikož by bylo nezdvořilé ho odmítnout, když se uvolil, že mě doprovodí, tak jsem svolila a něco málo si s ním zatančila. Skoro mě shodil a musela jsem ho hodně podpírat a vést většinu tance, ale i tak jsem to přežila, moc velký trapas jsme taky nezpůsobili a tak jsem se s ním rozloučila a opět se vydala na balkón. Stál tam poměrně vysoký, statný a sličný muž, nebyl ani moc starý, jak se z dálky zdálo, držel v ruce pohár vína a díval se na hvězdy.
"Dobrý den, poslala mě za vámi královna." řekla jsem a on sebou při mých slovech trhnul, ale neotočil se.
"Ach jistě, co si její výsost žádá?" zeptal se. Měl příjemný hlas.
"No řekla mi, že mi poradíte ohledně jisté záležitosti a prý mi pomůžete, když vám připomenu bílou růži…" chtěla jsem pokračovat, ale nenechal mě, rychle se ke mně otočil a chytnul mě za paže.
"Co ti řekla ohledně té růže, co víš?" Byl moc hezký a měl každé oko jiné jedno modré a druhé zelené.
"Já nic nevím, jen řekla, že když vám to řeknu, tak mi pomůžete v jisté mojí záležitosti, byla bych vám velmi vděčná." světe div se, netřásla jsem se, ale zpříma jsem se mu dívala do očí.
"Dobře, budu vám věřit, co byste ode mě chtěla?" pustil mě a opět se otočil ke hvězdám.
"Já jsem Lena z hradu Veveří kousek odsud a byla bych vám vděčná, kdybyste tam jel se mnou a mohli bychom si o tom promluvit v soukromí, samozřejmě až zítra ráno až se vyspíte, ale rozhodněte se, jak uznáte za vhodné, já jedu domů." s těmito slovy jsem se vrátila, chytla Romana pod rameny a vlekla ho do kočáru, kde jsem ho usadila a jeli jsme domů. Když jsme přijeli, Kuba na nás čekal a hned ustájil koně a pomohl mi vynést Romana z kočáru do maštale a tam jsme ho umístili do slámy, aspoň si uvědomí, co udělal. Já jsem vyšla do ložnice a hned usnula.

Ten den jsem se rozhodl zemřít - Jonathan Destin ve spolupráci s Marie-Thérèse Cunyovou - IKAR

31. srpna 2017 v 13:40 | Suzy |  Knihy

Šikana a její důsledky



Tato kniha by měla být zařazena mezi povinnou četbu na základních školách druhého stupně. Tolik by se z ní ty děti naučily. Jelikož jsem něco podobného sama zažila, a proto se mě tato kniha přímo dotýká. Rozjitřila mi vzpomínky na moji základní školu, co všechno jsem tam zažila… To by bylo na samostatný článek. (kdybyste ho chtěli, dejte mi vědět do komentářů) My jsme teď tady, ale kvůli knize.

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH KNIHY SE SKUTEČNĚ STAL!
Jestli mi nevěříte, najděte si jeho stránky, které založila jeho rodina.

Jak jste asi pochopili, je to o chlapci Jonathanovi z Francie, který zažil šikanu na škole i vyhrožování mimo ni. Kvůli tomu se pokusil o sebevraždu upálením. Byl malý, tlustý, špatně se učil a vůbec se nebránil, nikomu to neřekl. Bál se, že se za něho budou jeho rodiče stydět. Až jednou mu přiložili pistoli k hlavě a přesně v té chvíli se rozhodl, že zemře. Tak si jednoho dne - 8. 2. 2011 koupil líh a kousek od kanálu se celý zapálil. Byl jako hořící pochodeň. Jelikož ho to začalo šíleně bolet, ale stále žil, skočil do kanálu, kde ho voda unášela pryč…

Jak to bylo dál, když ho vytáhli z kanálu, si můžete přečíst v této knize, kterou sepsal spolu se svojí rodinou a kamarádem Alexandrem. Možná si to přečte někdo, kdo je také terčem šikany a rozhodne se něco dělat. Jestli jste terčem šikany, tak musíte něco dělat, nemůžete si to nechat líbit! Pokud ano, následky si sebou ponesete celý život! Stejně jako Jonathan, se stále ještě léčí, museli mu udělat hrozně moc operací, transplantací kůže a ještě stále není v pořádku…

Rodiče a výchovní poradci na školách, jestli si tuto recenzi čtete, tak Vás prosím, mluvte se svým dítětem a se svými svěřenci, pokud máte podezření, že se něco děje. Musíte oběť uklidňovat, klást jí otázky a povzbudit ji k tomu, aby se Vám svěřila. Bylo by také skvělé, kdyby se na školách konaly přednášky na toto téma, s radami, co má člověk dělat.

Můžete to na dítěti také poznat, když dochází k větším změnám.
Mohou to být:
· poruchy spánku
· projevy neklidu a úzkosti
· změny na kůži (nenadálý výskyt ekzému)
· bolesti břicha
· zhoršení prospěchu
· změny chování - záchvaty zlosti, uzavírání se do sebe, provokace,…
· absence ve škole a systematické pozdní příchody

Je také dobré znát několik kontaktů, které Vám mohou pomoci, ať už jste oběť nebo její rodič.
Linka bezpečí
· Telefon: (+420) 116 111 (zdarma pro děti, mládež a studující do věku 26 let)
· Emailová adresa: pomoc@linkabezpeci.cz
Rodičovská linka
· Telefon: (+420) 840 111 234 nebo (+420) 606 021 021
· Emailová adresa: pomoc@rodicovskalinka.cz

10. Tajemné pohlazení

23. srpna 2017 v 22:26 | Suzy |  Strach a Láska
Ráno jsem se probudil tím nejhezčím způsobem, někdo mě pohladil po tváři. Zavrtěl jsem se a chtěl otevřít oči, ale někdo mi rychle přikryl hlavu a než jsem se z ní vymotal, byla neznámá pryč. Tak jsem vstal, oblékl se do nového šatu a s dobrým pocitem se šel podívat na nemocnou. Když jsem otevřel dveře, zahlédl služebnou, jak spí v křesle. Usmál se. Pohlédl na postel a opět posmutněl, hostitelka ležela úplně stejně, jako ji včera nechaly služebné. Sedl si vedle ní na postel, vytáhl její ruku zpod peřin, stiskl zápěstí a cítil, že její tep už je v pořádku. Ještě jí odkryl nohu a viděl, že i ta se lepší, už nebyla tak horká ani rudá. Opět ji zakryl a pohladil po tváři. Její víčka se zachvěla, protáhla se a otevřela oči. Když si uvědomila kde je a kdo sedí na její posteli, lekla se.
"Kde se tu berete a co tu dělám já? Co se vlastně stalo?" zeptala se zmateně. Povyprávěl jí vše, co se včera stalo.
"Promiň, vím, že jsi unavená, ale musím to vědět, kdo ti dal tu mast? Chtěl tě otrávit, rozumíš mi, mohla jsi zemřít. Musí se to říct králi, aby viník byl potrestán." řek jsem rozhodně.
"Ano rozumím ti, byl to Pavel, tvůj učitel lékařství." pohlédla na něj smutně.
"Dobře, trochu jsem to čekal, ale proč zrovna on? No to je teď jedno, hlavně běž spát, odpočívej, ať brzy nabereš sil. Já tě budu hlídat, kdyby se pokusil o něco podobného." zamyslel jsem se.
"Počkej, ale já nemohu odpočívat, někdo se musí starat o hrad a pak taky napsat králi a do krejčovství?" chtěla vstát.
"Neboj se, o všechno se postarám, hrad se o sebe postará, máš tu úžasnou kamarádku, celou noc se od tebe nehnula, vidíš, spí támhle v křesle." Mezi řečí ji znovu donutil lehnout a zakryl ji, při posledních slovech ukázal směrem ke křeslu.
"To je moje kamarádka Patrici, první co mi začal věřit, když jsem tu začala být sama paní, prosím tě zavolej Kubu, on už se o ni postará a díky, že se o všechno postaráš. Mohl bys mi začít říkat Leno?" ani nečekala na odpověď a usnula, ale on ji stejně odpověděl "Ano můžeš, já jsem Michal." Usmál se, vstal a vyšel z místnosti a zastavil první služebnou a zeptal se jí, kde by mohl najít Kubu, poslala ho do konírny a tak se tam hned vydal. Byl tam muž a zrovna pojil koně.
"Ty jsi Kuba?" zeptal jsem se.
"Ano a vy jste?" zeptal se Kuba a ani se neotočil.
"Jsem Michal, léčím tu vaši paní a mám tě za ní poslat, aby sis odnesl Patricii, usnula tam, když ji hlídala a já neměl to srdce jí budit."
Kuba vesele odpověděl "To jsem rád, děkuji, že jsi mě vyhledal, už jsem si o ni dělal starost, hned tam zajdu." Položil vědro a hned se vydal do hradu.
Já jsem tam zůstal sám, díval se na koně a přemýšlel, měl bych do krejčovství i za králem zajet sám, dopis je moc neosobní. Přešel ke koni, na kterém jel včera, osedlal ho a vyrazil do města. Nejdříve zajel do krejčovství a řekl Evženii, že je Lena nemocná a ještě nepřijde aspoň týden, co přesně jí je odmítl prozradit. Poté se vypravil ke hradu Špilberk a u brány se ohlásil, že musí jít ke králi ve věci jeho nové asistentky a ihned byl vpuštěn dovnitř, přihnal se k němu hofmistr. "Slyšel jsem správně, vy jdete za králem ve věci jeho nové asistentky?"
Jen jsem přikývl. "Tak to honem pojďte se mnou, král vás dozajista bude chtít vidět." Hofmistr se rychle vydal do nitra hradu a já běžel za ním. Prošli jsme mnoha krásně vyzdobenými chodbami, až jsme zastavili přede dveřmi královi pracovny. Hofmistr mi řekl, ať počkám a sám vešel dovnitř, nečekal jsem ani dlouho a byl jsem vpuštěn ke králi. Král na mě hleděl s očekáváním "Tak co se té holce zase přihodilo, neříkej, že si zase něco zlomila?" prohodil s úsměvem.
"Pane, omlouvám se za vyrušení, ale nezlomila si nic, ale někdo se ji pokusil otrávit." řekl jsem a čekal, že se mi vysměje, ale král se napřímil v křesle a zařval "Cože? No to snad ne a kdy se to stalo, proč jste mi nedal vědět dřív, ale především, víte už kdo to byl?"
"Omlouvám se, veličenstvo, ale musel jsem ji nejdříve pomoci, skoro zemřela. Musel jsem rychle sehnat protijed, bylo to v masti na tu její zraněnou nohu. A vím, kdo to byl, ale nebude se vám to moc líbit." sklopil jsem oči.
"Omluva se přijímá, ale teď mi konečně řekněte, kdo to byl?!" řekl král.
"Byl to doktor Pavel." řekl jsem a trochu couvl.
"Ten Pavel ten skunk, kdysi to byl můj nejlepší přítel, ale je pravda, že chtěl, aby Lena byla také popravena. Ještě jsem byl u toho, jak jí donesl tu mast. Hofmistře, pojďte sem!" zařval naštvaně. Hofmistr přiběhl. "Copak si přejete veličenstvo?"
"Zadržte doktora Pavla za pokus o vraždu. Běžte tam hned, určitě se pokusí utéct!" řekl mu už lehce klidněji král.
"Provedu hned." řekl Hofmistr a odběhl.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě král, hned jak se za Hofmistrem zavřely dveře.
"Jmenuji se Michal, veličenstvo." řekl jsem.
"Michale nechtěl by ses stát královským lékařem?"
"Moc rád bych, ale ještě nejsem doučen, Pavel mi nedal osvědčení, že mohu léčit a rád bych zůstal s Lenou, někdo se o ni musí postarat."
"Rozumím, jak chceš, budu se tedy muset poohlédnout jinde."
Najednou vběhl do místnosti Hofmistr, bylo na něm vidět, že nenese dobré zprávy, už ode dveří volal: "Pane králi, pane králi, lékař Pavel uprchl!"
"Vyhlaste po něm okamžitě pátrání, kdo mi ho přivede ať živého nebo mrtvého dostane velkou odměnu!" zařval znovu král "A teď běžte pryč, Hofmistře." opět se za Hofmistrem zaklaply dveře.
"Michale hned jeďte za Lenou, hrozí ji velké nebezpečí, určitě se ji pokusí zabít ještě jednou." řekl král.
"Už běžím vaše výsosti, dám ji hlídat ve dne v noci." už jsem byl skoro na odchodu, když král ještě řekl "Dejte na ni pozor, je to hodné a chytré děvče, odvážné."
"Nebojte, králi, nehnu se od ní na krok." řekl jsem a zavřel dveře. Seběhl jsem ke konírně, vzal si svého koně a uháněl na hrad Veveří.
Když jsem tam dorazil, bylo tam ticho, u brány nikdo, na chodbách nikdo, nikde nikdo jako po vymření, když jsem šel kolem schodů k ložnici, zaslechl jsem tam hrozný hluk, vyběhl jsem schody po dvou. V chodbě se sešli snad všichni z hradu, kuchaři, služebné, pradleny, lidé od koní, prostě všichni. Uprostřed někoho drželi za ruce, aby jim neutekl, byl to Pavel, pod nohama mu ležela dýka a na ruce jedné komorné byla dlouhá řezná rána, hned jsem v ní poznal Patricii, jelikož ji v náručí držel Kuba. "Zaveďte ho ihned do žaláře." rozkázal jsem "Někdo pojede jako posel ke králi, aby mu to vše vypověděl, jsou ještě nějací zranění kromě Patricie?" zeptal jsem se. Nikdo se nepřihlásil, akorát Kuba a zeptal se, jestli by tam mohl zajet, pustil jsem ho. Převzal jsem od něho Patricii. "Nemáte někdo kousek plátna, nebo něčeho na zavázání rány a nějaký alkohol na desinfekci?" zeptal jsem se okolostojících. Jedna žena co stála kousek ode mě, si utrhla z lemu šatů pruh a podala mi ho. "Bude to stačit?" zeptala se. Jeden co stál ještě kousek ode mě, vytáhl zpod lemu šatů čutoru. "Je to medovina, může být?" "Bude a může být." Vzal jsem čutoru a polil jí tu ruku a poté ji to obmotal. U desinfekce se trochu vzpouzela a tak jsem jí dal loknout, zřejmě byla ta Medovina docela silná, jelikož hned usnula. "Odneste ji do jejího pokoje, z toho se vyspí. A kde je Lena, je v pořádku?" hned mi otevřeli dveře do ložnice. Lena seděla na kraji postele a snažila se vstát. "Počkej, pomůžu ti stát." řekl jsem a vzal ji kolem pasu. Spolu jsme došli až přede dveře. "Děkuji za záchranu od vás všech, slyšela jsem všechno, co se tu stalo. Jsem ráda, že jste to všichni zvládli. Ještě jednou děkuji." řekla Lena a v očích měla slzy. Byla dojatá z toho, jak se jí všichni zastali. Odvedl jsem ji do pokoje, uložil ji a vyprávěl jí, jak jsem byl u švadleny a u krále. Ona na mě hleděla, ale pomalu se jí začaly zavírat oči a za chvilku už spala. Pomalu jsem se vykradl z pokoje a rozhodl se, že i když je tak brzo, tak už si taky půjdu lehnout, přece jen to byl náročný den. Šel jsem do pokoje, když jsem otevřel dveře a na posteli leželo, něco k jídlu, byla tam upečená křepelka, víno a kus chleba, pojedl jsem, dal talíř za dveře a lehl si, byl jsem tak unavený, že jsem usnul hned, jak jsem si lehl.
"Haló pane, vzbuďte se, máme vzácnou návštěvu!" říkal mi někdo do ucha a třásl se mnou "Paní jsem již vzbudila, už mluví s králem v knihovně."
Rychle jsem otevřel oči, oblékl se a běžel do knihovny. "Pane králi, omlouvám se, že jdu pozdě, spal jsem, bylo toho dnes na mě moc." zajíkavě jsem se omlouval, když jsem otvíral dveře.
"To je v pořádku, zatím jsem si promluvil s Lenou a dozvěděl se vše o tom, jak byl Pavel přemožen. Jsem rád, že byl dopaden tak brzo a nestihl nikomu ublížit." významně pohlédl na Lenu a ta se začervenala.
"Asi bych se mohla začít učit šermovat, určitě by to nebylo od věci." řekla Lena
"Znám jednu dámu, co vám jistě ráda pomůže. Je v mé osobní družině, jmenuje se Linda, umí úžasně zacházet se zbraněmi." řekl král s pýchou v hlase. "No už bych měl jet, manželka bude mít strach." prohlásil a vstal. Vyprovodili jsme ho s Lenou na nádvoří, kde čekala jeho družina. Král ještě než nasedl na koně, kterého mu štolba přivedl, si nechal zavolat Lindu. Z koně kousek od něj seskočila hnědovlasá dívka. "Lindo, zůstaneš tu a naučíš Lenu bojovat, myslím, že to bude ještě potřebovat." přikázal jí král, ona jen přikývla a zadívala se na nás, lépe řečeno se mi vpila do očí.
Nevím, jak dlouho jsme na sebe s Lindou hleděli, ale když jsem se vzpamatoval, král i s družinou byl pryč, dokonce i Lena odešla.
"Nepůjdeme dovnitř? Už je trochu zima." řekl jsem.
"Ano." řekla "jen si odstrojím koně a přijdu dovnitř." a vedla si koně do stáje.
Ne jen, že byla moc hezká, ale dokonce měla velice příjemný hlas, mohl bych ji poslouchat pořád.

9. Starý známý

23. srpna 2017 v 22:25 | Suzy |  Strach a Láska
Ráno jsem se probudila do deštivého dne. Odkryla jsem se, namazal si nohu, zavázala ji a přistoupila k oknu. Blesk střídal blesk a obloha byla úplně černá. Z nebe padaly obrovské kapky a kroupy. Neměla jsem z toho pohledu moc radost, ale naštěstí byla neděle a já nemusela jít do práce. Proto jsem se vrátila zpět do postele a začala si číst, s rozhodnutím, že Proměny dočtu. Za hodinu jsem neměla co dělat, proto jsem se vydala převléci za Terezkou. Našla jsem perfektní šaty na dnešní deštivý den, žluté pod kolena s černým páskem a mašlí v pase. Ta noha nevypadala moc dobře, byla celá nateklá, horká a úplně rudá. Ale šaty mi trochu rozjasnily den a tak jsem o tom moc nepřemýšlela, ještě učesat vlasy do copu a budu připravená jít na snídani.
Snídaně byla vynikající, na oslavu, že jsem se vrátila, byly palačinky s horkými malinami a jahodami. Po jídle jsem se přesunula do knihovny, jelikož se stala mým oblíbeným místem. Potkala jsem tam staříka, který něco mumlal a rovnal knihy v policích. Po chvilce si mě všiml, pozdravil mě a řekl, že se jmenuje Tomáš a je zdejším knihovníkem a pokud budu něco potřebovat, tak ať se ho zeptám. Vrátila jsem mu knihu Proměny a rovnou se ho zeptala, kde bych našla nějaké lékařské knihy. Beze slova zařadil knihu na místo a vedl mě na úplně opačnou stranu knihovny, než jsme byli a ukázal na dvě skříně plné knih. Některé knihy byly o bylinkách, zlomeninách, jedech, řezných ranách, nebo o porodech. Byly jich tam prostě hromady a každá o něčem jiném. Nevěděla jsem, kde začít.
"Začni třeba u bylinek, ty jsou pro začátek nejlepší." ozvalo se, zamnou, já jsem se lekla a otočila. Za mnou stál mladík z altánku, ten s tou loutnou, co jsem mu nevím proč důvěřovala a vrátila mu ji. Akorát teď z něj kapala voda.
"Kde se tu berete?" zeptala jsem se ohromeně.
"No můj učitel léčitelství, Pavel mi řekl, že nějaké troufalé děvče chce u něj studovat, chce zápisy a seznam četby." při řeči je vytáhl zpoza košile.
"Děkuji." řekla jsem a pohlédla na něj, to musí být ten Michal. On se na mě usmál. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě a viděla jsem, jak se pod ním tvoří na koberci mokrá skvrna.
"Pane, nechcete si půjčit něco z oblečení po mém muži, jste úplně celý mokrý." řekla jsem a nebylo to ze strachu o koberec, spíše o jeho zdraví.
"Ne děkuji, jen se na chvilku ohřeji u ohně a potom se vám podívám na tu nohu, máte ji moc rudou a oteklou, na to že by se měla už uzdravovat. Běžte si z nohy umýt tu mast a poté ji doneste." řekl a u toho si prohlížel moji nohu.
"Jistě," řekla jsem "hned se vrátím. Počkejte zatím zde a já vám sem nechám poslat trochu svařeného vína a něco k jídlu, abyste se rychleji zahřál." zvedla jsem se a váhavě vydala nahoru do pokoje. "Jak mohl vědět o masti?", dumala jsem. Po cestě jsem řekla služebné, kterou jsem potkala na schodech, aby se postarala o toho pána, co je v knihovně. Nahoře v pokoji jsem si nohu odvázala a umyla, až vůbec nebyla mastná a ani cítit po bylinkách. Vytřela jsem si nohu do sucha, vzala mast a sešla dolů.
V knihovně už Michal uschnul, povečeřel a teď přemýšlel, co to je za mast, když vůbec nepomáhá, ale spíš ubližuje. Najednou uslyšel dutou rána přede dveřmi a hned tam vyrazil. Když otevřel dveře, ležela tam jeho hostitelka v bezvědomí a ze strachu vykřikl "Pomoc!"
Přiběhla služebná a ptala se, co se stalo, a chtěla zvednout paní ze země, ale Michal ji zadržel. "Počkejte, musím se na ni nejdříve podívat, co se jí vůbec stalo." Zevrubně si ji prohlédl a všiml si, že něco křečovitě drží v ruce, rozevřel jí dlaň a vzal jí z ruky kelímek s mastí. Otevřel mast, přičichl a zhrozil se "Vždyť tohle je Rulík Zlomocný! Někdo se ji pokusil otrávit! Musíte ji ihned celou umýt, od hlavy až k patě, ale vezměte si k tomu někoho, aby jí hlídal jazyk. Kdyby ji zapadl tak se udusí."
Služebná zavolala, ať nachystají lázeň pro paní a zeptala se Michala, jestli by ji nepomohl a neodnesl do patra. Michal hostitelku vzal do náruče a odnesl, kam mu služebná ukázala, do ložnice a položil ji tam. Poté se vrátil do knihovny a vytáhl knihu o jedech, které si všiml a začetl se. Musí ji přece zachránit, je tak hezká, milá a mladá a kdo jiný by mu u krále dosvědčil, kdo jí dal tu mast, aby ho mohl označit za traviče a vyhnat z království. Nemohl však najít žádný protilék, našel akorát průběh otravy a úmrtí v bolestech. Služebná mu přišla říci, že paní už je po koupeli a leží v posteli a rovnou se ho zeptala, jestli paní dokáže pomoci.
"Myslím, že ano, v masti toho nebylo moc, maximálně pět, nebo šest kuliček a smrtelných je deset. Akorát musím sehnat protijed, jinak by se mohla uzdravovat dlouho a možná ne úplně a to určitě travič chtěl." řekl, otočil se na patě a běžel ven. Vzal si ve stáji koně a jel městem až za město do vsi k svojí matce. "Mami." volal už z dálky.
Kořenářka vyběhla z chaloupky a ptala se, co se stalo. Vše ji ve stručnosti vypověděl a zeptal se jí, jestli neví protijed. Odpověděla, že ví a dokonce má, přesto že je z ciziny a není ho moc. Našla v domečku na polici kelímek a podala mu ho. Dal jí měšec plný zlatek, které ji beztak nesl, naskočil na koně a jel zpět na hrad.
Na hradě už na něj netrpělivě čekali, jelikož paní v obličeji rudla a její tep se už skoro nedal nahmatat. Konečně vpadl do pokoje a nechal si podat lžíci a svařené víno. Nasypal do vína obsah kelímku, zamíchal a po lžičkách ho vpravil do nemocné.
"Pár hodin, nebo dnů bude spát, radši bych tu zůstal, abych na ni mohl pro jistotu dohlédnout. Mohl bych?" zeptal se.
"Po tom co jste pro naši paní udělal i pro nás, musíte zůstat. Někdo by měl napsat i do krejčovství a králi a mi jaksi nikdo neumíme psát, nemohl byste jim napsat vy?" zeptala se pokojská.
"Jistě a rád. Nechcete se třeba naučit psát a číst? Moc rád bych vás učil."
"Moc ráda, vždy jsem toužila být písařkou, ale nechtěli mě vzít do školy, protože jsem jenom dcerou rolníka." odmlčela se a pak začala opět mluvit, ale o něčem zcela jiném, o své paní. "Naše paní umí psát, číst a celkově je velice vzdělaná. Většinu se ale naučila až tady, chodil za ní mnich a učil ji. Toho jí zařídil její zesnulý manžel, byla to prý jediná podmínka jejich sňatku, ona na tom trvala. Poté jednou odjeli na královskou audienci a do rána se nevrátili. Byl akorát poslán list, že náš pán se pokusil zabít krále, ale omylem bodl do své ženy a že pán bude další den popraven i s celou svojí rodinou i s rodinou naší paní, na Velkém náměstí v Brně. Paní je prý v dobrých rukou a hojí se dobře. Měla velké štěstí, že to přežila. Za pár dní přišel další dopis, že se král rozhodl nechat ji žít, z čehož jsme měli velkou radost. A před nedávnem došel třetí dopis, poslední. Stálo v něm, že se paní probudila a cítí se dobře, akorát potratila. Pak ještě že se jí dostalo té pocty pracovat u krále, patří jí hrad a že má přání spálit všechny pánovy věci a manželskou postel. A brzy se vrátí domů. Už jsme se na ni těšili mi i v krejčovství, protože jim dělá návrhy na šaty a zákazníci ji mají rádi. A tak jsme všechno nachystali a už jen vyhlíželi z věže, kdy paní přijede. Je moc hodná a přátelská, nezaslouží si zemřít, to její manžel si to zasloužil." podotkla a zamyslela se, myslel jsem, že už ani nic neřekne, ale nakonec: "Jsem ráda, že jste tu byl a zachránil ji." řekla, setřela slzu a otevřela dveře hned vedle komnaty paní. "Tady můžete zůstat. Vyhovuje?" zeptala se.
Oněměl jsem úžasem, místnost byla překrásně uspořádána. Obsahovala vše, aby se za ni chemik, nebo lékař nemusel stydět. Byla plná baněk, chemických sloučenin, bylinek, odvarů, mastí, ale nejvíce místa zaplňovaly knihy, byly všude, na zemi i na posteli, která byla velice pohodlná, nic jiného tam nebylo. Byl jsem nadmíru spokojen, takto bych si pokoj zařídil i sám.
"Děkuji je dokonalý, teď kdybyste mi ještě poradila, jestli bych někde nesehnal nějaké oblečení?" zeptal se a s úsměvem ukázal na svoje zablácené oblečení.
"Jistě pane, donesu vám nějaké po zesnulém pánu a jistě jste unaven, klidně se vyspěte, já zatím paní klidně pohlídám, a kdyby se něco dělo, tak pro vás přijdu." řekla a odešla.
Byl jí velice vděčný, opravdu se mu chtělo spát a musí přeci nabrat sílu na zítřek. Proto se zul, sundal si kalhoty a lehl pod peřinu a jen co dolehl, tak spal. Ani neviděl, jak přišla komorná s oblečením, položila ho na židli a zase potichu odešla.

Kam dál