Improvizace na Máj

13. listopadu 2018 v 20:05 | Suzy |  Myšlenky
Jednou jsme tak poslouchali v suplované hodině Máj od Karla Hynka Máchy a já jsem se ne, že nudila, ale tak neudržím pozornost 45 minut v kuse se soustředit na jednu věc. Tak jsem si řekla, zkusím si kreslit. Nekreslím jako nějaký zkušený umělec, ale spíš jako kdyby mi bylo tak deset let, takže jsem ani nyní neočekávala nějaké veledílo. To co spatřilo světlo světa, ale nakonec nedopadlo až tak zle a proto jsem se rozhodla, že se o to s Vámi podělím. Tak schválně, co Vy na to?

 

Smysl mého života

23. října 2018 v 17:59 | Suzy |  Články
"Jaký je smysl mého života?" tato otázka mě trápí celý život. Udělala jsem spoustu dobrých i špatných věcí. Ale pořád si myslím, že největší smysl je POMÁHAT DRUHÝM.
Dříve mi dělalo problém se na někoho spolehnout, protože mně moc lidí nepodrželo a to ani dnes. Společnost se změnila a každému záleží jen na sobě a už ne na tom druhém. Ať už je to člen Vaší rodiny, známý nebo cizí člověk na ulici.
Nedělám nijak velká gesta, nebo alespoň zatím ne. Stačí mi, že když jedu hromadnou dopravou, dám plačící slečně kapesníky a řeknu: "Bude to dobré." Pak pomáhám seniorům najít něco v obchodě, podat jim to z police nebo jim podat pomocnou ruku, když nastupují do MHD či na pojízdné schody.
Možná je to zvláštní, ale vybrala jsem si tak i svou druhou střední školu. Sociálně správní. Vlastně bych pak měla skončit na úřadě, ale já bych chtěla pokračovat ve vzdělání buď na ošetřovatelku a pak do domova důchodců, kurz asistent pedagog nebo kurz studium pedagogiky. Zřejmě bych byla bývala hned po základce šla studovat pedagogiku, ale bohužel, stále lpí na tom, aby člověk uměl hrát na hudební nástroj. Ale stejně se smyslu mého života budu snažit jít naproti a nebát se.
Nakonec, i kdybych skončila na nějakém úřadě, stále je to pomáhat druhým. Což mě baví i naplňuje.

Jop a 24.11. půjdu na celodenní (9-19h) kurz "Základy první pomoci",na což se moc těším. Již mám sice takové ty základy, mnoho z nich bohužel aplikovaných i do praxe. Tak jsem se rozhodla, že bude dobré doplnit si vzdělání a dostatečně ho prohloubit, jak jen to bude pro laika možné a dostupné. Naštěstí Český červený kříž má několik typů kurzů i v Brně a myslím si, že ani nejsou moc drahé. Když tedy uvážíme, že Vám to dá znalosti, jistotu a kdyby Vás to potkalo, tak víte, co dělat a můžete zachránit život…

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

22. října 2018 v 21:23 | Suzy |  Články
Tak musím si přiznat, že asi jako každý, si vozím z cest letáčky, pohlednice a magnety. Shromažďuji i lístky a programy z představení, na kterých jsem byla i recenze, které jsem poté psala. Básně z mých začátku i novější, mám napsané v různých sešitech, které mám přepečlivě uschované. To a ještě více jsou moje vzpomínky. Utvářejí moji osobnost.
Když vezmu každou jednotlivou věc do ruky, vždy si vzpomenu na podrobnosti o okolnostech, kdy jsem danou věc získala. Nad některými pláču a jiné mě dokáží rozesmát. Například mám jednu sádrovou sovu, dostala jsem ji od kamarádky, kterou už nevídám. Hrozně moc jsme si rozuměly a pak se to pokazilo. Stejně jsem si ji nechala a pokaždé, co se na ni podívám, vybaví se mi její tvář a píchne mě u srdce. A teď jeden veselejší příklad takovou shodu okolností, je to lístek do Janáčkova divadla, tento příběh můžete znát z jedné mojí povídky, která tady kdysi byla, ale pak jsem se rozhodla dát ji pryč. A jelikož to neumím, tak dobře so odstupem času vyjádřit, tak Vám sem dám odkaz, kde si ji můžete přečíst. (Říkala jsem si totiž, že opět obnovím sérii Sbírka lidí z MHD.)
Ale samozřejmě nejsilnějšími nosiči jsou pro mě fotky, ať už ty v telefonu nebo fotoalbu. Ráda nad nimi přemýšlím, jak moc jsem se změnila a vzpomínám na zážitky, které jsem zažila. Na svého dědečka nebo, že mám fotku s hadem od HC Kometa Brno z hubnoucího tábora Křetín.


Co bych ještě ráda dodala… Pro mě je taky takovou maličkostí, tento můj blog, který mám už od roku 2014, je plný vzpomínek na moje začátky. Částečně se na něm dá sledovat můj vývoj jako recenzenta, básníka i blogera. A za to jsem velmi ráda, že se mám kam vracet a kde tvořit články. Stejně, jako tento, která právě čtete…
 


Koncert pro housle

22. října 2018 v 21:03 | Suzy |  Sbírka lidí z MHD
Oblečení: černý oblek, bílá košile, stříbrné manžetové knoflíčky, černá kravata, lakovky, noty, pouzdro pro housle
Postava: starý, menší, modré oči, brýle s kulatými obroučkami, vlasy stříbrné
Výraz: nervózní, potící ruce, úsměv

Abych se trošku představil, jmenuji se Richard a hraji v Janáčkově divadle, v orchestru housle. Nedávno jsme nacvičovali hudbu k opeře La Traviata od Giuseppe Verdiho, když se mi najednou za hlavou ozval hlas našeho dirigenta, který si zvyknul chodit kolem nás, že jsem se prý velmi zlepšil a chtěl by mě obsadit do jednoho projektu, který plánuje, a mám za ním po zkoušce přijít. Začal jsem se bát, když je náš dirigent na někoho hodný a pak ho pozve k sobě do "pracovny," tak se může stát jen jedno a to, že ho vyrazí. Po zkoušce jsem se pomalu a smutně ploužil k jeho dveřím, zaklepal jsem a zevnitř zaznělo veselé dále. Vešel jsem a zavřel dveře, ať je moje ponížení, co nejmenší. Na své židli seděl dirigent a usmívala se na mě. Takhle se na mě díval, tak deset minut, až mě začalo mrazit. Poté začal vykládat, jak si vymyslel, jeden malý projekt na oslavu narození Leoše Janáčka. Takový jen malý koncert pro všechny, co pracují v divadle a pro největší mecenáše našeho divadla. Že bychom mohli nacvičit koncert, sólo pro housle a orchestr. A ty housle, bych byl já. Musím uznat, že jsem zůstal stát, protože o tomto se mi v mém věku, už ani nezdálo a to jsem po tom zamlada velmi toužil. Přál jsem si být velký virtuóz, a aby mě všichni znali, ale teď chvilku před odchodem do penze, jsem chtěl jen hrát pro radost. Ovšem dirigent si to nenechal vymluvit.
Tak proto si tu tak stojím, držím se, co mi síly stačí držadla v tramvaji, protože dnešní mládež vás nepustí sednout a potí se mi ruce. Úplně cítím, jak mi pot teče z rukou až na hnědovlasou slečnu, která se držela, za tu stejnou tyčku, jen kousek pode mnou. Slečna zvedla oči, věnovala mi krásný úsměv a dál hleděla z okna. Měl jsem už další zastávku vystupovat a tak jsem se na ni usmál také. Co mě poté překvapilo, bylo, že slečna vystoupila semnou a také vyrazila směr Janáčkovo divadlo. Vystoupala po schodech ke hlavnímu vstupu, otočila se a ještě jednou mi rozpustile zamávala bílou růží, kterou držela v ruce. Já jsem jí též mávnul a už o poznání míň nervózní jsem si vykračoval kousek dál ke vchodu pro zaměstnance.
Když jsem přišel do orchestřiště, ozval se potlesk, zvedl jsem oči a uklonil se. Okem jsem zahlédl hřívu hnědých vlasů, která seděla hned v první řadě, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Pozvedl jsem housle a začal hrát, ale jak jsem hrál, s obrovským zapálením a láskou, vzpomněl jsem si na tu slečnu, která mi darovala tak hezký a důvěřivý úsměv. Když jsme dohráli, ozval se ohlušující potlesk a já se podíval nahoru a usmál se. Nahoře v první řadě totiž seděla ta slečna s růží a tu růži, tu krásnou růži, bílou jako sníh mi hodila dolů a já jí chytil. Vyrazil jsem domů s pocitem štěstí a znovu jsem s ní jel, sice jen dvě zastávky, ale celou cestu jsme se na sebe přes celou tramvaj usmívali.

Voják z kasáren

22. října 2018 v 21:01 | Suzy |  Sbírka lidí z MHD
Oblečení: batoh, spacák, lopata, kšiltovka, uniforma, vše v maskáčovém provedení
Postava: vyšší, černovlasý, podsaditý, dlouhé prsty
Výraz: trudomyslný, jiskra v oku

Konečně pojedu domů! Konečně mě, Karla po roce výcviku pouští na dva měsíce domů do Olomouce. Čeká tam na mě moje žena a rodiče, třeba přijel i Václav. Už se nemůžu dočkat. Ráno si balím věci a naposledy se rozloučím s kamarády. U východu dostávám propouštěcí papíry a lístek na trolejbus a vlak. Jedu v tramvaji a koukám se z okna. Nějak se přestávám těšit. Vždyť všichni víme, že stejně za dva měsíce mě čeká další rok. Po tom, co jsem dělal a co jsem se naučil, bojím se, že až přijedu domů, tak mě nepoznají, že prostě nezapadnu. Asi budu jiný, vždyť každý člověk se časem změní a já je neviděl už rok. Ale snažím se být optimistický.
Těším se na svou ženu, jak bude čekat na nádraží, jak mi slíbila. V minulém dopisu jsem jí ještě psal, kdy přijedu. Odepsala, že mě odveze domů a tam bude už celá rodina. Nevím však, co si mám myslet o tom, že nás bude o jednoho víc? Není snad Katka těhotná, to by se mi líbilo, mít syna. Ale spíš si koupila psa, jak o tom vždycky snila. Určitě to bude jezevčík a bude mít nějaké rozkošné jméno, jako sušenka. Ne to by tomu psu neudělala. Moje žena je skvělá, taky byla v armádě, ale ona je pravá vojanda a já mám zatím jen základní výcvik. Je pravda, že jsem do toho šel, jen kvůli své ješitnosti, ale to bych jí nikdy nepřiznal. Táta byl rád, když jsem mu to řekl, už kdysi se mě tam snažil dostat stůj co stůj, ale já nechtěl. Neměl jsem motivaci. Nebyl jsem jako bratr Václav, který se stal námořním důstojníkem a nedávno byl na misi někde v Perském zálivu.
Proberu se ze vzpomínek a najednou jsem u nádraží. Rychle vystoupím, jen tak tak. Vcházím do staré budovy hlavního nádraží. Hledám na svítící tabuli svůj vlak, pojede až za půl hodiny. Co tak dlouho budu dělat? Koupím si sendvič se šunkou a sýrem, sedím na lavičce a hledím na strop. Vlastně si ho moc neuvědomuji, až když se najednou něco pohne. Zbystřím, ale je to jen létající balónek ve tvaru letadla, chvilku se na něj dívám, ale nakonec se vrátím ke svým myšlenkám. Z tlampače se ozve ostrý zvuk a vybízí cestující, aby nastoupili do vlaku směr Olomouc. To je můj vlak, uvědomím si a spěchám na čtvrtou kolej. Naštěstí ho stihnu a sedám si na volné místo. Nějak jsem unavený, tak si rychle uložím batožinu a opřu hlavu o sklo. Ani si neuvědomuji, kdy jsem usnul…

Šaty na Flamengo

22. října 2018 v 20:59 | Suzy |  Sbírka lidí z MHD
Oblečení: červené šaty pod kolena bez výstřihu, černé boty na podpatku s otevřenou špičkou, vlasy ozdobené červenou květinou, černé psaníčko, černé perličky v uších, sluchátka "pecky", černý krajkový deštník s černou rukojetí
Postava: bílá pleť, celá mokrá, modré oči, černé rovné vlasy v culíku
Výraz: pláč, třas v nohou

Lara, jako každé jiné ráno vstala brzy ráno, aby se stihla včas nachystat do školy. Ale dnes to nebyl tak obyčejný den, dnes byla ve škole talentová soutěž, které se chtěla Lara zúčastnit. Nacvičovala na to už dlouho a moc se těšila. Samozřejmě se ale nepřihlásila pod svým jménem, co kdyby to zvorala? To by pak byla všem pro smích, už tak je, jelikož se neobléká jako ostatní holky ani, se tak nechová. Chodí totiž celá v černém od vlasů až po boty a často čte knihy.
Když se konečně nasnídala, upravila a oblékla, pohlédla na skříň, kde vysely krásné šaty. Její šaty na soutěž. Už se tak moc těšila na to, až si je obleče a konečně předvede, co umí. Jediné, co ji však zaráželo, bylo to, co vymysleli organizátoři s tím, že neměla partnera. Zjistili si, kdo ještě ve škole tancuje Flamengo, a našli jednoho kluka, o ročník výš, než chodila ona. Nikdy spolu nemluvili ani nevěděla, kdo to je a on nevěděl, kdo je ona, což jí vyhovovalo. Bohužel se toho bála, jelikož to neměli secvičené a budou spolu tancovat až před porotou, jen musela sdělit tanec a hudbu. Tak se bála, ano jak ta se bála!
Přestala přemýšlet o tom, co by se mohlo špatného stát, sundala šaty ze skříně a odnesla je do předsíně. Ještě ledabyle zavolala do obýváku ahoj, i když věděla, že ji nikdo neodpoví, vzala šaty, zabouchla dveře a vyšla vstříc zážitku s úsměvem na rtech.
Konečně byla na řadě a měla velký strach, před ní byla tak úžasná vystoupení, tanečníci, básníci, herci i zpěváci, a teď byla na řadě ona. Vedle ní se postavil kluk, řekl, povedu tě a už vycházeli na molo. Začala hrát hudba, přesně ta co vybrala a na kterou trénovala tak dlouho, začali tančit. Lara mu hleděla do očí a musela se usmívat a on na ni také, ale najednou se jeho pohled změnil, podkopl jí nohy a ona spadla na zem, když padala tak jí ještě strhl masku, kterou si nasadila, aby měla jistotu, že ji nikdo nepozná, ale jeden člověk ji poznal a to zrovna její tanečník! Nebyl to nikdo jiný než největší grázl na škole, který si na ni zasedl už od chvíle, co tam přišla, jménem Andreas. Zvedla se a pohlédla do hlediště, chvíli bylo ticho, ale za chvilku se začal ozývat smích, nakonec se jí smáli všichni. Byla zničená, pohlédla na Andrease a přesto, že neměla ráda násilí, dala mu pěstí a odešla do šatny. Vzala si věci a odešla ke skříňce, narvala do ní oblečení a vyšla ze školy na trolejbus. Venku zrovna začalo pršet, měla sice deštník, ale byl spíše na okrasu a než přijel trolejbus, byla už celá promoklá. Nastoupila, dala si do uší sluchátka a chytila se tyčky, aby nespadla. Aniž by si to uvědomovala, kanuly jí z očí slzy…

Gucci

22. října 2018 v 20:55 | Suzy |  Sbírka lidí z MHD
Oblečení: zelené šaty od Gucciho, bronzové náušnice, taška s plackou gymnázia, hnědé boty na vysokém podpatku
Postava: hubená, vytáhlá, rozpuštěné vlnité hnědé vlasy
Výraz: povýšený, ale nepřítomný výraz

Ráno Nell vstala z postele a oblékla se do oblečení, které si koupila, aby konečně zapadla na nový gympl. Utratila za něj všechny peníze z letní brigády.
Těsně před tím, než odešla z bytu, se šla podívat na otce. Spal v knihovně, jako vždy, na prsou měl otevřeného Prousta. Svého otce měla velice ráda a obdivovala jej, starala se o něj a vždy chtěla být jako on, ale teď se musí stát sama sebou, aby na nové škole vydržela a stala se tím, čím opravdu chtěla být. Zvedla knihu, založila ji, položila na stolek a odešla.
Ve škole byla za hvězdu, konečně byla ta nejhezčí a nejchytřejší holka na škole. Vůbec se nemusela obávat podkopnutých nohou, nalité polévky v tašce, žvýkačky ve vlasech a podobně. Bohužel, ale musela opustit svoji nejlepší kamarádku Auroru, jelikož byla stejná jako ona, hodná, milá, poslušná, prostě šprt na první pohled, ta by ji totiž kazila image.
Prostě dosáhla toho, co chtěla, ale ztratila sama sebe. Stala se z ní jedna z davu, to si uvědomila až v trolejbusu na cestě domů. To, že začal její nový život a to co si předsevzala, že taková bude, se nikdy nestane, už si vybrala cestu, po které chce jít. Byla šťastně-nešťastná, prostě zničená, chtěla brečet, ale v trolejbusu jela i její spolužačka z gymnázia a tak nemohla nic dělat…

Prolog

22. října 2018 v 20:54 | Suzy |  Sbírka lidí z MHD

Zuzka se jednou rozhodla, že chce napsat příběh. Nějaký, který ještě nikdo nikdy nečetl. Její učitel ve škole tvrdil, že to nejde, že všechny náměty už jsou vypotřebované a chtělo by to něco neotřelého. Proto se pro tento krok rozhodla. Ne jen, že toho učitele neměla zrovna moc v lásce, ale líbil se jí pocit vlastní tvorby, kterou nikdo neovlivňuje. A proto právě seděla u počítače, hleděla na blikající kurzor a v hlavě neměla nic, kromě strachu z neúspěchu. Hleděla na tu bílou stránku ve Wordu a přišlo jí, jako by se jí ta stránka hrozně smála.
Proč se na to nevykašle. Vždyť je to blbost. Honilo se jí hlavou. Opravdu měla pocit, že mohla dělat cokoliv jiného. Třeba se podívat na Facebook, něco si přečíst, učit se, uvařit nebo uklidit. Nevěděla co, ale něco ji k tomu psaní táhlo, proto od počítače neodešla. Jen si našla na internetu uklidňující hudbu, na stránce, která psala, že podporuje kreativitu a relaxovala.
Uběhlo půl hodiny a stále tam byla a hleděla na ni, na tu černou svislou čáru, která blikala. Čekala, až Zuzku něco napadne a začne psát. Vždy ji na chvilku proběhl hlavou námět, ale všechny je odsouvala, jelikož už byly mnohokrát různě opsané a už se k nim nedalo nic napsat. Téma škola, koně, upíři, roboti, monstra z vesmíru, únosy, láska, kouzla, víly, cestování v čase,… k tomu všemu jí něco napadalo, ale bylo to takové nudné a hlavně všude. Každý o tom psal, ale ona chtěla být originální.
Když člověk neví, co psát, tak by měl jít dělat něco jiného a utřídit si myšlenky, ale jí se nějak nechtělo vstát. Také se říká, že kdo neví, co psát, tak by neměl psát na sílu, když prostě nemá, co by řekl. Že by napsala, třeba sbírku o lidech, které kdy potkala a nějak jí zaujali, jejich příběhy? Hraje tu hru přeci dlouho, nebylo by to třeba zajímavé? Sepsat všechno, co si pomyslí o člověku, který jede v sandálech s ponožkami, nebo o té ženě v tanečních šatech a uplakanýma očima? Neříkejte, že to by nebylo něco ojedinělého.
Vítězoslavně se na kurzor usmála. Ona to zvládne a všem dokáže, že jsme ještě neviděli všechno. Autoři, ti co vydělávají velké peníze, na něco totiž zapomněli. Zapomněli na lidi, jejich starosti a lidskou fantazii! Fantazie totiž i z obyčejného člověka dokáže vytvořit něco šíleného. Možná dokonce ojedinělého a překvapujícího.
Rozhodla si, že si vzpomene na pár lidí, které takto viděla. Viděla holku, jak čte knihu a neodtrhla od ní oči, jako by četla něco velmi důležitého a vždy, když zvedla hlavu, divila se, kde to vlastně je. Pak ještě tu, jak měla ty taneční šaty. A co ta oblečená ve značce Gucci s nepřítomný pohledem? Takových lidí je, bude to zábava. Ještě, že si nějaké napsala už dřív, stačí upravit, přidat a bude. Smála se a prsty se jí rozběhly po klávesnici.

10 věcí, co si představím, když se řekne PODZIM

21. října 2018 v 19:29 | Suzy |  Články
Ahoj čtenáři mého blogu, vím, že jsem nebyla moc aktivní poslední dobou. Bylo to tím, že jsem začala chodit znovu do školy a mám toho teď trochu moc. Ale nebojte, všechno se brzy vrátí do starých dobrých kolejí, možná trochu promazaných a opravených, ale vrátí. Tedy, doufám v to. A teď něco k článku, mám ho napsaný už od minulého týdne, jelikož patří do tématu minulého týdnu. Bohužel jsem ho však nezvládla vydat tehdy, pokusím se o to dnes. Chtěla jsem zahrnout všechna témata, co jsou k dispozici, i když k určitým nemám, co moc říct. Budu ráda, pokud mi dolů do komentářů napíšete, co Vy máte rádi na Podzimu. Může to být jedna věc, může toho být hodně. Budu ráda, když se vyjádříte. Usmívající se

1. svíčky, olej nebo vosk do aromalamp
2. něco dobrého
  • chtěla bych Vám ukázat poměrně jednoduchý a rychlí recept na Čokoládového Labužníka do mikrovlnky
  • INGREDIENCE: 1 vajíčko, 3 lžíce mléka, 3 lžíce oleje, 4 lžíce hladké mouky, 1/2 lžičky prášku do pečiva, 2 lžíce kakaa, 2 lžíce cukr moučka
  • POSTUP: všechno smícháte dohromady ve větším hrnku a dáte na 3 až 4 minuty do mikrovlnky
3. čaj
4. kniha
  • Kouzelné koláče z roku 2017 od autorky Ellery Adams
  • chtěla bych Vám doporučit tuto knihu, jelikož jsem ji nedávno četla a velmi se mi to zalíbilo
  • obsahuje to všechno důležité: lásku, koláče a kouzla
5. film
  • Coco (2017)
  • jistě jste tento film už viděli, ale pro mě je to teď hlavní Podzimní film a pouštím si ho skoro každý den
  • má kouzlo, víru v sebe, lásku k rodině a uznání
6. seriál
  • 2 $ocky - 2 Broke Girls
  • 6 sérií
  • je to staré, ale opravdu hodně dobré
  • USA 19. 9. 2011 - 17. 4. 2013
  • ČR 17. 9. 2017
8. kosmetika
9. oblečení
  • jelikož nejsem úplně hubená osoba, tak je pro mě těžké sehnat na sebe něco hezkého, ale tak něco by se občas najde a to převážně v KIK
  • mikiny, tričko a přes to přehozenou košili, halenky a v tašce sluneční brýle
10. YouTube

V České národní bance jsme viděli zářící bankovku

17. října 2018 v 22:18 | Suzy |  Gemini - exkurze
Dne 26. září jsem jako žákyně 1M navštívila Českou národní banku v Brně střed na ulici Rooseveltova 575/18. Bylo úžasné, že i přesto, že se v ČNB zrovna vyměňovalo naprasklé horní bezpečnostní sklo a všude pobíhali řemeslníci, byli ochotni nás přijmout a provést nás aspoň těmi částmi výstavy. I přednáška paní průvodkyně byla natolik zajímavá, že jsem si okolního ruchu ani nevšímali.
Měli jsme možnost dozvědět se o historii ČNB nebo jaké jsou její povinnosti. Bylo toho poměrně hodně, ale nezalekli jsme se a snažili se dávat pozor. Což se nám díky pestrosti informací dařilo.
Paní nám povídala o vzniku peněz, a že se dříve dalo platit i jinak. Třeba mušlemi Kauri, solí (což lze na určitých místech na světě i dnes) nebo hřivnami (železné nebo bronzové obruče). Což jsme si mohli všechno prohlédnout v expozici "Lidé a peníze", také jsme se dostali do další části a ta se nazývala "Krása ve skle a kovu", ta byla věnovaná pánovi, který se jmenoval Jiří Harcuba. Tento pán vnesl do České mincové tvorby výrazný srozumitelný a nezaměnitelný rukopis, např. heraldické pojetí zvířat státního znaku. Dokonce nám navrhl jednu z našich mincí. Určitě ji máte v kapse. Je to klasická česká pětikoruna.
Také jsme se dozvěděli, jak poznat padělek a ochranné prvky bankovek, nebo dokonce i to, z čeho se bankovky vyrábí a to 100% bavlna. Dokonce jsem se dozvěděla, jednu zajímavost o mincích víte, kde se na české minci nachází její přední část neboli líc? Vážně byste to neřekli, ale je to opravdu ta část se státním znakem a to číslo je část zadní nebo také rub. Šok při tomto zjištění jsme měli všichni. Dokonce i naše paní učitelka, která tam byla s námi.
Podrželi jsme si v ruce starou minci, u které byla vyčíslena hodnota na 2,5 milionu, a mohli si zmuchlat plastovou bankovku, které se už vyskytují po světě. Je to výhodné hlavně proto, že se díky tomu nedají zapálit, můžete s nimi jít dokonce plavat a i přetrhnout takovou bankovku opravdu chvilku zabere.
Ale to nejkrásnější, co jsem kdy viděla a nikdy už nic krásnějšího ani neuvidím, byl pamětní list takzvaná "Devadesátka". Je to nádherný list vydaný k příležitosti 90. výročí Státní tiskárny cenin, který je ohlédnutím za dobou, kdy Státní tiskárna cenin spolupracovala s akademickým malířem Maxem Švabinským a je protkaná ochrannými prvky vytvořenými za pomoci nejmodernějších technologií. Vévodí jí portrét výše zmíněného pana Švabinského, jeho nejoblíbenější motiv motýla a původní design československé tisícikoruny z roku 1934. Největší krása, ale přišla, když jsme tuto bankovku dali pod ultrafialové záření a na bankovce tak vznikl nádherný ohňostroj barev. (viz obrázky níže)







Kam dál