Rozloučení
16. července 2020 v 23:51 | Suzy
|
Myšlenky
Lidi byla to jízda, ale bohužel nám to tu zruší...
proto jsem se rozhodla přemístit někam jinam a to:
proto jsem se rozhodla přemístit někam jinam a to:už tam na Vás dokonce čeká nová báseň, tak doufám, že se uvidíme tam 

Náš byt - popis
13. června 2020 v 0:34 | Suzy
|
Slohové práce
Náš byt se nachází v menším a postarším panelovém domě na ulici ..., poblíž trolejbusové zastávky ....
Když vyběhnete dvě patra, uvidíte po levé straně bílé dveře, na kterých je izolepou nalepený štítek s naším jménem - Floderovi. Všimněte si aspektu částečné nedodělanosti bytu, i když já tu bydlím už pět let a táta ještě o něco déle.
Když otevřete dveře, dostanete se do předsíně, která spojuje všechny pokoje. Nachází se zde zrcadlo, pod ním botník a v rohu věšák. Vše to osvětluje jedna holá žárovka, jelikož táta není stále schopen se rozhodnou pro to nejlepší moderní a ekologické osvětlení.
Přesuneme se do koupelny prvními posuvnými dveřmi vlevo, kde se nachází, zrcadlo, umyvadlo pod kterým se ve skříňce nacházejí čistící prostředky a pračka. Za menší zástěnou je WC a naproti zrcadlu sprchový kout.
Pokud bychom se však od vchodových dveří rozhodli jít doprava, dostali bychom se do ložnice, tedy mého pokoje, ve kterém se nachází přes celou jednu stěnu skříň se zrcadlem, která obsahuje všechny tátovy svršky a naproti ní manželská postel. Vedle postele je psací stůl, na kterém sídlí můj počítač, hned po pravé straně mého počítače je okno s parapetem na kterém skladuji většinu věcí, co potřebuji do školy.
Z předsíně se můžeme rovněž přesunout do kuchyně, kde je menší rozkládací dřevěný stůl s dvěma židlemi, linka z tmavého dřeva s kovovými prvky a chromovým dřezem. Skoro celou jednu zeď pokrývají skříňky s nádobím a hrnci. Součástí kuchyně je rovněž sporák bez trouby s digestoří a špižírna, ve které táta skladuje barvy a nářadí.
Hned naproti kuchyni je náš historický obývák ve kterém se každý bojí a proto tam skoro nikdy nechodíme. Historický, říkám proto, že je v něm stará souprava nábytku, který jsem musela pomáhat přečalounit a nalakovat, jelikož nám ho koupila babička někde ve starožitnictví. Nyní po opravě vypadá celkem honosně, ale jelikož jsou obě dvě křesílka a pohovka vystlány senem, které není příliš pohodlné, tak to není zrovna místo vhodné k posezení a vypití kávy. Ještě k tomu, když si tedy sednete do křesílka a chtěli byste se dívat na televizi, která stojí na starém šicím stroji, u kterého se nachází jedna část sbírky porcelánových panenek mojí babičky, nenechá Vás to úplně v klidu...
Poslední část našeho bytu je dětský pokoj, kde spí táta. Nachází se v něm manželská postel, která je stejně jako sedací souprava v obývacím pokoji, vystlaná senem. Dále se zde nachází menší skříň s mým ošacení, stůl, stolní počítač, který je stejně starý jako já a moje sbírka knih, tedy její menší část. Většina mojí sbírky knih se nachází v tátově předsedovské místnosti v "krčku" vedle kotelny a obsahuje 500 svazků.
440 slov
hodnocení: 2
docela hezky a vtipně napsaná, ale je tam dost chyb
5. den
9. května 2020 v 23:55 | Suzy
|
René Nekuda - 30 denní Spisovatelská výzva
slovo: ŠÁLEK
"Jak se máš?" ozvalo se za mnou v prázdném pokoji, ve kterém jsem stála. Vyděsilo mě to. Snažila jsem se uklidnit a vsugerovat si, že je to jenom sen. Rozhlédla jsem se po místnosti a snažila se najít něco iracionálního, co by moji myšlenku potvrzovalo. Byla jsem v úplně prázdném pokoji bez oken a jen dvěma dveřmi naproti sobě. Na stropě blikala žárovka bez stínítka. Všechno vypadalo jako opravdové. Pohlédla jsem na svoje oblečení, měla jsem na sobě pyžamo a tlusté ponožky. Překvapilo mě to, asi mě někdo unesl zatímco jsem spala, usoudila jsem. Rozhodla jsem se zariskovat a otevřela jedny dveře. Byl za nimi úplně stejný pokoj, v jakém jsem nyní stála, přesto jsem vstoupila dovnitř. Jakmile jsem zavřela dveře, opět se ozvalo: "Jak se máš?"
V pokoji, ve kterém jsem byla předtím vrzly dveře a byly slyšet kroky, chřestění a drhnutí, jak něco klapalo drápy o podlahu. Něco tam je, letělo mi hlavou a začaly se mi potit ruce. Ve strachu jsem vyrazila k dalším dveřím, abych se dostala pryč. Zpocené ruce mi klouzaly po klice. Nějak se mi je podařilo otevřít a opět za sebou zavřít. "Jak se máš?" ozvalo se znovu, snažila jsem se odhadnout směr, ale přišlo mi, že to zní ze všech stran. Slyšela jsem, jak se můj pronásledovatel opět posunul do pokoje hned vedle mě, čuchá a škrábe kolem dveří. Musela jsem opět do dalšího pokoje, začala jsem zběsile utíkat jen dál a dál, dveře za dveřmi a každé jsem za sebou vždycky pečlivě zavřela. Vždycky se ozvalo "Jak se máš?". Byla jsem ráda, že na mě mluví aspoň někdo. Měla bych mnohem větší strach, kdyby se už nic neozvalo. Potily se mi ruce a slyšela jsem, jak dýchá zvíře, co běželo za mnou. Umdlévala jsem, byla jsem unavená a už jsem nemohla dál. Bolely mě nohy. Najednou se mi zvrtla noha na prahu, o který se mi zachytila jedna z ponožek a já dopadla na zem, jak široká tak dlouhá. Ponožka se mi vysmekla z nohy a zůstala viset na prahu. Ležela jsem na zemi a bála jsem se otočit, jen jsem poslouchala, jak se blíží moje smrt a tepe mi ve zřejmě zraněném kotníku. Funění najednou přestalo. Slyšela jsem, jak se to plíží ke mně. Ucítila jsem, jak si to na mě stouplo a zarylo drápy do mých zad. Hrozně to bolelo, tíha zvířete spojená s bolestí a krví tekoucí z mých zad, mě donutila vypustit zaúpění a začaly mi z očí téct slzy. Musela jsem si nějak ulevit před tím, co se muselo stát. Nehodlala jsem se vzdát. Pomalu jsem přitahovala ruce pod tělo, abych se mohla vzepřít. Na záda mi mezitím dopadaly sliny a to něco mi očichávalo vlasy. Vší silou jsem se zapřela a pokusila se zvednout, abych zvíře shodila na zem. Bohužel jsem nečekala, že bude až tak těžké. Zvedla jsem se sotva pár centimetrů nad zem a docílila jen toho, že zvíře více zatnulo drápy do mých zad. Neubránila jsem se výkřiku, ale podařilo se mi nějakým zázrakem otočit na bok. Najedou se ozval tříštivý zvuk a já jsem otevřela oči. Ani nevím, kdy jsem je zavřela. Ale kolem sebe jsem neviděla ten prázdný pokoj, ale svoji ložnici. Ležela jsem v posteli. Rychle jsem se posadila a rozhlédla se, když jsem pokládala nohy na zem, ucítila jsem mokro na jedné své bosé noze, na které jsem neměla ponožku. Podíval jsem se blíže k zemi a uviděla, že jsem zřejmě během divokého snu shodila na zem šálek s vodou, který jsem měla na nočním stolku. V té chvíli mi došlo, že to byl pouhý sen. Ulevilo se mi. Ještěže jsem shodila ten šálek, kdo ví, jak by to jinak dopadlo.
4. den
9. května 2020 v 23:54 | Suzy
|
René Nekuda - 30 denní Spisovatelská výzva
slovo: DOVOLENÁ
Během jedné dovolené jsem ochutnala své nejoblíbenější jídlo a to vařenou chobotnici. Posaďte se a poslouchejte příběh o tom, jak si jednu věc zamilovat a lásku ztratit během jednoho odpoledne.
Byla jsem s rodiči na dovolené v Chorvatsku, bydleli jsme u jedné staré paní, Anitti, dobré známé jedné z máminých kolegyň v práci. Byla moc hodná, malá a velmi dobrá kuchařka. Táta za ten týden, co jsme tam byli musel přibrat aspoň pět kilo. Mně od ní taky moc chutnalo, ale nejedla jsem žádné mořské potvory ani nic takového, měla jsem strach, co by to se mnou udělalo. Až poslední den jsem se rozhodla dát na máminu radu a u oběda jsem ochutnala kousek z jejího talíře. Chutnal úplně jako kousek moře. Chtěla jsem vědět, co to je a ona mi řekla, že je to vařená chobotnice. Byla skvělá, tak jsem se rozhodla zjistit, jak se připravuje. Sešla jsem schodu dolů a vešla do kuchyně. Na vařiči se tam vařil velký hrnec vody a z venku se ozýval divný mlaskavý zvuk. Vyšla jsem ze dveří a zahlédla to. Anitta, ta skvěla osoba, co byla tak hodná, tam mlátila chobotnicí o zem. Vždycky, když ji zvedla ze země a mlaskla s ní znovu o zem zní odletovala voda. A její chapadla se vždy přilepila k zemi, jakoby se chtěla zachránit. Myslela jsem, že budu zvracet, ale zvládla jsem to. Přece mě nerozhodí jedna mrtvá chobotnice. Stále jsem byla rozhodnutá vidět, jak se připravuje před tím než jí sním víc. I když jsem si myslela, že by s ní mohla udělat cokoliv, ale kdyby ji přede mne postavila, tak ji sním. Taková to byla lahůdka. Vrátila jsem se potichu na chodbu a čekala než vejde do kuchyně. Když tam vešla, tak jakoby věděla, že tam jsem, tak si stoupla přesně tak, abych na ni od dveří viděla. Ne aby mohla vařit a dívat se do zahrady, to ne, místo toho se k ní otočila zády. Nemohla jsem se jí divit, hned za dveřmi byla ta zem, kde milou chobotnici zabila. Nevěděla jsem, ale že to není to nejhorší, co ještě uvidím, jelikož ji zrovna začala zpracovávat. Nejdříve ji umyla ve dřezu, poté jí obrátila hlavu naruby a vyjmula obsah. Následně nožem oddělila oči a vzniklý otvor využila také pro odstranění žláz s inkoustem. Když to dělala, opět mě ovládl pud zvracet, ale věděla jsem, že nemůžu. Prozradila bych, že ji celou dobu sleduji.
Pokračovala dál v přípravě, jako by to dělala denně a ono to nejspíš tak opravdu bylo. Přešla s chobotnicí k hrnci a její chapadla na několik vteřin ponořila do vroucí vody a opět je zase vynořila. Hlavu ale nechávala stále nad vodou. Postup opakovala do té doby, dokud se chapadla nezačala stáčet. V tu chvíli ji upustila do vroucí vody celou a uskočila pryč. V té chvili jsem to už nevydržela a vyběhla pryč. Přesně tato příprava a ten mlaskavý zvuk, co se mi ozýval v hlavě, mě naprosto přesvědčila, že už ji nikdy do pusy nevezmu.
Spisovatelský test - nejlepší učitel
8. května 2020 v 1:01 | Suzy
|
René Nekuda - 30 denní Spisovatelská výzva
V mezičase 30 denní výzvy u René Nekuda, jsem se rozhodla zúčastnit Spisovatelského testu a rozhodla se s Vámi podělit o jeden ze sedmi dní, po který test trvá.
Naše paní učitelka Anitta je ta nejlepší učitelka na světě. Nejlepší možnost Vám vysvětlit proč je tak skvělá je možné na tom, co nám předvedla na první hodině, kterou jsme s ní měli a to Ekonomii.
Byl to první den a první předmět, který jsme na nové škole měli. Byla jsem jen trošku nervózní z toho, co se bude dít, jelikož jsem starší než moji běžní spolužáci. Přece jen už mi bylo dvacet let a už jsem vcelku věděla do čeho jdu. Proč jsem v tomto věku byla stále na střední tu nebudu vysvětlovat, jelikož to není podstatné.
Paní učitelka konečně přišla. Moc jsem se na ní těšila, protože každý nám vyprávěl, jak je skvělá a hodná. Proto mě poměrně překvapila svou první větou, že si napíšeme test. Tohle jsem úplně nečekala. Rozhlédla jsem se ve třídě a všude viděla vyděšené obličeje. Rozdala nám test, který měl dvě strany. Na jedné straně byl test, který se jmenoval "odpovědi ze života" a na té druhé byl "test definiční". Moc jsem to nechápala, protože z obou stran byly stejné otázky. Nakonec jsem se rozhodla skočit do toho po hlavě a vyplnila část ze života, jelikož ta mi přišla jednodušší. Definice mi nikdy nešly, takže jsem se rozhodla tuto část úplně vynechat.
Na hodinách uběhla půl hodina jako nic. Paní učitelka nám řekla, že testy nemáme podepisovat a máme je mezi sebou zamíchat, aby nevěděla, který je koho. Trochu se mi ulevilo, že aspoň nepozná můj test. Všichni se na mě zadívali, tak jsem vstala, testy vybrala, zamíchala a položila je paní učitelce na stůl. Paní učitelka je začala třídit na dvě hromádky, nikdo nevěděl proč, jelikož v první lavici nikdo neseděl. Na konci tříděni byla jedna hromádka výrazně vyšší než ta druhá. Na jedné straně ležel jeden jediný test a na druhé všechny ostatní. Tajně jsem za doufala, že ten jediný nebude ten můj...
"Všichni jste mi odevzdali své testy tak, abych nevěděla, který je čí a já Vám je přesto dokážu vrátit tak, aby měl na konci každý ten svůj. Začnu s tou menší hromádkou." Vzala ten jediný test a zamířila ke mně. Seděla jsem jako opařená a modlila se ať se plete, ale opravdu mi vrátila můj test. Vůbec jsem nechápala jak na to přišla, tak začala vysvětlovat.: "Studenti ve škole, kteří si ještě neprošli životem ve kterém musí pracovat a sami si vydělávat na živobytí, se celou dobu učí poučky a nejsou schopni použít vlastní zkušenosti a využít je v praxi. Proto nejsou schopni napsat test "odpovědi ze života. Prostě to neumějí. Vy jste tu nejstarší a proto jste musela být ta, která vyplnila tuto část a nebyla jste schopná vyplnit definice, jelikož už jste v životě zjistila, že Vám to k ničemu není. Proto musí být tento test Váš. Budu Vám dělat stejné testy i nadále, protože už se nejste schopná naučit definici, bez pochopení jak daná věc funguje. Váš mozek už pracuje na jiných vlnách."
Držela jsem v ruce svůj test, zírala na něj a nebyla schopná slova. Ostatní mi pak řekli, že byla schopná rozdat i zbytek testů správně. Paní učitelka se stala tou nejlepší učitelkou na světě tím, že věděla co dělá a dělala to nejlepší pro svoje studenty. Ať už to, že každému dělala jiný test, jen proto, aby jsme měli všichni stejné šance uspět.
3. den
8. května 2020 v 0:05 | Suzy
|
René Nekuda - 30 denní Spisovatelská výzva
slovo: MIKROSKOP
Moje sousedka Anitta každé ráno vstane a jde do schránky s úsměvem na tváři, nevím jak to dělá. Jednou jsem se rozhodla vyrazit za ní, kam vlastně každé ráno chodí. Jelikož mám ráda detektivky a tohle by mohl být zajímavý případ. Nikomu ještě neřekla čím se živí a jediní, co víme je, že bydlí s tátou. Neznala jsem ji moc dobře, jelikož si jako dvě různé generace nemáme moc co říct, jen takové ty běžné zdvořilosti. Ráno jsem jen tak jakoby náhodou okouněla na zastávce poblíž našeho domu, protože jsem věděla v kolik tak chodí na trolejbus. Něco před sedmou vyrazila z domu a čekaly jsme spolu na zastávce. Já jsem měla plášť s vysokým límcem, šálu kolem krku a sluneční brýle. Naštěstí byl podzim, takže jsem nebyla nápadná. Když přijel, sedly jsme si spolu a vystoupily až na Konečného náměstí. Z náměstí jsem za ní vyrazila s lehkým odstupem a ostrou chůzí na Českou ke kostelu, kde jsme opět čekaly na šalinu, tentokrát devítku. Anitta, jak tak stála na zastávce, klepala špičkou boty o zem, hleděla na hodinky a u toho si nadhazovala batoh na rameni. Zdálo se, že máme zpoždění, ať už jsme jely kamkoliv. Konečně přijela naše šalina do které jsme nastoupily, Anitta zhruba doprostřed a já nakonec, jako správný detektiv. Celou cestu jsem ji sledovala a zatím jsem zjistila jen to, že má ráda knihy a ještě si mě nevšimla, jelikož měla na uších sluchátka a nedívala se kolem, jen hleděla z okna. Když jsem se též na chvilku zadívala, musela jsem uznat, jak je Brno na podzim krásné. Hleděla jsem střídavě na Anittu a z okna. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že se blížíme ke konečné, která se nachází na Lesné v Čertově rokli. Na konečné jsme vystoupily a ona vyrazila do kopce, já v rovnoměrné vzdálenosti za ní. Vyšla až k nízkému domu a vstoupila dovnitř. Lehce jsem začala nahlížet do okna a zahlédla mikroskop. Ze zjištěných informací a z knih, které jí cestou čouhaly z batohu, co měla na zádech, jsem naznala, že ještě chodí do školy. Případ uzavřen.
2. den
6. května 2020 v 19:34 | Suzy
|
René Nekuda - 30 denní Spisovatelská výzva
slovo: FOTOGRAFIE
Jako mladý jsem si vždycky přál, že budu vést hotel. Stejně jako můj otec, děd a kdo ví kolik pra přede mnou. Tomuto snu jsem podřídil celý svůj život. Žil jsem v hotelu se svou rodinou, která mě v mém snu podporovala. Jelikož táta, jako šéf, tam měl velký byt. Proto jsem šel na zřejmě nejnudnější střední školu, co existuje a to hotelnictví. Jelikož však byl můj sen opravdu velmi silný, tak jsem pilně pokračoval ve studiu. Abych však mohl vést hotel, musel jsem ještě v nejlepší případě vystudovat vysokou školu, ale zároveň jsem potřeboval dále pomáhat mému otci v hotelu, protože nejvíc se člověk naučí přímo v centru dění. Od známých jsem se doslechl, že existuje vysoká škola v Praze, která je bez přijímaček a s dálkovým studiem. Na školu jsem nastoupil a úspěšně vystudoval. Během studia jsem však poznal Anittu a ta změnila můj pohled na svět. Uvědomil jsem si, že jsem se celý život hnal za snem a neužíval si život sám jako takového. Moji rodiče to pochopili a dál vedli hotel sami. Po deseti letech, co jsme spolu s Anittou, už mou ženou, procestovali svět a ona odešla po těžké nemoci z tohoto světa. Jsem si vzpomněl na rodiče a na hotel ve kterém jsem žil a vyrůstal, tak jsem se rozhodl, že se vrátím domů. Moji rodiče byli moc šťastní, že jsem se vrátil domů a rádi mi vedení hotelu přenechali, jelikož už se těšili na zasloužený odpočinek. Na to všechno jsem si vzpomněl, když jsem sfukoval svíčky z dortu, který mi donesl portýr spolu s celým personálem, co v hotelu pracoval do mého pokoje. Každého toho jednoho člověka jsem znal a jelikož už je mi sedmdesát, tak i většinu sám najal. Pohlédl jsem na fotografii, která stála na nočním stolku. Byl jsem na ní já a Anitta v deštném pralese. Povzdechl jsem si a představoval si, jak mohl hotel vypadat, kdyby Anitta ještě žila. Mohli jsme mít děti, které by po nás hotel převzali. Bohužel se tak nestalo...
1. den
5. května 2020 v 23:12 | Suzy
|
René Nekuda - 30 denní Spisovatelská výzva
Jelikož jsem nevěděla, co mám čekat od náhodných slov, rozhodla jsem se pro úroveň začátečník.
Přesné zadání Vám sem bohužel dát nemůžu, ale zadané slovo bylo STĚNA.
Omlouvám se za případné chyby a nedokonalosti, ale dlouho jsem nepsala a deset minut na vypracovaní je prostě deset minut. Není to nijak moc dlouho...
Jednou jsem jela z malého města, ze kterého pocházím na knižní veletrh. V autobuse byl kromě mě muž, který stál v zadní části a holka, která mě zaujala na první pohled. Mohlo ji být tak něco okolo dvaceti let. Zaujala mě převážně svým zvláštním stylem, něco mezi gothic a scene. Vypadala nádherně. Měla černé vlasy s růžovými pramínky a na hlavě korunku, batoh s motivem kostlivce, body s kapkami krve, černé kalhoty s řetězy a duhové boty na platformě. Nemohla jsem se na ni přestat dívat a najednou jsem si uvědomila, že ji znám. Nevím, jak jsem si mohla nevšimnout té podoby. Byla to jedna mladá nadějná spisovatelka, Anitta se jmenovala, kvůli které jsem se vůbec vydala na ten knižní veletrh. Moc jsem ji chtěla vidět a na stránkách veletrhu jsem zjistila, že tam bude mít čtení ze své nové knihy. Zírala jsem na ni a nevěděla, co mám dělat. Najednou se za mnou ozvalo klení a náraz. Ohlédla jsem se a zjistila, že muž, co seděl za mnou tak jak sebou autobus trhl v zatáčce narazil hlavou do stěny a rozrazil si ret. Kapala mu z něho krev na podlahu a chlápek, jak to zpozoroval, tak omdlel. Jako budoucí zdravotní sestře mi to nedalo. Zvedla jsem se, kývla na řidiče, který zastavil u krajnice a zděšeně se díval do autobusu, že je vše ok. Autobus se pomalu zase vrátil na silnici. Vytáhla jsem z příruční tašky lékárničku, kterou sebou nosím pro všechny případy a šla do zadní části autobusu. Ani jsem si k němu nestihla kleknout, když se muž probral a jednu mi vrazil. Byla jsem v šoku asi stejně jako on, když si prohlédl koho to praštil a že ten člověk drží lékárničku. Kývla jsem na něho ať leží, že mu teče krev. Hleděl na mě jako z jara. Asi se divil, že nemluvím. Neřešila jsem to, na prvním místě tu bylo jeho zranění a ne můj příběh. Někdo se dotknul mého ramene. Z leku jsem vyskočila a málem porazila Anittu, která stála za mnou. Lehce jsem se místo omluvy uklonila, aby pochopila, že je mi to líto a naznačila jí, že jsem němá. Společně jsme muži nakonec vyčistily a zavázaly ránu. Mezitím mi Anitta vyprávěla, jak se moc těší na svůj první veletrh a díky tomu muže uklidnila a zaujala tak, že se necukal ani když jsem mu čistila ránu. Usmívala jsem se a kývala. Nějak jsme si rozuměly, i když jedna nemohla mluvit. Na konci cesty nám muž i řidič poděkovali. My jsme vyrazili směr veletrh ruku v ruce. Staly se z nás skvělé kamarádky a tak je tomu do dnes.
Úvod
5. května 2020 v 23:08 | Suzy
|
René Nekuda - 30 denní Spisovatelská výzva
Musím Vám oznámit, že jsem se rozhodla zúčastnit 30 denní spisovatelské výzvy u René Nekuda. Budu Vám sem každý den jako důkaz dávat to, co jsem napsala. Tedy ne jen jako důkaz, ale říkám si, že když nade mnou bude vyset pomyslná dýka, tak o to víc, se budu snažit.
Upozorňuji Vás, že na každý úkol je jen 10 minut. U každého úkolu si můžete vybrat tři úrovně obtížnosti (začátečník, pokročilý a expert) u každého Vám to vylosuje náhodné slovo, které musíte do textu zakomponovat. A obtížnost určuje jejich počet od jednoho až do tří.
Můžete se jí také zúčastnit a dát mi vědět, jak se Vám vede. Moc mě to potěší.
Pokud chcete víc, klikněte na jméno René Nekuda a ono Vás to přesměruje rovnou na výzvu.
Přeji Vám všem hodně štěstí.
Když mě to chytne
4. května 2020 v 1:23 | Suzy
|
Básně
mám hrozný vztek
a chuť rozbít někomu ret
nejlépe hned teď
jeho krví pomazat dveře i okna
dílo umělce to se hned pozná
rozemlít kosti na prášek,
z cév uplést pár deček
a dívat se na svůj výtvor
musím uznat, že jsem výrazně změnila prostor

